Israha

Tady někdo hrozně žere osmdesátky a devadesátky. Synťákový soundtrack, kyborgové, mimozemské cestování, píseční červi á la Duna, monstra jakoby vzniklá infekcí xenomorfa do dilophosaura z Jurského Parku, sex, gore, vulgární vtípky...no prostě to, co máme rádi. A taky, bohužel, celkem nulová režisérská vize. Mírným plusem je uvědomění si nižšího rozpočtu a z toho plynoucí snaha táhnout většinu filmu spíš v napínavém, lehce horrorovém stylu (protože ruku na srdce, ta akce je zde natočena hodně podprůměrně). Cit pro budování atmosféry však po hříchu taky nic moc a nebýt tedy nadšeného a důsledného recyklování (nebo, máte-li mrzutou náladu, vykrádání) dobových žánrových propriet, vlastně je celý Alien Expedition poněkud o ničem. Tvůrci zjevně milují ty klasické filmy z jejich mladých let, ale chybí jim prachy a talent na cokoliv víc, než na sice zapálenou, ale s postupem stopáže čím dál víc topornou poctu, která vlastně neví, co kromě jakžtakž slušného audiovizuálu a hromady pokývnutí nabídnout. Ale i ten zmíněný zápal pro věc se cení :).

Jak by asi vypadal film člověka, který je maniak do monster movies a doma mu z bedniček hrajou převážně Steel Panther. Perfektní crazy komedie, která je primárně cílená na metalisty a fanoušky metalu, a "creature feature" aspekt je zde až na druhé koleji, takže pro plné docenění je nutné mít aspoň rámcový přehled o tvrdé hudbě a stereotypech, které jsou s ní spojené. Pak se budete v podstatě celou první půlku filmu chechtat členům osmdesátkové glam metalové "one hit wonder" kapely, kteří stále žijí ve stylu sex, drogy a rokenrol, a chtějí nakopnout svou umírající kariéru na lokálním fesťáku. Záměrně přehnané a přitom v mnoha aspektech přesné, a zejména Jake Busey coby i po letech stále idealistický rockový frontman a skvělý Tom Arnold v roli manažera si to užívají na maximum. Ironické, rýpavé, samozřejmě náležitě trhlé, ale přitom uctivé k estetice 80s glamových bandů. Nějaká ta akce s obřími mravenci přijde na pořad dne až relativně pozdě, a zde na nepříliš kvalitním CGI poprvé praští do ksichtu nižší rozpočet, ale tenhle film je prostě metal až na dřeň a nepřestane si ze sebe dělat prdel až do úplného konce, a tam, kde nezaberou bazuky a výbušniny (samozřejmě proto, že sekuriťáci na festivalech jsou důslední a se zbraněmi vás do areálu nepustí, ani kdyby z nebe pršeli Them!, if you know what I mean), metalovej ječák nakonec všechny dostane z bryndy v takovém stylu, že budete tleskat, i když nemáte čím. Sranda, jak má být, k dokonalosti tomu chyběl jen větší bodycount a víc mravenců.

Popkulturní a společenská satira, fekálně-vulgární humor á la Family Guy či South Park ve světě, kde reálně existují fantasy, sci-fi a horrorové bytosti? Tohle přesně je Ugly Americans. Osobně mě výše zmíněné animované sitcomy nikdy moc nebraly, protože jsou moc americké a moc "každodenní", ale zdejší nástavba v podobě pocty/parodii mých zamilovaných pokleslých žánrů mě dostala. Ugly Americans si nekompromisně dělá prdel ze všeho a ze všech, ale k tomu dokáže nabídnout i chytře vypointované zápletky jednotlivých epizod, kde se fiktivní svět plynule prolíná s tím skutečným. Animace je (asi úmyslně) jednoduchá a "nehezká", ale práce, kterou si tvůrci dali například s názvy obchodů, restaurací, TV pořadů či s camey nejrůznějších filmových a seriálových potvor (schválně, kolik jich poznáte?), je místy doslova mravenčí, o žádné odfláklosti nemůže být řeč. A plusem je taky to, že ačkoliv primárně je seriál samozřejmě sprostá, bezskrupulózní nechuťárna, u které se má člověk především chlámat na celé kolo, činy jednotlivých postav (z nichž v podstatě všechny jsou svým způsobem tragédi, ale každá má i nějaké pozitivní vlastnosti) a závěrečné voiceovery hlavního protagonisty mají překvapivě inteligentní (i když s cynickým úšklebkem) podané vyznění. První série lepší druhé, tam se to s přepálenýma hnusárnama chvílemi tlačilo už na sílu, ale celkově i tak jasných pět hvězd se zklamaným povzdechem o tom, že seriál zrušili opravdu příliš brzy.

