anais

Nejprve jsem viděl následující dva díly Parkovy volné trilogie a od úvodního snímku jsem tedy asi čekal něco jiného. Zatímco Oldboy se odehrává v drasticky rychlém tempu a ze Sympathy for lady Vengeance mi utkvěl lehce satirický, cynický, ale taky svižný rytmus, tak ze Sympathy for Mr. Vengeance si budu pamatovat pomalé jízdy kamerou a lehce rozvleklý děj. Je tu několik perfektně komponovaných scén (scéna, kdy dívka utrpením sténá a několik mladíku si to za stěnou vykládá zcela jinak je asi nejlepším příkladem). Často mi ale přišlo, že stylistická dokonalost obrazu naprosto přebíjí to, co by mělo diváka vtáhnout do příběhu. Ve srovnání s filmy třeba Tonyho Scotta však Park volí neúměrně pomalé tempo, které se pak, alespoň pro mne, stalo do jisté míry zkouškou mé hranice únavy.

Na sobotní chvíli po obědě, kdy se po konzumaci knedlíků a mastné kachny nemůžete zvednout z gauče u televize, a ruka je tak těžká že se vám nechce ani vynakládat tu na její přesun k ovladači a přepnutí. Pro podobnou chvíli odevzdanosti programovému osudu je určen Astronaut farmer. Film plný sentimentálních řečí o lásce, patetického boje za naplnění snu a „plnohodnotných“ dialogů obtěžkaných životní zkušeností. A jako třešnička na dortu je tu Bruce Willise v asi nejtrapnějším cameu své kariéry. Zajímavé bylo snad jen trochu anarchistické jednání hrdiny, který většinu filmu staví svůj sen o letu do kosmu nad rodinu a její finanční zabezpečení. A nejvíc mě namíchlo, že děj v podstatě vykrádá skvělou povídku Raye Bradburyho (myslím, že se jmenuje Raketa, nebo tak nějak), ale nikde o tom není ani zmínka. Určitě jsou i horší filmy, tenhle měl ale vcelku dobrý námět, velmi kvalitní herce, a nezúročil z toho prakticky nic. Ruce pryč od astronauta Farmáře (ano, hlavní hrdina nejen, že je farmář, on se tak i jmenuje…)!

Nádherná animace. Skvělý příběh. Do nejmenšího detailu dotažené gagy. Po zklamání, kterým pro mě byli Cars jsem se trochu bál, že už Pixar ztratil pověstný um udělat z čehokoliv kultovní film. Ale to jsem trochu podcenil Brada Birda, který má za sebou geniálního Železného obra a úžasné Úžasňákovi. Ve všech jeho filmech je kladen důraz na kresebnou karikaturu postav a s citem je tu předváděn dobový design, hravě zapadající do konceptu celého filmu. V Birdových filmech se tedy můžete opájet nejen příběhem, ale i neuvěřitelně hravou animací. Vím vím, takové jsou všechny filmy Pixaru, řeknete si. Ale všechny Birdovi filmy spojuje něco víc. Něco co nenajdete ani ve Finding Nemo, ani v Toy story. Těžko se popisuje dojem z prchavého okamžiku. V tomto případě bude nejlepší způsob vysvětlení Ratatouille samotné. To co se stane v závěru když odměřený recenzent dostane jídlo na stůl mluví za vše. Nebudu spoilerovat, ale až to uvidíte, vzpomeňte si na má slova a sežeňte si i ostatní Birdovi filmy…

THX 1138 nese rukopis umělecky ambiciózního filmaře. Jenže realita tomu chtěla jinak a Lucas se začal věnovat zábavnějším tématům (a dobře tomu tak!) a nakonec s režírováním v podstatě skončil. THX 1138 má zajímavý střih, zvuk, i kameru. Děj je lehce orwellovský. A všechno dohromady to působí trochu monotónně a nudně. Ale je to zajímavě experimentální, a kdyby Lucas tehdy Hvězdné války nenatočil, mohl z uměleckého hlediska dojít mnohem dál než Coppola a Spielberg. Možná. A možná taky ne. Jisté je, že jako debut vypadá THX víc než slibně.

