Israha

Z dětského či nostalgií zatíženého pohledu naprosto s přehledem pět hvězd. Kombinace futuristické sci-fi a pravěkého světa má atraktivní chuť a nese s sebou spoustu totálně cool nápadů (Telepaticky ovládaní dinosauři s laserovými děly na zádech? A tolik různých druhů? Nářez! ), na dvacetiminutovém prostoru jednoho dílu není moc prostor na zdržování a seriál je tak hodně akční, a do každé epizody jsou docela nenásilně zapracována jednoduchá morální poučení. Vidět Dino Riders jako předškolák či školák v první půlce devadesátek, jsem bezbřeze nadšený a figurky těch "mecha-dinosaurů" bych chtěl mít doma všechny. Snaha o nějaké zatraktivnění pro starší publikum ovšem neexistuje, animace je podprůměrná, nadhled chybí a postavy pronášejí správňácké či zlounské deklamace jak v šedesátkovém marvelovském komiksu, každá epizoda je víceméně o tom samém a když jednu nebo dvě vynecháte, o nic nepřijdete, žádné postupné rozvíjení centrálního příběhu se nekoná. Těm nejmladším divákům nic z tohoto zmíněného vadit nebude, ale dospělému budou Dino Riders místy připadat dětinští až moc. 5/10. P.S. Existuje i nikdy nevydaná úvodní epizoda druhé série, která byla velmi slibná...škoda, že kompletní série nikdy nebyla natočena.

Drsná kyberpunková pecka, která dokonale mixuje žánrové ingredience a skládá je dohromady tak, že celek působí komplexně, víceúrovňově, ale přitom ne přeplácaně. Stylizace je jako z nejhrubšího osmdesátkového béčka, dystopický přetechnizovaný svět působí ve své uměřenosti velmi nepříjemně na pohled, násilí je nekompromisní a explicitní, ale přitom se to nikdy nepřeklopí do splatterového body horror krváku. Naproti tomu myšlenky o konfliktu lidství a techniky jakoby vypadly z nějaké ultravážné intoušské sci-fi s přesahem, ale Upgrade se v nich nezačne topit a předloží je na rovinu, bez tlačení diváka do vlastních interpretací. A konečně dějově se jedná o nečekaně vrstevnatý příběh, který se nejednou stočí na první pohled nečekaným směrem, ale všechny jeho vrstvy jsou snadno čitelné a uchopitelné, žádné mindfucky a lacině šokantní zvraty o 180 stupňů. Vynikající závěr je pak třešnička na dortu. Tady bylo vidět, že režisér má sci-fi žánr opravdu rád a svým skvěle vyváženým dílem mu skládá nostalgickou poctu. Mně se tím trefil do vkusu perfektně.

Temná audiovizuální lahůdka, která ale nezvládá pořádně napnout, zamrazit ani vyděsit. Prostředí kláštera s přilehlým hřbitovem je pro nějakou tu duchařsko-démonickou jízdu jako stvořené, a Bichir s Farmigou přinášejí element sympatických protagonistů, o které budete mít obavy a budete jim fandit až do konce, takže tady dobré. Extrémní příběhová jednoduchost ale eliminuje většinu tajemna a nejistoty (není zkrátka co objevovat a odpadá strach z neznámého, a o to víc bije do očí šablonovitost scénáře), lekačky díky značné míře předvídatelnosti až na asi jednu jedinou nefungují a kdovíjak násilné a brutální to taky není, takže to vlastně na čistě horrorovém poli více či méně neuspívá. Jasně, celý ConjuringVerse je ve své podstatě jedno velké strašidelné klišé, ale pečlivostí a propracovaností strvárnění na nedostatek invence dává zapomenout. The Nun ale budí dojem spíše rutinního spin-offu a dojné krávy, než nějakého důležitého dílku skládanky. Po první Annabelle nejslabší film ze série. Ne vyloženě špatný a díky vizuální atraktivitě v pohodě koukatelný, ale působící tak nějak unaveně (příkladem za vše budiž příšerně okoukaná dějová linie s exorcistovým traumatem z nepovedého vymítání a dětské oběti - kolikrát jsme tohle už viděli? Dává to tomu příběhu něco? A když ne, je to aspoň dostatečně stylově udělané? No...odpovězte si sami).

