Israha

Kde nic, tu nic. Nulový rozpočet a nekvalitní technická stránka byly jasné už při pohledu na název filmu a jméno režiséra, ale Reptisaurus nemá opravdu nic, čím by mohl ospravedlnit svou existenci. Nápady, humor, sebeironie, akce, prostě nic. Jen snůška pavědeckých, militantních a hysterických pseudodialogů, pronášených mizerně obsazenými postavami v nehezkých exteriérech či interiérech, do toho pár minut s Reptisaurem, který řve, vznáší se na místě a protagonisté do něho pálí z pušek, aniž by mu cokoliv udělali. To vše v křečovitě vážném pojetí, které sice k monster movies patří, ale jeho podmínkou je určitá míra kvality. Té Reptisaurus nedosahuje, a zcela selhává i na poli záměrně špatné béčkové zábavy. Ta špatnost totiž po celou dobu sledování vůbec nepůsobí jako záměrná.

Nadšenecký milostný dopis pro Evil Dead, splattery a oldschool horrory obecně, který dělá mnoho věcí správně, nedá se mu upřít snaživost, ale trochu mu chybí vlastní styl a větší dávka rafinovanosti. Největší pochvalu zaslouží poctivě ručně dělané triky a masky, které disponují sympatickým retro nádechem (spojeným s určitou mírou cílené nepřesvědčivosti). Komediální prvky fungují tak napůl, hláškám a vtipným scénám někdy chybí timing, někdy určitá lehkost a údernost, ale zasmát se u Book of Monsters dá - zejména scéna s oživlými trpaslíky do zahrádky je dokonale ujetá. Ze všeho nejvíc pak film dojíždí na špatně poskládaný scénář, který si největší masakr a nejvtipnější pasáže vyplincá někde v půlce, a pak už ztracený dech nikdy pořádně nedožene a ve vážných pasážích, které se snaží rozvíjet mytologii, začne nepříjemně stagnovat. To, co mělo být oddanou poctou Ashovi a Evil Dead, tak chvílemi padá spíš do ranku polozábavných ptákovin typu Stan Against Evil. Mírný nadprůměr, plusová procenta navíc za sexy gotičku, znalou temných umění a ohánějící se hasičskou sekerou, ta byla svým zvráceným způsobem vzrušující.

Homecoming byl těžký průměr, který zvedala nahoru jen prvotřídní řemeslná kvalita, tohle je už téměř trefa do černého. Pryč je pocit, že film nefunguje sám o sobě, ale pouze jako epizoda seriálu, Holland konečně pochopil, jak má postavu Petera Parkera hrát, akce je kvalitnější a velmi dobře je vystižen i samotný Spiderman, jakožto víceméně lokální superhrdina, kterému vlastně voní víc zachraňování babiček před lupiči, než světů před zničením, protože je prostě jen obyčejný teenager s typickými teenage problémy. K tomu se přidává Gyllenhaal s jedním z nejlepších padouchů v rámci celé MCU, a jeho Mysterio je jak moderní a inovativní, tak zhusta odkazující svému komiksovému předobrazu. Jediné, co ten film absolutně nepotřebuje a co jej táhne dolů, je dementní humor ve stylu letních teen komedií. Jako jo, Spiderman byl vždy superhrdina, ke kterému humor seděl, ale tento humor spočíval v společenské neobratnosti a nerdství jeho civilní identity, a v sarkastických hláškách jeho maskované podoby, ne ve formě pitomých audiovizuálních gagů typu focení s kalhotami dole či trapných skečích s jeho zamilovaným tlustým kamarádem. Za to musím dát hvězdu dolů, i přes skvěle vypointované a představivost namáhající potitulkové scény.

