Israha

Jeden z nejlepších mainstream horrorů poslední pětiletky. Především proto, jak naprosto organicky propojuje klasickou duchařinu s psychologickým dramatem, a přesvědčivě funguje na obou těchto frontách. Horrorová stránka je podepřena sebejistou režií, která táhne hlavní postavy od jednoho děsivého zážitku ke druhému, stupňuje neklid a úpadek duševního zdraví a neuchyluje se přitom k lacinému audiovizuálnímu bubákování; silné herecké výkony Essie Davis a překvapivě i malého Noaha Wisemana zase táhnou zmíněný psychologický aspekt a jejich dobře napsané postavy i přesto, že se chovají občas opravdu DOST otravně, dokáží vzbudit v divákovi náklonnost. Pak už je jedno, jestli pochopíme Babadooka jako skutečnou temnou bytost odjinud, která parazituje na děsech lidí, nebo jen jako metaforickou manifestaci těchto děsů samotných. Důležité je, že film dokáže tyto děsy účinně a intenzivně zprostředkovat, a také, že na úhlu pohledu prožitek z něj nezávisí, vyznění není podřízeno přesnému pochopení závěrečné pointy. Takto důmyslně vystavěný duchařský horror je dnes už víceméně svátek.

Jeden z nemnoha těch opravdu originálních, chytrých a nesamoúčelných found footage filmů, kde ruční kamera skutečně slouží samotnému vyprávění a je pro něj klíčová, a není použita jen jako zástěrka špatné trikové stránky a neschopnosti vymyslet dostatečně obsáhlý scénář s návazností jednotlivých pasáží. Ovredal téměř dokonale dokázal skloubit atmosférickou pochmurnost norské přírody s leckdy velmi ironickým náhledem na tradiční norskou mytologii a tematiku konspiračních teorií a výsledkem je uvědoměle přihlouplý, ale nikdy ne trapný a ve scénách s trolly patřičně mrazivý pseudo-dokument, ve kterém vám sice bude úplně jedno, co se stane s anonymními lidskými aktéry příběhu, ale jehož mysteriózní linka vás udrží ve zvědavosti až do konce. Byť, nutno podotknout, režisérův cit pro tempo a gradaci děje zde úplně prokázán nebyl.

Završení Ultraman Cosmos ságy (tedy do doby, než plně rozvinul koncept Ultraman multiverza) v duchu, který je poněkud odlišný od toho, co nabízel seriál a první dva filmy. Spíše se zde recyklují prvky ze série Ultraman Gaia (rivalita dvou Ultramanů, z nichž jeden chrání lidstvo a druhý zemi; povstání monster ze Země proti mimozemskému ataku, etc.) a poněkolikáté se v rámci franšízy opakuje dějový element o lidstvu jako potenciálně nebezpečné rase, která by v rámci udržení intergalaktického míru měla být preventivně zničena. Originalita nula nula nic, ale soubojů chlápků v kostýmech oblud je zde požehnaně, dokáže to vytvořit slušně funkční katastrofickou atmosféru a z ní plynoucí dojemné momenty, trikovými záběry se nešetří a přiměřená stopáž vede k minimálnímu zdržování prázdnými dialogovými scénami. Jako závěr série Ultraman Cosmos to funguje obstojně, i když formát finálního trojdílu by tomu slušel ještě lépe.

Průměrný a ničím nevýjimečný celovečerák s Ultramanem Cosmosem, na který se ale docela dobře kouká díky hojně zastoupené akci. Pokud jste předtím neviděli seriál, který tomuto filmu dějově předchází, nedojdou vám některé souvislosti a nepochopíte některé vztahy mezi postavami, ale kolem a kolem znalost seriálu ke sledování The Blue Planet není potřeba. Jinak se jedná o velmi stereotypní kaiju eiga se všemi typickými dějovými rekvizitami - zlí mimozemští dobyvatelé, vyspělé národy žijící skrytě v hlubinách země, souboje "hodných" pozemských a "zlých" vesmírných monster, japonský patos všude okolo. Dojde i na obligátní deus ex machina moment v podobě intervence druhého, nového Ultramana. Ale co už, vypadá to hezky, je to v rámci žánru zábava, design záporáckého monstra je úžasný a závěrečný souboj s ním, odehrávající se v temnotě, je úplně něco jiného, než na co jsme v UItra Series zvyklí. Slabší tři hvězdy, stále se ovšem držím názoru, že formát dvacetiminutových epizod s občasným dvou- až trojdílem Ultramanům sedí lépe.

