Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Horor
  • Akční
  • Sci-Fi
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (321)

plakát

Gekidžóban kjočú rettó (2020) 

Japonský anime ekvivalent levných creature feature horrorů z videodistribuce. Je to japonské a je to animované, takže čekejte poměrně explicitní podívanou (ať už z pohledu násilí, tak z pohledu erotiky), ale jinak je to v podstatě obyčejné béčko, které má naanimované pěkně jen postavy, ale už nic jiného (ti 3D CGI hmyzáci, to je otřes), jede podle okoukaného scénaristického kadlubu, a ničím vlastně nedovede překvapit. Průměr, který z mého pohledu nadšeného entomologa neodborníka zvedá využití netradičních hmyzích (a jiných) druhů. Otakárci a střechatka mě mile překvapili, hrnčířka a motolice podivná pak vyloženě nadchly, protože to jsou živočichové, kteří jsou svými životními cykly opravdu děsiví a jako materiál v horrorové fikci až do této chvíle zůstávali v podstatě nevyužití.

plakát

Jurský svět: Křídový kemp (2020) (seriál) 

Pohodové, vizuálně zdařilé (dinosauři naanimovaní opravdu na výbornou) a od druhé série i sympatickými protagonisty disponující dobrodružství, které nenudí, ale na můj vkus mu poněkud chybí přidaná hodnota - první série vypráví příběh, který už vlastně známe, jen z jiného úhlu pohledu; druhá přichází s novým, který ale veškeré motivy bez výjimky recykluje z předchozích Jurských parků. A k tomu se mi zdá, že formát půlhodinových epizod tomu úplně nesvědčí, zpracování v podobě klasického celovečeráku by obsahovalo méně vaty a bylo hutnější. Chválím na druhou stranu práci s postavami, od druhé série je ústřední šestice teenagerů odstřižena od stereotypů a působí velmi životně. A rovněž jsem rád, že prostor dostali i někteří méně okoukaní dinosauři, přeci jen je na můj vkus už trochu přerexováno a přeraptorováno. Ale seriál jako celek mě i přes značnou zábavnost nepřesvědčil, že je něco víc, než krmení konzumentů značkou do doby, než vyjde další hraný film.

plakát

Made in Abyss (2017) (seriál) 

Musím říct, že hype okolo tohoto anime je z mého pohledu zcela oprávněný. Made In Abyss je vynikající hned od prvního dílu, kdy se tváří jako veselá dobrodružná fantasy, plná radosti z objevování neznámého; je vynikající uprostřed série, kdy se z něj stane drsný survival thriller s horrorovými prvky, a je vynikající i ve svém klimaxu, kde v poloze brutálně emocionálního dramatu nekompromisně dupe po naivních snech a tužbách svých dětských protagonistů, a vystavuje je teroru, který by zamával s psychikou leckterého drsňáka v letech střední dospělosti. A skvělé na něm je také to, že stejné postupné proměny nálad a duševního rozpoložení, které vtiskává svým postavám, dokáže bez scénáristické a vypravěčské křeče naservírovat i divákovi, aniž by změna v tónu příběhu působila byť jen trochu nepřirozeně. Prostě vás přinutí to prožívat s nimi, i když jste si na počátku mysleli, že Riko je afektovaná pipka, Reg společensky nešikovný stydlínek a Nanachi předůležitelý "smartass". Jo, oni takoví jsou...ale to, co zažívají, ve vás ty sympatie k nim probudí. A bude vám jich líto. Síla, navíc podpořena kreativní a na pohled úchvatnou vizuální stránkou, originálně fungujícím fiktivním světem a v přesném poměru dávkovanými tajemnem a odhaleními (vždy o tom, co se právě děje, víte dost, nikdy ne příliš). Někomu může být nepříjemná až zbytečně intenzivní krutost vůči dětským protagonistům, a někoho zase zarazit jejich nadměrná sexualizace...ale tento fiktivní svět funguje po všech stránkách úplně jinak, než jsme zvyklí, i uvedené prvky v něm své místo mají.

plakát

Párty Hárd (2019) 

Dejme stranou debatu o snesitelnosti Řezníkova humoru pro běžnou diváckou obec, protože kdo si potrpí na zábavu jemnou a laskavou, tomu se Párty Hárd líbit prostě nebude a hotovo. Uvědomme si však na druhou stranu fakt, že za mrzkých 250 litrů se tu podařilo natočit teen komedii, která je kvalitně natočená (a to prosím za nezanedbatelné účasti neherců ve vedlejších rolích), nepřehání to se stopáží a je díky tomu po celou dobu v podstatě bez přestání vtipná, kromě prvoplánových fekál srandiček obsahuje i dobře vypointované a chytré gagy, a v neposlední řadě máte při sledování pocit, že je vám přehráván film a ne pásmo nesmyslně poslepovaných skečů. To je víc, než o sobě může říct drtivá většina českého komediálního mainstreamu. Martin Pohl umí, to je potřeba uznat, ať už se k jeho bizarní a nekorektní tvorbě stavíte jakkoliv. Osobně bych sice taky ubral na chcanko a sračkosrandě, a přidal více Péťova táty či Grundzy, takže úplně dokonale mi film nesedl, ale bavil jsem se výborně na kinoprojekci, i v rámci opakových zkouknutí doma.