Několik příběhů odehrávajících se na různých koutech Země spolu zdánlivě nemá nic společného. Nedorozumění a neschopnost pochopit druhého však existuje všude, ať jste Japonec nebo Američan nebo pouštní nomád. Audiovizuálně skvělý film. Ale taky trochu moc dlouhý, a zdálo se mi, jako by epizoda z Japonska do celkového koloritu moc nezapadala a provázanost s dalšími příběhy byla trochu vynucená. A vlastně celé mi to přišlo trochu moc jednoduché, v podstatě jen čekáte co se komu stane, kdo přežije. Překvapení tu chybí, rafinovanost 21 gramů se tu neopakuje. I přesto všechno je ale Babel film hodný shlédnutí. Je skvěle natočený, a hlavně skvěle zahraný. To co tu předvádějí hlavně ty neokoukané tváře nomádů jsou výkony, které by zasloužili zlatou sošku. Ale to se těžko kdy stane, a vlastně o tom je i Babel…

Klasická severská skupinová depka okořeněná o notnou dávku velmi černého humoru. Pokud to ale srovnáte s Bergmanem nebo Trierem, přeci jen tomu chybí špetka nějakého toho vyššího uměleckého záměru. I přesto ale skvěle negativní zábava.

Dobrý příběh, zajímavá hudba a chvílemi až hypnotické záběry. Akční sci-fi smíchané s filozoficky zabarvenými dialogy. To všechno je Ghost in the shell. Při úvodních titulcích jsem fascinovaně pozoroval obrazovku. A pak během filmu ještě několikrát. Jediné co bych vytkl je krátká stopáž a trochu malá zahuštěnost děje, myslím, že celovečerní film by unesl víc. Ale původní mangu jsem nečetl, možná to jinak ani nešlo. Takže shrnu-li to, Ghost in the shell je jeden z nejpříjemnějších návratů do kdysi tolik populárního kyberpunku.

Na tu délku přeci jen málo vtipů a až příliš romantiky. Na konci jsem měl ale i tak docela příjemný pocit, a to hlavně díky hercům. Skvělí jsou Seth Rogen v hlavní roli Bena i Paul Rudd ve vedlejší. Oba se objevili už ve 40 let panic, tady však dostávají víc prostoru. V podstatě všude tam, kde se tihle dva objeví, děje se něco vtipného. Ať už je to jejich výlet do Vegas nebo dýchánky u Benových kamarádů, kteří jsou přehlídkou těch nejdivnějších vedlejších postaviček. U ženských postav jsem měl trochu problém s neustálým nadáváním. A vůbec tam, kde Apatow nevymyslí dobrý vtip, napíše pár sprostých slov, a jede dál. Ženské postavy se mu tak trochu scvrkávají právě jen na to nadávání a hysterické pokřikování. Nu a tam, kde dojde k setkání mužů a žen, nastupuje romatnika. Tak nevím zda doporučit či ne. Kdyby Apatow vyškrtl ženské postavy, které mu očividně nejdou, a natočil film třeba o tom jak parta chlápků utíká daleko od rodících manželek, mohlo to dopadnout lépe.

Osleplý mladík Bengt se zamiluje do služky Ingrid. Cesta ke spokojenému vztahu je však dlážděna třídními rozdíli. Aby se ti dva mohli dát dohromady a lépe se pochopili, musí si nejprve projít cestou toho druhého. Hlavně ze začátku je tu pár scén, které napovídají budoucí režisérovo směřování. Snová montáž je bergmanovskou odezvou surrealismu (mnohem syrovější než ta hitchcockovsko-dalíovská v Rozdvojené duši), postavy se ztrácí v ostrých kontrastech světla a stínu (párkrát jsem si vzpomněl na Personu) a přinejmenším ta výchozí situace působí podobně bezvýchodně jako ty z nejslavnějších Bergmanových filmů. Jenže pak se do toho přidá romantický motiv obtěžkaný naivními myšlenkami o socialismu a celá atmosféra začne směřovat trochu jinam než napovídá začátek. Je to ale Bergman a vskutku jsem se od začátku do konce nenudil. Tam kde by normálně člověk vrtěl hlavou zaujme tu nápadité záběrování kamery, onde zas dobrý herecký výkon. Doporučit tento film někomu, kdo Bergmanovu tvorbu ještě moc nezná, bych si tedy nedovolil. Pokud Hudbu v temnotách nechcete rovnou odsunout do škatulky naivních romantických příběhů, měla by se hodnotit v kontextu pozdější autorovi tvorby. V takovém případě je to velmi zajímavá podívaná.

Tenhle film obsáhl téměř všechna mytická témata, která se točí kolem 50.let v Americe. Studená válka, duck and cover dokumenty, přistání UFO. Atmosféra té doby z filmu dýchá příjemně pohádkovou atmosférou, podloženou nepříjemně reálnou hrozbou zbraní hromadného ničení. Je to první klasicky animovaný film po hodně dlouhé době (alespoň co já jsem viděl), který stojí opravdu za zmínku. Při pohledu na něj si člověk s lítostí vzpomene na okamžiky, kdy chodil na podobné filmy do kina. Kdy plátno neovládala chladná počítačová animace. Pravda, zas tak hrozné to s těmi počítači není, ale Iron giant přinejmenším dokazuje, že 2D obrázky při troše invence dokáží konkurovat 3D celkem hravě.