Sérií Ultraman Cosmos se po několika letech experimentování franšíza vrátila na začátek. Tato 65 dílů trvající řada (vůbec nejdelší v historii) se vydatně ohlíží zpět k Ultramanům ze šedesátek a sedmdesátek jak designy monster a zápletkami některých dílů, tak také na menší děti zaměřenou stylizací. Pozitivem je, že to už není tak příšerně infantilní, přiblblé a zahlcené rozmazlenými dětskými protagonisty, jako byli např. Ultraman Taro nebo některé díly Ultramana Ace či Ultramana 80. V rámci bloku ranních víkendových pořadů pro děcka vlastně naprosto v pořádku, díky nenásilnosti, pozitivnímu nádechu, barevnosti a nepříliš nadoraz tlačeným poučným myšlenkám. Nicméně sledování v kuse, díl po dílu, je díky velkému počtu dílů, banalitě a okoukanosti dějových oblouků, recyklaci nápadů a minimální kontinuitě celkem boj. Klasické tokusatsu efekty navíc výrazně ustoupily levné CGI a to už zkrátka není ono. Doporučeno jen die hard fandům, co chtějí vidět všechny Ultra Series, nebo rodičům pro zasvěcení ratolestí do svého fandomu způsobem, který pro ně bude pochopitelný, nenudící a nepříliš temný či bojovný.

No, řeči stranou, přítomnost ohyzdného a trapného mláděte Godzilly v tomto filmu se nedá ničím omluvit. Scény s ním nejsou vtipné, nejsou roztomilé a nejsou ani moc dojemné (i v závěru je vám líto spíš dospělého Godzilly, než toho přerostlého brumlajícího pulce), a podle mě to tak musí působit i na dětského diváka. A to je celkem škoda, protože jinak je Son of Godzilla docela zábavným prosluněným dobrodružstvím, které sice opětovně postrádá většinu osudové epiky, kterou uměl svým filmům vtisknout Honda, ale má fajn béčkovou zápletku a místy opravdu skvěle provedené triky, zejména loutkově rozpohybovaný obří pavouk Kumonga je úžasný. Godzilla se v druhé půlce šedesátek už definitivně usadil v pozici antropomorfního srandisty a až na pár výjimek v ní až do konce éry Showa zůstal. Nutno však dodat, že pod Fukudovým dohledem měla jeho dobrodružství vždy jistou sympatickou pokleslou poetiku a solidní úroveň zábavnosti. Son of Godzilla není výjimkou, byť je fanoušky často zatracován kvůli tomu, že uvedl na scénu nepopulárního Minillu.