plakát

Devil May Cry (2007) (seriál) 

Peklužel zdaleka ne tak výživná záležitost, na jakou to vypadá podle synopse, fotek a trailerů. Zasazení do urban fantasy hávu je přitažlivé, zašedlé a deštěm promočené město, prolezlé démony, láká k návštěvě...než zjistíte, že veškerá jeho zákoutí, budovy i obyvatelé jsou téměř k nerozeznání. S cynickým, nezničitelným, nepořádným pizzožroutem Dantem byste taky chtěli jít na pivo a jahodový pohár...než zjistíte, že je s ním vlastně docela nuda coby společníkem, i coby démonobijcem (démony zabíjí rutinně, často mimo záběr a sám se téměr nikdy nedostane do sebemenšího ohrožení života). Vedlejší postavy byste prostřednictvím Danteho rádi poznali...než zjistíte, že domněle důležitá dětská hrdinka Patty je stěží více než zdrojem running gagů při interakci s Dantem, dvě sexy lovkyně démonů jsou prostě jen sexy a loví démony, a zachrmuřený Morrison je jen Danteho morálním kompasem. Mytologii tohoto nepřátelského světa byste rádi prozkoumali...než zjistíte, že je navzdory veškeré snaze o budování tajemna a velkoleposti jednoduchá a okoukaná, a démon, který se motá napříč epizodami a tváří se důležitě, je jen pěšák. Tl; dr - má očekávání to nesplnilo, a byť jsem se při sledování nenudil, tak strohá animace mě nezaujala, ústřední dějová linie skoro neexistuje, epizodní zápletky mají střídavou kvalitu, a ani jsem se nijak moc netěšil na nová setkávání s protagonisty. Průměr.

plakát

Wonder Woman 1984 (2020) 

Dvě (a půl) hvězdy nejsou špatné hodnocení, ale tenhle komiksový blockbuster ve světle moderních standardů, které se v tomto subžánru etablovaly, špatný v mnoha ohledech je. Částečně se může argumentovat režisérčiným úmyslem natočit jej v retro naivním 80s duchu, a proto jsem ochotný nějak přijmout doslovnost a upřímnou naivitu příběhu či křečovitě optimistické vyznění. Film za horentních 200 mega však nemá absolutně žádnou omluvu pro to, jak vizuálně neatraktivní je, jak špatným CGI disponuje, jak chudou, unavenou a nekvalitně nasnímanou akci prezentuje, a jak je i přes extrémní linearitu vyprávění vlastně roztříštěný. Důvody, proč se u toho nakonec dá napůl v pohodě vydržet, jsou tak ve výsledku jen čtyři - přirozená, uhrančivá a přitom ani na vteřinu prvoplánově laciná Gal Gadot, sympaticky roztěkaný Chris Pine, z nezáživné sekundární záporačky maximum se snažící vymáčknout Kristen Wiig, a cheesy Pedro Pascal, který perfektně vystihl poetiku kýčovitých záporáků ze starých obrázkových sešitů, a ve své roli si absolutně libuje. Dialogové interakce zmíněných postav a romanticko-komediální linky příběhu byly na celém filmu nakonec to nejsympatičtější. Ale opakuji - tady jsme sledovali dvousetmilionový blockbuster podle starého dobrodružně-akčního komiksu, a na tomhle poli to bez nějaké trikové žranice, horskodrážního tempa a našlapaného vizuálu prostě nejde.

plakát

Rosemary má děťátko (1968) 

Je dost těžké zhodnotit film, vyprávějící příběh, založený na různých možnostech interpretace, když předem znáte knihu, a víte tedy, která možnost je ta správná. Pak to napětí a neklid z logiky věci nemůže působit dostatečně intenzivně, a možná to byl jen subjektivní pocit, ale zdálo se mi, že Polanski vsadil na kartu "něco se určitě děje, jen to hlavní postavě nikdo nevěří a ti, kdo ano, v tom jedou proti ní" - a to na pocitu neklidu ubíralo také. Ale jinak je tahle knize velmi věrná adaptace natočena výborně, Mia Farrow ji herecky táhne s naprostou suverenitou a doprovodné obsazení jí zdařile pomáhá, a v druhé půlce už je ten nepříjemný pocit frustrace a znepokojení z toho, jak nebohé Rosemary to skutečně existující nebezpečí, ve kterém je, nikdo nevěří a je jí vsugerováván opak, na diváka přenesen téměr bezchybně. Protažený, a v audiovizuální podobě opravdu zbytečně doslovný závěr pak celkový dojem zase o něco málo pokazí. Zajímalo by mě, jak bych tento jinak velmi zdařilý film vnímal, nemít přečtenou knihu, ale zároveň jsem rád, že jsem primárně četl, a pak až viděl...kdyby mi film zhoršil zážitek z vpravdě geniální literární předlohy, mrzelo by mě to asi ještě více.

