Israha

Zvířecí horror, který je od chvíle, co se invaze pavouků naplno rozjede, nebál bych se říct vynikající, ovšem jako celek trpí na příliš dlouhou expozici, která nabízí jen vztahové a pavědecké tlachání, a semtam slídícího sklípkana, který nemůže zneklidnit ani napnout nikoho jiného kromě extrémích arachnofobiků. Řemeslně dobrý a slušným herectvím podpořený film, který však kvůli výše zmíněným aspektům ne zcela naplňuje žánrová očekávání.

Ishiro Honda si se svými kaiju "svěřenci" často zkoušel užít trochu legrace a v půlce šedesátých let už zápasil i se skromnějšími rozpočty, ale jeho filmy nikdy neztratily punc velkolepých, osudově působících příběhů. Jeho nástupce Jun Fukuda vzal Godzillu na výpravu do vod pokleslých béček, a hned jeho první zářez - Godzilla vs. The Sea Monster, je toho typickým příkladem. Analogie se starými bondovkami mě u tohoto snímku napadla také, je to v prvé řadě dobrodružný film, ve kterém monstra a jejich aktivita zase jednou jsou na vedlejší koleji, a jak z nich, tak z mnoha lidských protagonistů se stali svým způsobem klauni. Ebirah, Horror of the Deep není satirická rýpavá sranda jako King Kong vs. Godzilla, ale spíš cíleně přihlouplá blbinka s letně působícím vizuálem a velmi odlehčeným tónem, v níž jsou kaiju nikoliv už metaforickými obrazy traumat lidstva či hrozivými silami přírody, které se někdy, když se jim chce, postaví na naši stranu, ale prostými přerostlými zvířátky, hravými, ale kvůli své velikosti a neohrabanosti i poněkud nebezpečnými. Což, nutno přiznat, chvílemi není úplně špatná zábava campového ražení. Ale Fukuda zkrátka takový talent, jako Honda, nebyl...

Reklamní kampaň na Emmerichova Godzillu byla tehdy v 98 vpravdě monstrózní a byť se tehdy kaiju filmy globálně vrátit na výsluní nepodařilo, alespoň se obnovilo povědomí širšího okruhu diváků o tomto subžánru. Tento dokument (odvysílaný ve své době dokonce i pozdně večerních hodinách na ČT2) měl za úkol přiblížit běžnému publiku fenomén monster movies od jeho počátku v podobě King Konga, Ztraceného světa a Gertieho the Dinosaura až po (tehdejší) vrchol v podobě Jurského Parku a amerického Godzilly. Tehdy jsem to na nahrané VHSce hltal snad každých 14 dní a považuji právě tento snímek za onen zlom, který ze mě udělal skalního fanouška filmových nestvůr...ale jeho objektivní kvality jsou pofidérní. Věnuje se sice poměrně širokému spektru filmů - japonská kaiju eiga, harryhausenovky, padesátkové monster movies, "lost world" variace a dokonce i různé fantasy věci s draky a podobnou verbeží, ale spíš se jedná o jakýsi neuspořádaný přehled toho, co v žánru vyšlo, bez ucelenějšího konceptu a přidané hodnoty. Konkrétně třeba části o Godzillovi jsou velmi nekompletní a existence některých filmů je zcela ignorována. Jako ukázka toho, na co vše se, pokud fandíte monstrům ve filmu, můžete podívat, je tahle vlastně spíš komentovaná kompilace, než dokument, výborná...pokud se chcete dozvědět něco nového a podrobnějšího, hledejte jinde. A hlavně neshánějtě (doufejme už ztracenou) dabovanou verzi z ČT, kde afektovaný dabér navzdory titulku "King of the Monsters" řve na celé kolo "Godzilla, královna příšer!!!" (mimo jiné) :D

