Israha

Spojení vánoční rodinné komedie, sharksploitation a komiksového filmu? No...zní to mnohem lépe a zábavněji, než to reálně je, jak to u podobné nízkorozpočtové soudobé produkce bývá. Dílčí nápady jsou občas až geniální, jako například ryze komiksový prvek s resetováním timeline či záporák v podobě pokryteckého majitele comicshopu, ale jako celek film selhává z mnoha důvodů, jako jsou například povětšinou šíleně křečovitý humor, nefunkčnost rodinné zápletky (aby divákovi záleželo na osudu filmové rodiny, není možné ji prezentovat jako snůšku individuí, která si v lepším případě nerozumí, v tom horším se nesnášejí a nemají potřebu to měnit) a totální nevyužitost žraločího prvku. Jako vážně, komiksový žralok se superschopnostma, ale reálně má jen santovskou čapku na ploutvi a chová se úplně normálně? Jedna z mnoha ukázek toho, že i na natočení "so bad it's good" cheesefestu je potřeba mít nápady a talent.

Žánrově někde mezi orientální fantasy a klasickým kaiju eiga, s maximálním důrazem na epické trikové sekvence (kterých je hodně a jsou náležitě dlouhé, kecá se zde velmi střídmě) a s otevřeným přiznáním, že režisér a scénárista moc nevěděli, jak tyto trikové sekvence slepit do souvislého a smysluplného celku. Bojové a destrukční scény jsou naprosto parádní, ve své době by se dalo říct až hollywoodské kvality, ale vše mezi tím je snůška prapodivných dějových zkratek a oslích můstků, a papírem šustících interakcí neživotných postav. Hyung-rae Shim si tohle však evidentně uvědomoval, a tak tyto pasáže skrouhl co to nejvíce šlo, a tu více, tu méně dává najevo, že mu o nic víc, než o tu akci a efekty nešlo, a prostřednictvím např. babky a plotu, ošetřovatele v zoo nebo amerického ministerstva obrany si z toho a ze sebe sama dělá srandu. Na přiměřené ploše 90 minut to dohromady dává čistý guilty pleasure. Jmenuje se to nakonec Dragon Wars, ne? A jak draků, tak válčení nám tento film dává skutečně houšť.

Naprosto v přesném poměru trefená směs pocty a parodie klasických monster movies z padesátých let, která se nespoléhá jen na ujetý námět, nadsázku, sebeuvědomělost a popkulturní odkazy, ale má také scénář nabitý akcí, solidní herecké obsazení a ucházející technickou kvalitu. Ptákovina, která se ani na okamžik nepokouší tvářit vážně, ale odmítá se spokojit s do jisté míry alibistickým "so bad it's good" přístupem. Nenáročná zábava, díky ratingu vhodná v podstatě pro celou rodinu, ale jejíž vyznění je tím uspokojivější, čím víc máte nakoukáno (nejen) v rámci žánru. Učebnice pro všechny tvůrce monster movies, jak plnohodnotně a kreativně využívat své ústřední záporáky. Dodnes nepřekonaný král pavoučích horrorů a novodobých komediálních "tribute" monstrfilmů obecně.

Padesát let předtím, než MCU přišlo s Infinity War, se o zakončení filmové série velkolepým crossoverem pokusili hoši v Toho. A jakkoliv každý fanoušek Godzilly a kaiju filmů obecně podvědomě cítí, že by snímek s vpravdě gigantickým titulem "Destroy All Monsters" měl zbožňovat, realita je poněkud jiná. Ishiro Honda zde dosti okatě kopíruje dějovou linku z Godzilla vs. Monster Zero a nohy mu podráží i viditelně limitovaný rozpočet, což vede k tomu, že se mu poprvé v rámci godzillí série ne zcela daří vytvořit pocit globálnosti a epičnosti příběhu. Kvalitně udělané (i když stále ochucené jistou dávkou humoru) destrukční a soubojové scény táhly v šedesátých letech a fanoušky táhnou i dnes, laciná a vzhledem k charakteru snímku nezdravě béčková sci-fi zápletka, které chybí atmosféra a spád, musela nudit i v samotné době vzniku filmu. Tohle, King Kong Escapes a především navazující obludnost jménem Godzilla's Revenge, je dozajista nejslabší částí Hondovy filmografie v rámci tokusatsu žánru. Naštěstí se s námi tento velikán v roce 1975 nakonec rozloučil s důstojností a monumentálností...