Je to možná nepředstavitelné, ale po zhlédnutí The Coming Race si člověk uvědomí, jak bylo první Iron Sky ve vší své absurditě uměřeným a pohromadě držícím filmem. Tady se na nějakou pevnou dějovou kostru a sofistikovanější satiru zcela rezignuje a Vuorensola to do diváka pálí all-in v Sharknado stylu, tzn. dělá si prdel ze všeho a ze všech, a scénář mu slouží jen jako lineární pojítko mezi jednotlivými humornými pasážemi. Totálně přehnaná magořina, která ale (stejně jako jednička) disponuje téměř áčkovým vizuálem a precizním balancováním na hraně sebeparodie a absolutní trapnosti. V jedné chvíli se to se zlomyslným úšklebkem strefuje do nešvarů moderní doby, jako jsou konspirační teorie, závislost na technologiích či sociální sítě, a pak dojde na wrestling akčního hrdiny s trojicí raptorů a akční naháněčku, kdy protagonisté prchají před reptiliánskými verzemi papeže a Bin Ládina v povozu, taženém triceratopsem, zatímco se na ně valí hroutící se umělé slunce. Totální grindhouse (i když nikterak brutální a násilný), který se ani nijak zvlášť nepokouší to skrývat. Každému to nesedne, ale milovníci pokleslé zábavy, která umí ukázat chytrost, ale ve většině případů je záměrně dementní, budou nadšeni.

Tento film měl svého času odstartovat experimentální sérii Ultramanů s názvem "The Ultra N Project", jejíž cílem ve zkratce bylo vtisknout franšíze dospělejší, temnější a sofistikovanější podtóny, a odklonit se od barevné, křiklavé zábavy pro děti a dospívající. Povedlo se to tak napůl a výsledkem je film, který zhruba odpovídá tomu, kdyby Ultramana natočil nějaký průměrný americký béčkař. V kostce - je zde větší důraz na background story Ultramana i nepřátelského kaiju, mnohem více času je věnováno rozvoji vztahů mezi postavami...a v tom inovativnost končí. Základní premisa je hodně podobná první epizodě seriálu Ultraman z roku 1967, jen natočené více západním stylem a říznuté prvky sci-fi horroru (ale s PG ratingem). Ve své podstatě to není nikterak špatný film, jen je (paradoxně) ve své snaze přinést do Ultra Series něco nového zatížen jen další haldou stereotypních klišé ingrediencí, jen poněkud žánrově odlišných. Neurazí, nenadchne.

Za málo peněz slušná dávka (byť ne vždy úplně dobré) muziky. Má to sice své rezervy po herecké stránce - což je v případě survivalu, kde má divákovi intenzivně záležet na osudech postav, problém; a režie je z celkového pohledu dosti nenápaditá, filmu chybí naléhavost, bolestivost a silnější čpění bezvýchodnosti situace (což krásně dokázaly ztvárnit například podobné The Ruins). Rozpočet a talent v tomto ohledu zřetelně chybí. V ostatních aspektech je ale potenciál uvěznění na rozpálené pláži a vystavení vlivu horka, kocoviny, paniky a strachu z neznámého a smrtícího tvora využit do takové míry, do jaké to asi maximálně šlo. Boj o život a základní potřeby jako jídlo a tekutiny hraje prim, osobní konflikty jsou upozaděny, dlouhé scény s minimem střihu umocňují napětí a co se týče pořadí postupného umírání postav, dojde i na pár docela nečekaných překvapení. Lépe to v rámci možností dopadnout asi nemohlo a projednou je skutečně dobře, že se tajemné monstrum na obrazovce skoro vůbec neukazuje...spálená kůže, dehydratace a hrozba bolestivé smrti působí na diváka mnohem více zneklidňujícím způsobem, než nepovedená CGI chapadla.

Japonský The Outer Limits. Stejně jako původní Ultra Q z roku 1966, který byl úplně prvním seriálem z dodnes běžící Ultra Series (i když v něm žádný Ultraman vůbec nevystupoval), je i jeho pokračování s podtitulem Dark Fantasy zaměřeno na tajemno, a klasická kaiju eiga v něm není zastoupena skoro vůbec. Z celkového počtu 26 dílů jen ve čtyřech vystupuje nějaké obří monstrum, seriál jako takový jde spíš do mysteriózno-horrorového tónu, převážná většina dílů je když ne vyloženě strašidelných, tak alespoň patřičně temných, a povětšinou s velmi mrazivými pointami. Dojde i na pár komediálně laděných epizod a dokonce i na dojemné momenty (i zde ale závěrečný voiceover v pár větách dovede vyvolat husí kůži). Oproti starému Ultra Q je Dark Fantasy konzistentnější, stylisticky sevřenější a tak nějak víc při zemi, chybí už zmíněné útoky obřích monster, ale i trapnovtipně ujeté epizody "pro děti" a surrealistické snové magořiny, které asi nechápali ani sami Japonci - což seriálu jako takovému sluší. Jen škoda, že ne všechny díly přidávají k finálním pointám i dostatečně silné a přitažlivé příběhy, pročež se ustrnou v poloze dvacetiminutové dialogové vaty, kterou lze rovnou přeskočit až ke konečnému voiceoveru. Celkově ale výborná série, kterou lze doporučit všem milovníkům tajemna, za předpokladu, že jsou ochotni přijmout japonsky metodické a méně emocionální vyprávěcí postupy.