Pilotní film k sérii Ultraman Cosmos a po pár desítkách let návrat k Ultramanovi coby produktu především pro malé děti. Pro ně se jedná nakonec o poměrně solidní podívanou, je to dobrodružné, ne moc násilné, přiměřeně akční a celkově takové laskavě uvolněné a s důrazem na poučné vyznění (ale přitom ne křečovitě infantilní, jako bývali Ultramani v sedmdesátkách). Pro fanoušky klasického tokusatsu a Ultraman nerdy ovšem nic moc, jednak se to vůbec ani nesnaží nabídnout v rámci série cokoliv nového a ruku na srdce - degradovat zlovolnou rasu intergalaktických dobyvatelů do podoby jakýchsi napravených mesiášů ochrany přírody, proti nimž se bojuje ukolébavkami, je...ne úplně to, co chcete vidět. Navíc zamrzí dominance levných CGI efektů nad klasickými ručně dělanými triky, které vždy byly poznávacím znamením Ultramana. Nicméně pokud chcete svého malého potomka zasvětit tajům japonské kaiju eiga a nechcete mu pomotat hlavu nějakou bláznivou šíleností nebo ho zahltit zběsilou akcí a či zneklidnit temným příběhem, je tento prequel Ultramana Cosmose (a také ve stejném duchu navazující seriál) docela vhodnou volbou.

Televizní pokus o vážně míněný žraločí survival ve stylu Open Water, The Reef nebo nejnověji Shallows. Relativní výhodou je, že v tomhle ranku se i s hodně omezeným rozpočtem dá udělat dost muziky, jenže na to je potřeba mít buď hereckého tahouna, který prodá boj o přežití své postavy, nebo zručnou režii, která umí kouzlit s atmosférou, a nebo aspoň kreativní nápady na nějaké nervy drásající či odpuzující scény. A nic z toho Frenzy naneštěstí nemá. Dějové pozadí je plytké, napětí a feeling ohrožení života nikde (tím spíš, že je vše neustále rušeno otravnými flashbacky, aby se nafoukla stopáž), a že by se hercům nějak dařilo vytvářet náklonnosti k jejich postavám a touhu fandit jim v boji o přežití, to už vůbec ne. Zůstává tedy po všech stránkách průměrný a nevýrazný žraločí survival, na kterém je v konečném pohledu asi nejzábavnější fakt, jak se postavám vždy "náhodou" objeví po ruce nějaká rekvizita (čti scénáristická berlička) pro posun příběhu. A srandovní způsoby usmrcení žraloků. Rána šutrákem do hlavy byla brutus, ale ta finální (a po delší době zas docela zábavná) parafráze Čelistí mě rozesmála už úplně. Pak je otázkou, jestli má tohle survival film mít za cíl...

Invasion of the Astro-Monster aneb poprvé v historii není film, ve kterém účinkuje Godzilla, v prvé řadě katastrofickým kaiju spektáklem, a monstra samotná se v něm ocitají až na vedlejší koleji. V tomto šedesátkovém japonském bijáku jsou kaiju už jakousi "běžnou" součástí fiktivního světa a dějový oblouk se kolem nich netočí, pouze je využívá jako jedny z prostředků svého progresu. Centrální fokus je zde na klasickou invazní sci-fi epiku, která už dnešním úhlem pohledu působí poněkud banálně, ale Ishiro Honda také tentokrát (a opět s omezeným rozpočtem a tudíž skromnějšími trikovými sekvencemi), i když si zase neodpustil rozpustilé blbnutí ve scénách s monstry, zvládá filmu vtisknout charakteristický feeling dobového blockbusteru, a i přes poměrně strohou výpravu vytváří efekt jakéhosi kovového chladu, neklidu a tísně, čímž krásně evokuje pointu příběhu o setkání s neznámým nepřátelským životem v hlubinách vesmíru. A výsledkem je pak film, který, byť lákaje na další bláznivou kaiju rubačku, velmi dobře funguje i s velmi limitovanou stopáží scén se samotnými monstry, a díky přítomnosti amerického herce v jedné z hlavních rolí se stává o něco stravitelnějším i pro běžného západního diváka.