Ještě lepší než film, který až příliš sázel na vizuální atrakce a příběhově byl poněkud plytký. Zde, na delší stopáži, je mytologie Thraa a tvorů, kteří ji obývají, konečně patřičně rozvedená, epický oblouk získává hloubku a k velkolepé obrazové nádheře, kde je klasická loutkařina s CGI v dokonalé symbióze, přidává příběhovou váhu. Pohádkovost tohoto světa je výrazná, ale výjevy ze života Skeksiů bych nejmenším dětem v rámci zachování klidného spaní spíš nepouštěl, tohle je fantasy spíš pro odrostlejší publikum. Fantasy s perfektně vyváženým poměrem ingrediencí, kde magickou krásu střídá temnota, osudové momenty jsou kombinovány s humorem a vše je podáno tak, že to v rámci celku působí přirozeně a nic z toho netrčí jak pěst na oko. Tohle bylo děláno s nadšením pro věc, a byť další sérii díky elegantnímu zakončení vysloveně netřeba, přeci jen bych se do Thraa mezi Gelflingy a jinou havěť ještě jednou rád vrátil.

Superior 8 Ultra Brothers se tematicky vrací ke konceptu Ultraman multiverza a propojuje původní Shówa kontinuitu s devadesátkovými Ultramany Tigou, Dynou a Gaiou. Je to v konečném důsledku pořád dosti naivní a dětinské, když dimenzionální bariéru dokáží postavy zlomit prostě jen tím, že chtějí...ale takový byl Ultraman v průběhu let většinou. Tady nejde o nějaký sofistikovaný temný příběh se záhadným odhalením a zvraty, jde jen o to, postavit vedle sebe co nejvíc Ultramanů, jejich lidských hostitelů a monster z různých sérií a hrát to na uspokojující efekt komiksového crossoveru, který je ve své podstatě zbytečný, ale už jen tím, že se tam spolu setká tolik různých postav, tomu vystřelí faktor coolovosti nahoru. A musím říct, že v tomto ohledu film funguje. Příběhově je to sice jen čekání na závěrečnou řežbu s final bossem, ale minimálně interakce Mebiuse s neultramaními verzemi jeho starších bratrů z alternativního světa je chvílemi docela vtipná a ty náznaky borcení stěn mezi realitami mají slušný mysteriózní nádech. Za ty prachy, za které to před dekádou Tsuburaya prod. točili, to o moc lépe ani dopadnout nemohlo.

Jen minorita celovečerních filmů z Ultraman univerza má nějakou výraznější přidanou hodnotu, a tento není výjimkou. V podstatě jen rozšíření příběhové linie, která se odehrávala okolo cca 20. dílu série Ultraman Mebius, se sázkou na nostalgii v podobě účasti původních Ultramanů a jejich arcirivalů ze znepřátelených planet. A dalším rozmazleným dětským protagonistou v jedné z ústředních rolí. Na tři hvězdy tenhle po všech stránkách průměrný tokusatsu film dostávají jen dobře natočené bojové scény, fanservis a povedený finální boss. Ultramanům zkrátka formát seriálu sedí lépe.

Tyhlety středometrážní spin-offy Ultramanů jsou v drtivé většině naprostými zbytečnostmi, a Hikari Saga potvrzuje pravidlo. Čtyřicet minut nezajímavých dialogů a nepříliš zábavně natočených soubojů v rámci příběhů, které buď už známe, protože byly zmíněny v sérii Ultraman Mebius, a nebo jsou tedy nové, ale mají nulovou přidanou hodnotu. Paradoxní je, že v rámci jednotlivých Ultra Series se docela pravidelně objevují dvojdíly či trojdíly, které by jako samostatné středometrážní filmy v pohodě obstály, a tyto "extras" povětšinou nestojí za nic. Kompletionisti se z povinnosti kouknou, aby neměli resty, ostatní mohou existenci Hikari Sagy s klidným svědomím ignorovat.