Očekávání naplněna jen zčásti. Nejslabší sólový Predator film, u kterého je obrovská škoda, že se kvalitě akce a drsné atmosféře nevěnovalo zdaleka tolik pozornosti, jako humoru, hláškování a nadsázce. Není to nuda, přiznaná béčková 80s stylizace s uspěchaným střihem mi osobně vůbec nevadila, v podobě Holbrooka je přítomen až nečekaně silný herecký tahoun a i zbytek obsazení svou pestrostí splňuje nároky na vedlejší postavy docela obstojně (snad kromě zoufale generického Brownova záporáka). Co mi ale vadilo, byl fakt, že o co víc důrazu je kladeno na břitkost verbálních stěrů, vulgární mluvu a všudypřítomnou odlehčenost, o to méně opravdu kulervoucích soubojů, vyhroceného napětí a drsných zabití se dočkáme. Nebýt výborné závěrečné cca dvacetiminutovky (zhruba od příchodu ke ztroskotané predátorské lodi), film by měl problémy se vymanit ze škatulky solidní, ale vlastně dosti obyčejné Rkové akční komedie, ve které je ten Predátor více či méně na vedlejší koleji. Tak na tři a půl hvězdy, ale jsem rád, že se tohle oblíbené vesmírné monstrum po letech zase vrátilo na plátna...nicméně to nadšení má nakonec dost pomíjivý charakter (update 20.10.2018). Od Blacka jsem čekal víc a především jsem taky víc CHTĚL.

Žralokonádo se svým šestým dílem po vzoru mýtického hada Ouroborose zakouslo do vlastního ocasu, uzavřelo kruh...a k lehkému zklamání také tak trochu sežralo samo sebe. Dokud se dějová linka držela standardního "dostat se z bodu (nebo spíše období) A do období B a udělat co nejvíc blbostí, co jde", jde o svým způsobem zvráceně geniální záležitost, která přináší dokonalá camea a absolutně nic jí není svaté (Neil deGrasse Tyson jako Merlin bojuje v temném středověku vědou proti magii, Dee Snider coby westernový šerif řve "I'm not gonna take it anymore!" a kosí žraloky výstřely z koltu, Alaska Thunderfuck coby transsexuální Morgana kouzly vytváří drakožraloky chrlící oheň, The Offspring jako britští námořní důstojníci ostřelují žraloky americké vojáky ve válce o nezávislost), do toho v křídových žralokonádech lítají megalodoni, protagonisté letí na obřím pteranodonovi jménem Tara; Ziering se v postapo světě roku 20013 ptá, v kterém díle Deadpoola to jsou a Tori Spelling v roli jeho matky z alternativní časové linie se ptá, jestli spolu nechodili na střední. Ultimátní nářez, takhle nějak jsem si poslední Žralokonádo představoval...ovšem pak přichází zásadní ALE. V posledních cca dvacet minutách náhle režiséra a scénáristu napadlo, že postavy v rámci zakončení série potřebují něco jako "katarzi", a rodinná linka si zasluhuje patřičně dojemný konec - a tady se vytratí veškerá lehkost a sebeironie, zmizí pokleslý humor a v úporné snaze uzavřít bizarní příběh o cestování v čase do alespoň navenek smysluplného (pokud tohle slovo lze u Sharknada vůbec použít) a pokud možno šťastného konce vyznívá ten závěrečný chaos, co nastane, příliš na sílu a nepříjemně zdlouhavě. A v tornádu vířící Kleopatra, Hitler a Muhammad Ali to už nezachrání, protože pak se zbaběle resetuje timeline. Jakoby Ferrante a spol. na úplný závěr nesebrali odvahu na nějaký totální fuck off všem a všemu, což by tomuhle šest filmů trvajícímu magorskému nápadu slušelo, a tak nějak přiznali, že se za to boření veškerých zásad dobrého filmového vkusu přeci jen trochu stydí. A právě tady ti v tornádu vířící žraloci tak nějak pomyslně začali žrát sami sebe. Takže jen za čtyři...i navzdory dojemné závěrečné meteo vsuvce o tom, že podobně krásné počasí jako dnes se už zřejmě nikdy nebude opakovat.