Druhý díl Zoombies, který na sebe v poslední scéně prozradí, že je vlastně prequelem, jedničku v mnohém překonává. Zaprvé lépe využívá možností, které zápletka s infekcí, zombifikující zvířata v zoo, nabízí - zejména úvodních asi 30 minut je úplně božích, nápad použít v rolích vražedných netvorů surikaty, hrabáče a dikobrazy je perfektně ujetý. Zadruhé je mnohem víc sebeuvědomělý, zcela rezignuje na zbytečné rodinné a ochranářské podzápletky, které v takto blatantně pokleslém filmu stejně nemají co dělat. A zatřetí si tu a tam povedeně střílí z žánrových stereotypů (ukecaný zbabělý černoch, krokodýl v kanalizaci, všudypřítomné pavědecké monology pronášené se smrtelnou vážností, atd.) a má přesně tu potřebnou dávku nadsázky, která tak nějak přiměje shovívavě přehlédnout technickou nedokonalost a nízký rozpočet. Plus je zde pro potěchu oka řízným temperamentem a neméně řízným výstřihem vybavená Erica Sturdefant v hlavní roli. Škoda ovšem je, že děj v druhé třetině ztratí tempo, poněkud dojdou nápady a v té chvíli se to celé začne nepříjemně táhnout. Méně rozumování v laboratoři a více zombie zvířecí akce by tomu prospělo. V závěru to pak chytí druhý dech, vrátí se roztomilé surikaty a celá infekce, plodící nemrtvé, je vyřešena v libově ironickém duchu, takovéhle epické a přitom důležité sebeobětování neobsahuje leckterý áčkový hit :D. Tohle je to, co chci od Asylum vídat častěji.

Super nápad na béčkový horror, nedostatek super nápadů na to, co do něj vlastně dát. Zoombies je sice sympaticky akční podívaná se slasherovým tempem úbytku postav, ale trpí nedostatkem zapamatovatelných scén. Jako jo, zombie opička, rodící se ve Vetřelčím stylu byla fajn, gorila-wrestler taky a asi nejsrandovnější byla finální scéna ve voliéře, v čele s nemrtvými papoušky metodicky se snažícími rozklovat sklo. Jinak ale zůstal pokleslý potenciál nemrtvých zvířat v zoo hrubě nevyužit. Což je vlastně u produkce Asylum celkem častý jev. Si říkám, jaká je škoda, že tohle studio nezaměstnává jako scénáristy stejné magory jako jsou ti, co jim ty filmy vymýšlejí.

To je ale monstrózní nápad! Kaiju film, ve kterém se na monstra a jejich aktivitu nedíváme, ale posloucháme, jak si o nich lidští protagonisté povídají. Asylum se se svým nejnovějším mockbusterem dokonale trefili do noty kritikům, protože přinášejí ideální protiváhu ke Godzilla: King of the Monsters. Monstra ve svém Monster Islandu totiž skoro vůbec nemají a dialogům mezi postavami je věnována téměř celá stopáž. "Zlý" kaiju, připomínající hvězdici (mimochodem nápaditý design!) se vynoří z hlubin moře a potopí jednu loď, jeho rival (kterému se moc nedaří skrýt, že je inspirován Kongem, Godzillou a Mothrou zároveň) se po probuzení vyhrabe z hory, oba do sebe vrazí, spadnou a po pár minutách explodují. Tolik k monstrům ve filmu s názvem Ostrov monster. Jo, je tu vlastně ještě hejno létajících potvor, které za ty cca dvě minuty screentimu sežerou celé čtyři lidi a shodí jednu helikoptéru, a krom toho, že vypadají jako létající Skullcrawleři ze Skull Islandu, nijak zajímaví nejsou. A Eric Roberts, v další monstrózně špatné roli. Monstrózní nuda, v níž je nedostatek scén s monstry vpravdě monstrózní.