King of the Monsters bude pro běžného diváka jen dalším obřím, natrikovaným blockbusterem, který se od řady jiných bude lišit snad jen tím, že vynechává humor a nadsázku, a sází na staromilsky působící pochmurnou serióznost. Takže z tohoto úhlu pohledu vlastně rozumím rozpačitým reakcím. Že má někdo problém s tím, když film, mezi jehož základní a explicitně zmiňované motivy patří insignifikantnost lidstva ve srovnání s obřími netvory, potažmo Zemí jako celkem, nemá silné lidské postavy, tomu už rozumím méně...ale naprosto rozumím tomu, co chtěl Dougherty svým pojetím filmu říct. Nic. Zhola nic. Položil se do role obtloustlého chlapečka v nerdovském tričku, který právě od rodičů dostal prachy na všechny své vysněné kaiju hračky, koupil si je a konečně si s nimi může pohrát dle vlastní fantazie. A všem těm, kteří kdy alespoň částečně měli podobné sny, tyto své fantazie ukázal. Fanservis jak hovado a splněný sen všech, co žerou japonské kaiju filmy a představovali si, jak by mohly vypadat natočené za velké prachy v hollywoodských studiích. Takhle, přesně takhle. Nic víc v tom není. Hodně monster, hodně easter eggů, apokalyptická atmosféra, banální zápletka opřená o jednoduchý scénář. Prostě "jen" monster movie, bez snahy o přidanou hodnotu či inovaci. Pravdou je, že osobitostí se Dougherty nevyrovná Edwardsowi, Vogt-Robertsovi ani Del Torovi, ale veškerou tou monumentální pompézností v takřka dokonalém CGI provedení pochyby stejně sfoukne stranou. Watanabe, Farmiga, Dance a ostatní jsou nedůležití, hlavními hvězdami jsou Godzilla a Ghidorah. A ti podávají jedny z nejlepších výkonů své kariéry, Ghidorah dokonce ten úplně nejlepší.

Přesně chápu, proč Akerlund tímhle filmem nasral všechny trve norwegian black metal uctívače. Na místo oslavy svébytného hudebního subžánru a jeho zakladatelů se jedná o boření temných mýtů, nekompromisně jízlivou dekonstrukci ikon a jejich odhalení v podobě, která je dost pravděpodobně velmi blízká realitě - tedy vypatlané omladiny, kterým ta hudba vlezla na mozek víc, než je zdrávo. Vlastně jediné, co mi (vyjma poněkud přefouklé stopáže) na Lords of Chaos vadilo, byl minimální důraz na black metal jako takový a podtrhnutí toho, že jakkoliv její autoři si status kultovních postav nezaslouží, tak právě jejich tvorba trvanlivost a sílu má. Vše ostatní je podáno víc než dobře a na historické nepřesnosti nemá smysl žehrat, Akerlund se od polohy filmu coby doslovného biopicu distancuje hned úvodním titulkem. A především - Lords of Chaos jsou natočeni špinavě, nelíbivě, obsahují upřímně děsivé momenty (vše s Deadem), obrazy extrémního násilí a posedlosti ideologií, ale zároveň z nich srší pozérství, jakási primitivní tupost a obhroublost. To vše obaleno nadsázkou, která ale chvílemi hodně rychle nadsázkou být přestává. To je ve své podstatě hodně trefný odraz esence devadesátkového norského blacku.

Nápaditá žánrová mixáž uchopena naprosto základním, neinovujícím a režijně sterilním způsobem. Generické scény poznávání vlastních schopností střídají generické strašící scény, hlavní postava je jen dalším divným děckem, ty zbylé jsou figurkami bez charakterů. Do mírného nadprůměru posílá tento po všech stránkách obyčejný film pouze svižný styl vyprávění a poctivě využitý Rkový rating, přetavený do explicitních, nepříjemných, ale nikoliv samoúčelných krvavých scén. Jinak ale divák, který někdy viděl aspoň jeden superhrdinský origin a aspoň jeden horror na téma "creepy kid", vynecháním Brightburn o zhola nic nepřijde.

Nadšenecky béčkový trippy maglajz bez děje a sympatických postav, u kterého výsledný efekt na diváka závisí pouze a jen na tom, jestli mu sedne jeho specifická atmosféra. U mě to zafungovalo tak napůl. Začátek byl skvělý, paranoia vyvolaná narůstajícím vlivem něčeho zlého vedly ke zvláštně příjemnému mrazení v zádech...ale film se nakonec rozplizne do bláznivého sledu surreálných sekvencí, jejichž vizuální nápaditost ovšem zůstává dosti za očekáváním a z jejichž podivnosti se spíš rozpačitě škrábete na hlavě, než že by působily nějaký neklid či úzkost. A fanoušky žánru ceněná postava Tall Mana zprvu působí zlověstně, ale nakonec se z ní stane tak trochu karikatura. Otevřeně přiznávám, že u Phantasm jeho kultovní status příliš nechápu.