Průměrný sequel Ultramana Zeartha, který naštěstí rezignoval na trapné komediální pokusy a je pojatý více konzervativně, takže tu máme obligátního dětského protagonistu, průhledný příběh o nevzdávání se a hledání vlastní síly, a celkově výrazné cílení na nejmenšího diváka. I to je ale o pár tříd lepší, než příšerná křečovitá nevtipnost jedničky, fanoušky navíc potěší některé easter eggy (objeví se robotický Kanegon z Ultra Q, v drobných rolích se ukáže téměř celá herecká sestava Science Patrol z prvního Ultramana, obrody se dočká i koncept "capsule monsters" z Ultraseven...) a hlavně už to má aspoň nějakou jednoduchou, základní zápletku, která v rámci Ultraman franšízy ničím nevybočuje, ale nějak extrémně nudná taky není. Jen bojové scény jsou pořád trochu zklamáním, mají dost stereotypní choreografii a jsou i divně nasnímané. Neurazí, nenadchne, doslovně...a i v rámci tohoto hodnocení zajímavé spíš pro diváka, který se už ve světě Ultramanů trochu orientuje a něco nakoukal.

Oživení značky "Ultraman" v Japonsku a výroční projekt ke třicátým narozeninám Tsuburaya Productions, toť Ultraman Zearth. Spíš než o celovečerní film se jedná o seriálový dvoudíl, který se nese v netradičním, komediálním až parodickém duchu. No, proč ne, humorné díly bývají součástí Ultra Series pravidelně...ale tohle se zásadním způsobem nepovedlo. Celá sranda je zde založena pouze a jen na tom, že všichni zúčastnění jsou absolutní neschopové. Zásahový "antikaiju" tým sídlí na benzínce, obsahuje samé afektované hlupáky (jejichž představitelné navíc typicky japonsky pitvorně přehrávají, když se snaží dělat humor), hloupá je i umělá inteligence, která řídí jejich sídlo; hloupý je záporácký mimozemšťan, a ze všech nejhloupější je samotný Zearth, který se ani neumí správně proměnit do své Ultra podoby, neumí bojovat a má fobii ze špíny. V Japonsku to možná na pobavení fungovalo, ale západní divák (kor pokud se dostane k otřesné anglicky dabované verzi) to neocení a bude mu to celé připadat příšerně trapné. Navíc ve vizuálně ne moc atraktivním provedení a s dost malým množstvím akce. Jedna hvězda za kostýmy Ultramana a monster, ty jsou povedené...a snad možná i za to, že to díky krátké stopáži rychle skončí.

