Israha

Insiprace Attack on Titan je hodně znát, osobně jsem v tom viděl také celkem dost motivů, které se objevily v devadesátkovém anime klenotu Blue Gender. Celkově je to asi takové, jak by se dalo očekávat od série na motivy akčního RPG. To znamená příběh víceméně lineární, s pár jednoduchými zvraty, které zpětně nijak nepřekvapí; rozvoj postav strohý, důraz především na pochmurnou a tísnivou atmosféru, a na samotnou akci. Klasický postup dovysvětlování zákonitostí světa a historie postav přes flashbacky funguje, i když na můj vkus to cca ve dvou třetinách série bylo flashbackové až moc...dávalo to smysl vzhledem k plánům na druhou řadu, ale ta nevznikla a tak to postupné chystání něco většího vyznělo poněkud do ztracena. Co hodnotním kladně, je hlavní protagonista, který se zpočátku jevil jako typický mladý odrzlý "rebel", co pořádně neví, co se sebou, ale chce změnit svět, ale nakonec se vyvinul v docela sympatický charakter, kterému lze přát. Jinak God Eater funguje dostatečně dobře jako temná postapo řežba, ve které stojí za zkouknutí zdařilá animace a dosti zvláštně a zlověstně nadesignovaná monstra; ale krom konceptu God Arc (jakýchsi "živých zbraní") v něm není nic, co byste už neviděli jinde. Takový solidní nadprůměr, který mohl dopadnout lépe, kdyby skutečně vznikla i další série, ve které by se dořešily některé zásadní otázky. Čtvrtou hvězdu dávám především pro osobní slabost pro danou tematiku, než za reálné kvality seriálu.

Do třetice všeho animovaně monstrózního, a stále s těmi samými neduhy. Planet Eater stejně jako jeho dva předchůdci opět nefunguje jako samostatný film (což u příběhu, který je rozdělen do tří celovečerních stopáží, nedostatek zkrátka je) a byť má v zádech detailně propracovaný, originální svět a dokáže přijít se silnými myšlenkami, rozbředlost děje a užvaněnost mu podráží nohy. První díl byl o lidech - bojovných, rezistentních, stojících si za svým přesvědčením a původem, stejně jako jejich monstrum Godzilla. Druhý díl byl o Bilusaluďanech - strojových, cenících si uniformnosti a podřízení vyšším záměrům, toužících po chladné dokonalosti, stejně jako jejich monstrum Mechagodzilla. A tento je o Exifech - nihilistických uctívačích nicoty a destrukce, stejně jako jejich monstrum Ghidorah. Skvěle vymyšlené, a koncept Ghidoraha jako lovecraftovské bytosti z jiné dimenze, podporované šíleným kultem, je zatraceně působivý (i když jeho design už méně), ale film jako takový tyhle silné motivy nedokáže přetavit v nic víc, než jen roztáhlou hromadu řečnění a halucinogenních výjevů, které jsou občas přerušeny nějakou cool scénou. Zpětně se přiznávám, že se mi tenhle poněkud metafyzický přístup ke klasické kaiju tematice celkem dostal pod kůži, ale celou trilogii fatálním způsobem devalvuje špatně zvolený formát. Tady se mělo buď krátit na dva cca dvouhodinové filmy, nebo z toho udělat regulérní anime sérii o 12 až 13 epizodách. Takhle se podařilo tu plejádu jednou více, jednou méně zajímavých motivů utopit v přepálené stopáži, rozdělené tak nešťastně, že ani na jednu část vůbec nemá smysl koukat samostatně, i když byly jako samostatné filmy původně vydány. Promarněná příležitost a tři hvězdy zase hlavně proto, že jsem skalní fanoušek žánru a našel jsem si v Planet Eaterovi "ty své" věci. Film sám o sobě je zase tak za dvě, maximálně.

Levný kříženec Gappy a Zachraňte Willyho (z Godzilly je tu jen minimum inspirace, ne-li žádná), který ani v jedné rovině skoro vůbec nefunguje. Nějaké prvky napětí tu má snad jen úvodní scéna, parafrázující Čelisti, a pak krátká noční honička po pláži a lese, jinak jde o nefalšovaný rodinný film, ve kterém jsou všichni zlí jen lidského druhu a zvířátka jsou chráněna, i když jsou dostatečně velká a agresivní, aby vás slupla či zašlápla jako brouka. Na nějakou klasickou kaiju destrukci se nemá smysl těšit, ta tu není vůbec, a tak je nakonec nejsvětlejším elementem filmu docela příjemně stvárněný vztah malého Emile Hirsche s mládětem netvora. Ovšem na to, aby se to mohlo výrazněji promítnout do celkového dojmu, je této dějové linii věnováno jen omezené množství času. Svého času byl Gargantua ve videopůjčovnách v regálech mezi dobrodružnými filmy, kam patří. O horror či akční film se nejedná ani omylem. Ovšem i toho dobrodružství a nějakých emotivních rodinných momentů je zde po hříchu málo, navíc v mírně řečeno úspornějším strvárnění. Zpětně moc nechápu, co mě tenkrát vedlo si Gargantuu v té půjčovně ještě dvakrát opakovaně půjčit. Dnes už nefunguje ani ten efekt nostalgie.