Buď Ferrantemu a Zieringovi došly po šesti Sharknadech nápady, nebo je to zase jen letmý nástřel, jestli se bláznivý nápad se zombie tsunami chytí a utvoří okolo sebe jakýsi malý kult. Zombie Tidal Wave mi vlastně hodně připomíná úplně první Žraločí tornádo. Pošahaný námět, zběsilé tempo, zřetelný komediální nádech, samozřejmě i nevalné filmařské kvality...ale také značná dávka jakési opatrnosti a neochoty se urvat ze řetězu hned na první dobrou. V žánrovém zařazení celkem správně chybí horror, protože tady nemůže o nějaké napínavé či děsivé atmosféře být ani řeč, Zombie Tidal Wave je ze všeho nejvíc osmdesátkama čpící krvavý akčňák, jen se v něm střílí a mlátí převážně do mrtvol, ne do živých. A jo, je to docela sranda, místy sarkastická, místy správně třeskutě pokleslá, místy roztomile naivní...ale ve srovnání s tím, co všechno tenhle tvůrčí tým magorů dokázal vymyslet se žraloky v cyklónu, taky dosti nesmělá.

V knižní verzi Trhliny fungovalo vyprávění stylem autorovy reprodukce "skutečného" příběhu, který mu pověděl někdo druhý, na výbornou, ale ve filmově podobě je to jedna velká zbytečnost. Jakkoliv už jsem poměrně unaven v poslední době stagnujícími found footage postupy, tak tady by seděly jako prdel na hrnec. Úvod do děje v podobě několikaminutového prologu s voiceoverem, "fakta" ohledně Tríbečské záhady by mohly padnout ústy protagonistů "na kameru", a pak už jen hrát tajemnou, zneklidňující partii uprostřed lesů, ve kterých není úplně vše tak, jak by mělo být. Protože v těchto pasážích filmová Trhlina má něco do sebe. Nejde o žádný ultimátně děsivý horror, u kterého budou i otrlí diváci drkotat zuby a kousat si nehty, ale iracionálno zde zlověstně vystrkuje růžky a solidně nabourává mysl, aniž by bylo potřeba vizuálních kejklí či nějaké propracované mytologie. Peklužel je omáčka okolo poznamenána televizní laciností a podprůměrným herectvím, takže celkový dojem z filmu je poněkud rozpačitý.

Ambiciózní projekt, který hodně dílčích věcí dělá dobře či vysloveně výborně, ale dojíždí na množství vaty a rozklíženost, způsobenou nečekaným utnutím hned po první sérii. Jako nejzásadnější problém bych viděl asi to, že horrorovo/komiksová stránka seriálu kvalitativně dost výrazně dává na prdel té vztahově "soap operové", ale prostor mají obě zhruba stejný. Takže nedostaneme adekvátní množství geniálně pošahaného Woodruea (Kevin Durand opět vládne), tajemství okolo zesnulé Shawny, příjemně osmdesátkově vyznívajícího Blue Devila, ani dokonce samotného Bažináče, který jakožto ústřední postava seriálu spíš hledá sám sebe a převážne pasivně spojuje všechny příběhy lidí okolo něj. A naopak krizi manželů Sunderlandových (i když pochválit Willa Pattona za labužnicky slizce podaného Averyho je nutné), stereotypní rodinné trable paní šerifky a jeho syna či unylou Crystal Reed v roli doktorky Arcaneové sledujeme častěji, než by bylo milé. Ten koncept jednotlivých, někdy lepších, někdy horších mikropříběhů v rámci každého dílu, a na pozadí se rozvíjejících větších dějových oblouků, které se vzájemně proplétají, je v podstatě ryze komiksový, a dává smysl...ale tady se jednotlivé sešity psaly s vizí ongoing série, a nakonec vyšla jen limitka.