plakát

Digimon Xros Wars - Toki o kakeru šónen Hunter-tači (2011) (série) 

Na Digimon: Xros Wars z 2010 toto pokračování navazuje jen volně (některé společné postavy a pár dějových prvků, které znalým předešlé série budou trochu více dávat smysl), pokračují však herní prvky ve vyprávění - jen místo arkádového dobývání jednotlivých lokací Digisvěta se zde chytají divocí Digimoni, uniklí do světa skutečného (takže tady mohou zlí jazykové poprvé zcela oprávněně hudrovat, že Digimon kopíruje Pokémony). Vyprávění je epizodické, na začátku to ani nevypadá, že by série měla mít nějakou centrální dějovou linii (byť divák, sledující Digimon pravidelně, už něco tušit bude), protagonisté chodí do školy, chytají Digimony, kteří terorizují lidi ve městě, a zažívají poučná dobrodružství v duchu toho, co se vyskytuje v japonské seriálové fikci pro mládež tradičně (měl jsem pocit, že snad 80% použitých zápletek jsem viděl v trochu obměněné formě někde jinde). Ve chvílích snahy o humor je to převážně trapné, ale musím uznat, že na ploše dvaceti minut dokázaly některé díly odvyprávět relativně pěkné, dojemné osobní příběhy...a pak přijde finiš seriálu a z ničeho nic se z nevinné epizodické show stane monstrózní crossover, který propojí veškeré předešlé Digimoní série do multiverza. Ale nebojte, jistoty japonských anime pro mládež zůstanou neporušeny, síla vůle a přátelství přemůžou sebedokonalejší zlý plán. Jak to celé ohodnotit? No, za neoriginalitu, lenivost v rozvíjení ústředního příběhu, nižší atraktivitu pro staršího diváka a trapný humor výrazné body dolů, za kvalitu animace, některé díličí epizody a nečekaně velkolepý závěr se hodnocení nakonec ustálí na 2/5.

plakát

Madagaskar (2005) 

Barevnost, zvířátka, rozjuchanost - a konec, nic víc. Mám pocit, že tenhle po všech stránkách průměrný animák, který dospělému divákovi nemá krom pár filmových easter eggů co nabídnout, a i ta děcka udrží u obrazovek spíš výtvarnou stránkou a infantilními skopičinami, než dobrým vyprávěním, zlidověl jen díky "I like to move it, move it!" a tučňákům, kteří jsou z toho všeho, co se v něm děje, jediní opravdu vtipní.

plakát

Skylines (2020) 

Jednička byla sci-fi horror, dvojka akční sci-fi road movie, tohle je klasická military sci-fi o záchraně světa. Béčko jak vyšité, samozřejmě, takže postavy mluví o mezivesmírném konfliktu, ale děj nás vezme pouze do Londýna a jeho předměstí, a pak na pár genericky stvárněných lokací jedné anonymní planety, vojenské komando má šest lidských a dva emzácké členy, v obřím uprchlickém táboře je asi deset otrhaných uprchlíků...no však to znáte, ten nízký rozpočet se musí schovat. Na čem se však opět, stejně jako ve dvojce, nešetřilo, je vizuál. Jasně, digitální je tu skoro všechno, málem se tak jeví i přednosti Lindsey Morgan, ale CGI je za ty prachy velmi poctivé a hojně využívané, nebál bych se srovnání s levnějšími kinofilmy. A nešetřilo se ani na akci. Film se zkraje snaží napodobovat vážný tón District 9 a hovořit o problémech soužití lidí s mimozemšťany, pak přicházejí na přetřes i témata osobní a národní zodpovědnosti, konspirací, genocidy a já nevím, čeho ještě...ale celé je to taková obligátní, schválně přituplá omáčka k bláznivé a chvílemi dobře krvavé akční rubanici, která jede na stále stupňující se obrátky a i když není choreograficky kdovíjak převratná, zabaví náramně. Dvojka stejný přístup k věci zvládla o něco lépe (nezkoušela být tak rozmáchlá a ve Franku Grillovi měla lepšího akčního hrdinu), ale tohle je taky zasycující guilty pleasure. Účel splněn.