Poslední vlaštovka z Ultra Series v rámci "Showa" éry, a tedy pořádně rozporuplná. Ultraman 80 měl celou značku po několika letech útlumu oživit, a hodně se tedy vsadilo na návrat ke kořenům. Samotný Ultraman se designem a stylem boje velmi podobá tomu úplně prvnímu, je tedy poměrně nevýrazný. O to větší pozornost je věnována monstrům, se kterými bojuje - zde je znát snaha a nadšení, některé designy jsou velmi originální a provedení kostýmů je o třídu výš ve srovnání s tím, co bylo k vidění v předchozím Ultramanu Leovi (a potěší návrat tří klasických kaiju z původní série - Gomory, Baltan Seijina a Red Kinga). Série jako taková ale provádí šílené veletoče ve stylu a náladě. Začátek (do 12. dílu) se hodně zaměřuje na lidskou podobu Ultramana 80 a její fungování v běžném životě. Tyto díly ze školního prostředí mají sympaticky nadsazený nádech, ale poměrně málo se v nich soustředí na monstra a dění okolo nich. Ve třináctém díle prostředí školy bez vysvětlení zmizí a nastupuje nejlepší část série, která svým duchem připomíná něco mezi původním Ultramanem a Ultraseven, příběhy jsou sci-fi charakteru, leckdy celkem temné a vážně pojaté. Asi z důvodů mizerné sledovanosti se ale vše po třicátém díle obrátí ještě jednou, a ke slovu se dostávají unylé dětinské epizody s otravným protagonistou školního věku v každém díle, zaměřené víc na poučování a moralizování nejmladší generace, než na samotného Ultramana a jeho dobrodružství. Jistou naději na lepší konec přinese 43. díl s velmi emotivními momenty a příchodem "Ultrawoman" Julian, ta je ale absolutně nevyužita a infantilita pokračuje až do posledních dvou dílů, které sérii ukončují v celkem uspokojivém duchu, ale pachuť z mizerné poslední třetiny seriálu nezlepší. Celkově je to tak nějak za tři hvězdy, i když jsem měl pocit, že sleduju tři různé seriály, slepené pod jeden jednotící název. Škoda, být celá řada v duchu prostředních dvaceti dílů, mohlo jít o jednoho z nejlepších "Showa" Ultramanů.

To, co se úplně nepodařilo trojce, dotahuje čtvrté Žralokonádo v podstatě do dokonalosti. Bláznivé tempo, blatantní absenci technické a herecké kvality, míry a dobrého vkusu, ujetý humor a lahůdkově (sebe)ironickou stylizaci si to jakožto základní atributy série bere s sebou, ale důraz na camea celebrit poněkud ustoupil filmovým i jiným parodiím a pokus o "rozmáchlý" dějový oblouk působí tentokrát i v rámci své bezuzdné absurdity o dost soudržněji a v důsledku toho plyne tahle šílenost tak rychle, že nemáte čas ani chuť dívat se na hodinky. Asi někde tady, mezi trojkou a čtyřkou, se Sharknado vymanilo ze škatulky kultu pro milovníky campu a šíleností a stalo se plnohodnotným popkulturním fenoménem. Ve své podstatě se to dá považovat za obrovský úspěch.

Pohodová, odlehčená, nenudící dvouhodinovka, která má ve Stathamovi až překvapivě silného tahouna (a to nejen v akčních scénách), solidní doprovodné obsazení a sympaticky se nezdržuje u budování vztahů a vše v rámci dobrodružné (pod)mořské jízdy jen naťukne a hraje spíš na nadsazenou, humornou notu. Turteltaub ale režíruje veskrze zbabělým způsobem, urputně sází na jistotu a v rámci žánru se absolutně není schopen odvázat a zjevně pro něj ani nemá moc pochopení. Veležralok tak zůstává kriminálním způsobem nevyužitý, akce je generická a postrádající wow efekt, a stotřicetimilionový rozpočet není nikde moc vidět, film na svůj rozpočet ani v nejmenším nevypadá. Porovnání s knihou nemá smysl, adaptuje se zde velmi volně, spíš v rámci konkrétních scén, a po temné a drsné náladě thrillerových až horrorových literárních předloh nikde ani stopa. Zkrátka jen letní odreagovačka bez výraznějších ambicí, ne špatná, ale ani ne extra dobrá. Relativní úspěch v kinech dost možná povede k nějakým těm pokračováním, ale ty už nutně musí být pod taktovkou někoho, kdo rozumí žánru a má trochu koule. I v rámci PG-13 ratingu se dá předvést daleko větší nářez.