Sevřený a poměrně přímočarý lesní horror, který do temných hvozdů neposílá obligátní pařící teenagery, ale čtveřici chlapů středního věku, smutnících za zemřelým kamarádem. Tímto je od začátku nastolena pochmurná, šedivá atmosféra, která se táhne téměř tři čtvrtiny filmu a pracuje s otřepaným, ale veskrze funkčním přístupem, spoléhajícím na vizuální strohost a strašení neznámem, paranoiou a postupně se rozpadající psychikou jak jednotlivců, tak celé skupiny. V tomto ohledu funguje The Ritual díky kvalitní režii téměř bezchybně, ale podobně jako většině podobně koncipovaných filmů, i jemu poněkud spadne řemen, když se má v závěru celé to záhadné dění rozlousknout. Dočkáme se sice odhalení dle mého geniálně nadesignovaného monstra a také jedné silně zneklidňující scény s "mumiemi", ale ta halucinogenní slasherová honička už je tak trochu nad rámec. Celkově ale velmi příjemné překvapení, hrající na sympaticky oldschoolovou notu bez touhy zavděčit se moderním žánrovým trendům.

Aja se po několikaleté pauze k horrorům nevrátil ve stylu, na který jsme od něj byli zvyklí. Crawl není krví nasáklá odpornost pro gorehoundy, ale ve své podstatě středoproudý nature amok horror, na který v dnešní době, kdy jsou horrory v kině trendy záležitostí, půjdou zástupy jakože fanoušků žánru, kteří ale vlastně nechtějí vidět nic extrémního. Je však Crawl špatným, či dokonce nefunkčním filmem? Ani zdaleka! Aja se s tím stále ještě nemaže, pořád umí zatraceně dobře zahustit atmosféru boje o přežití proti hned dvěma silám přírody najednou, a velmi plynule do tohoto námětu zapojuje i osobní konflikty dvou hlavních protagonistů, aby měly dopad na konečné vyústění příběhu, a pouze nenatahovaly stopáž. Pravda, na explicitní násilnosti a krvavosti se sice ubralo, ale vybrané scény dokáží zabolet, fungují survival elementy a v subžánru i celkem netradiční (a skvěle vypointované) lekačky. Škoda jen horšího CGI (v případě stvárnění hurikánu, aligátoři jsou naopak vydaření a docela přesvědčiví), no a ty superhrdinské výkony ústředních postav je v rámci posouvání děje nutné mlčky přejít, s tímhle neúspěšně bojuje naprostá většina horrorových snímků.

Velice zvláštní film. Kombinace westernu a monster movie je netradiční, a naznačuje spíš orientaci ve směru zábavné žánrovky, ale Sedm tváří doktora Lao je chvílemi nečekaně a až nepříjemně seriózní film, na druhou stranu však plný moudrosti. Postupem let se snímek vepsal do paměti především díky maskám a stop motion animaci z dílny Jima Danfortha (jehož lochneská příšera zde může směle konkurovat nejzdařilejším monstrům slavnějšího kolegy Raye Harryhausena) a také kuriózní sedmiroli Tonyho Randalla. Po těchto stránkách vysoká úroveň filmu je v ostrém kontrastu s extrémně papundeklovou výpravou a nepříliš výrazným a výrazně zahraným ansámblem postav. Nejsilněji tak paradoxně vyznívají částečně mrazivé, částečně jímavé dialogy tváří doktora Lao s obyvateli města, ve kterých se skrývají mnohdy silné a dodnes aktuální myšlenky, týkající se rodiny, vztahů, přetvářky, ideálů a obecně způsobu života jako takového. V dnešní době se na tento snímek podívají asi především nadšenci do starých trikových fantasy a monster filmů, a ti budou (otázkou je, jestli pozitivně či negativně) určitě překvapeni, kolik vrstev má a jak je i přes všudypřítomné vtípky ve skutečnosti vážný.