Spotřební duchařina pro teenagery a středoproudé diváky, kterým jinak horrory přijdou už přes čáru. Formálně solidní, ale zcela suché a generické strašení, ve kterém všechno funguje tak nějak napůl, ať už se bavíme o příběhu, vizuální stránce, atmosféře, lekačkách, vlastně čemkoliv. Filmy tohohle ražení mají štěstí, že příliš nestojí, a současná popularita žánru jim výdělky zaručí, ale jejich tupá neinvenční rutinnost brzy většinu diváků nevyhnutelně odradí. Nálepka ConjuringVerse a Wanova produkce jsou pro La Llorona lákavými reklamními triky, a diváky se pomocí nich podařilo natáhnout do kin úspěšně, ale ani jedno, ani druhé na konečné podobě filmu není skoro patrné. Výsledkem je pak ještě větší zklamání, než nedávná The Nun, a nejslabší příspěvek do Wanova horrorového vesmíru, dokonce i v porovnání s první Annabelle. Vlastně ani nevím, proč na tyhle druhy filmů do kina ještě chodím, nejspíš asi ze setrvačnosti a lásky k žánru...

Velmi důležitý díl godzillí série. Poprvé došlo k expanzi příběhů nejslavnějšího monstra světa i za hranice planety Země, poprvé se na scéně objevil King Ghidorah, který se pak během let stal úhlavním nepřítelem Godzilly, a Godzilla samotný byl poprvé v historii oproštěn role veskre záporné, zlovolné entity, a stal se něčím, co dnes nazýváme "antihrdina". Na filmu, který se pokoušel o sci-fi epiku, velkolepé interakce monster a ambiciózní krimi zápletku, se však žel poněkud podepsal nižší rozpočet (není divu, když předchozí díl série, Mothra vs. Godzilla, vyšel v tentýž rok). Vidět je to zejména na chudším množství trikových záběrů a častém vypomáhání si výplňovými dialogy, celkově se úplně nepodařilo přenést kataklyzmický nádech zápletky do vizuální podoby. První kaiju se objevuje až po zhruba půlhodině, a kdo se, navnazen veskrze vážně míněnou prezentací filmu, těší na grandiozní finální souboj, bude zklamán, protože šarvátky monster jsou stvárněny jako rozpustilé taškařice a se seriózním tónem příběhu moc nekorespondují. Ishiro Honda však i přes tyto skutečnosti drží otěže filmu pevně v rukou, nepouští se schématu sci-fi velkofilmu a nenechá Ghidorah, the Three-Headed Monster sklouznout na úroveň přiznaně bláznivých brakových žánrovek, i když výsledek je pak zároveň docela působivý, ale stejně tak i kouzelně naivní.

Tohle mě nudí. Mám rád pošahané, ulítlé béčkové trashe, které otevřeně přiznávají komediální ladění a srší z nich ironický podtón, ale tady byl na programu umolousaně nudný film na technické úrovni lepší amatéřiny. Jako fajn, gumovej žralok a (nepříliš přesvědčivá) umělá krev v době špatného CGI potěší, to bylo správně retro. Ale ten blatantní nedostatek kreativity a úporné vezení se na dějové dráze každého druhého nature amok béčka jsou o ničem. Ty "zábavně" špatné triky a herecké výkony jsou možná jistým způsobem roztomilé, ale to by jich muselo být víc na úkor otravné dialogové vaty, která tedy věru neskýtá kdovíjaké potěšení. Poloniův předchozí sharksploitation snímek Sharkenstein byl taky obludnost, ale aspoň měl nápad a určitou míru sebeuvědomělosti, zato Land Shark pak nedokáže skoro vůbec bavit ani svou nekvalitou.

Co má společného Shark Exorcist se skutečnou obětí útoku žraloka? Obojí nemá hlavu ani patu. Tenhle sharksploitation se kvalitou zpracování a početností ne úplně pohledných aktérek podobá průměrnému pornu, ale v pornu aspoň nakonec dojde na nějakou akci. A těch scén útoků žraloka je tam tak zhruba stejně. O několik levelů horší, než většina SyFy filmů z Sharknado týdnů. Zabít tímto způsobem tak lahůdkově dementní nápad, jakým je mix žraločího horroru a Exorcisty, je v jistém slova smyslu trestuhodná záležitost. Nejhorší je, že ten film je celkově tak únavný, hnusný a nesympatický, že to nezachrání ani obligátní snaha si ze sebe dělat srandu a ukazování, jak moc byli tvůrci nad věcí.