Čtyřicetileté výročí Ultra Series a jako dárek přichází řada Ultraman Mebius a s ní bezpečná sázka na jistotu, nostalgii a masivní fanservis. Mebius je v podstatě katalog všeho, co se za ty čtyři dekády v rámci mnohačetných ultramanských dobrodružství událo. Časová kontinuita je zde společná se starými řadami éry Showa, a v jejich duchu je celá série barevná, natrikovaná a v rozumné míře rodinně a poučně pojatá. Objevují se však i prvky, typické spíše pro devadesátkové série jako Tiga, Dyna či Gaia, například menší epizodičnost a větší důraz na centrální dějovou linku, více vědecký a "odborný" přístup k monstrům i technologiím, a po vzoru tehdy nejmodernějších řad Cosmos a Nexus je zde výrazně větší důraz na lidské postavy, které už mají daleko do anonymního křoví, které Ultramanům dělaly v jejich začátcích. No prostě totální úlitba všem fanouškům, co měli poctivě nakoukáno, a ve své podstatě jakýsi obří, padesátidílný highlight reel, který ukazuje, o čem vlastně je Ultraman. Jakožto samostatná série se Mebius nevyrovná méně formulaickému a rafinovanějšímu Ultraseven, ani nemá tak komplexní a kreativní backstory jako například Ultraman Tiga, ale coby dárek k pomyslným čtyřicetinám franšízy je prakticky dokonalý. This is Ultraman.

Dost možná nejosobitější, a rozhodně nejtemnější a nejserióznější série Ultramana, jejímž (nakonec neúspěšným) cílem bylo zpopularizovat franšízu u starších diváků. Zcela pryč je epizodický přístup s novým monstrem v každém díle, daleko větší důraz se klade na rozvoj charakterů postav a vyprávění centrálního příběhu, prolínajícího všemi 39 díly, dokonce ani ten samotný Ultraman zde není hlavním hybatelem dění, ale spíš jen další figurka na šachovnici. Celou dobu mi v hlavě jako ideální popis série běžel vážně míněný hybrid klasického tokusatsu a Men in Black. Povětšinou je tento svěží přístup k tradičnímu tématu atraktivní, ale mysteriózní zápletce po doslova vynikajících prvních 13 epizodách poněkud dojde dech a na pozadí vcelku zdařilých dílčích příběhů a soubojů s nápaditě nadesignovanými monstry se začne přešlapovat na místě. Druhý dech se sice koná, ale z důvodu nízké sledovanosti bylo svého času zrušeno posledních 11 dílů a proto je závěr seriálu kvůli sešívání narychlo poněkud antiklimatický. Tsuburaya Productions zde přeci jen trochu přecenili síly. Ambiciózní, neokoukané pojetí klasického ultramaního příběhu, kterým Nexus i přes dílčí nedostatky je, však přesto zaslouží pochvalu. Koukatelné i pro širší spektrum diváků, za hranicemi skalních kaiju/tokusatsu fanoušků.

Ultraman Story přidává do ultramaní mytologie několik ve své době nových prvků; poprvé například vidíme, jak vypadají mladá léta Ultramanů na jejich domovské planetě, a také debutuje později kultovní kaiju záporák Grand King. Tyto dílčí prvky však nemůžou v žádném případě omlouvat odfláklost celého snímku, který je v dobré polovině stopáže jen sbírkou starých záběrů, použitých v jednotlivých řadách seriálu Ultraman. Recyklování záběrů zde jede opravdu naplno, vlastně jen výplňové scény dialogů a úplně poslední akční scéna s Grand Kingem jsou nově natočeny. V rámci příběhu to sice chvílemi dává smysl, například když Ultraman Taro sleduje v rámci tréninku bojové techniky svých bratrů, ale tento přístup zase dělá naprostý bordel v kontinuitě (nacházíme se v době před událostmi série Ultraman Taro, ale jsou ukazovány momenty z Ultraman Leo a Ultraman 80, které se v dané časové linii ještě vůbec neudály!) a celkově tak nějak vypovídá o velmi ledabylém přístupu k natáčení filmu. Dvě hvězdy tomu dávám jako občas interesantnímu spin-offu Showa Ultramanů, jako samostatný film je to sotva na jednu.