Vhoďte do nádoby Ultramana, Transformers a Evangelion, důkladně rozmixujte, okořeňte fanouškovským servisem v takové míře, že z toho může až začít pálet žáha, rozdělte na dvanáct částí a máte SSSS.Gridman. Původní Gridman je i mezi fanoušky klasického japonského tokusatsu poněkud méně známou záležitostí, takže těch inspirací a citací je tu více z různých zdrojů, aby si přišli na své i méně znalí diváci, ale platí, že čím víc máte nakoukáno, tím nadšenější budete. Co je ale super, je fakt, že i když nechápete, proč jeden z kaiju má na krku takové divné díry, nepoznáté ve jménech postav odkazy na prominentní figurkářské giganty a nepochopíte, proč se řeší, že Red King vlastně není červený, tak SSSS.Gridman přináší dostatečně atraktivní a propracovaný dějový oblouk, který je správně surreální (ale přitom se dá pochopit a nenechá vás ztracené v nevyřčených myšlenkách a pointách), kterým vás provedou postavy, kterým se daří vyhýbat se ubrečeným a afektovaným stereotypům typických anime teenagerů, a je to zabalené do pekelně stylového vizuálního kabátu, kde animace sice má jisté rezervy, ale veškeré apokalyptické výjevy a bláznivé souboje ještě bláznivěji nadesignovaných monster a mechů vám díky své kreativitě i tak vystřelí adrenalin k limitním hladinám. Strhující jízda, kterou není problém zkouknout na jeden zátah.

Devadesátkové Ultra Series, jejichž éru započala roku 1996 vynikající řada s názvem Ultraman Tiga, prodělaly vůči svým předchůdcům z éry "Shówa" tu menší, tu větší evoluci. Ultraman Dyna na Tigu přímo navazuje, odehrává se ve stejném univerzu a byť se od svého staršího bráchy poněkud liší tónem (Tiga byl víc mytologický, kdežto Dyna sází převážně na futuristickou sci-fi stylizaci), má s ním mnoho společného. Jednotlivé díly mají stále svůj uzavřený děj, ale na pozadí se rozvíjí jakási širší kontinuita, častěji se zde vrací jak k předešlé řadě, tak (v pozdějších epizodách) k událostem z úvodních dílů. Dále je zjevné zaměření na o něco starší děti, vytrácí se infantilita, v podstatě se nesetkáme s otravnými dětskými protagonisty v hlavních rolích a celé je to mnohem více "geeky". Snad poprvé v historii Ultramanů a jejich dobrodružství zde vcelku solidně fungují i humorné vložky a o něco více pozornosti je věnováno postavám a jejich vlastnostem. Série se navíc postupně zlepšuje, prvních několik dílů sází více na jistotu, ale od cca 16. epizody jde kvalita nahoru, víc se experimentuje a výplňových dílů je jen minimum. Vizuálně jde o sympatickou podívanou, kombinace klasických tokusatsu efektů a levného devadesátkového CGI má své nezaměnitelné kouzlo, designy monster a mimozemšťanů jsou zdařilé, a dokonce i to měnění "forem" Ultramana už začalo i trochu dávat smysl. Tady bylo zkrátka vidět, že ta 16 roků trvající pauza Ultra Sériím prospěla, navrátila se do nich nápaditost a nadšení. Mnoho dlouholetých fanoušků pokládá triptych sérií Ultraman Tiga - Ultraman Dyna - Ultraman Gaia za jedno z toho úplně nejlepšího, co se za ty dlouhé roky v této franšíze urodilo. Já se k těmto hlasům přikláním také.

Super ptákovina. Už ten začátek, ve kterém se to položí do role neoficiálního pokračování Hadů v letadle, dává tušit, že tady půjde o srandu a nic než srandu...a ta je potom v průběhu celého filmu střídavě skvělá, blbá, či skvěle blbá. Ve velkém se tu šije do monstrfilmových klišé, své si schytají i horrory, buddy cop movies, komiksovky či Game of Thrones; hlavní studnicí zábavy ale je nekompromisní strefování se do gangsta rapových klišé a celkově takového toho "ghetto life". V těchhle momentech je to místy hodně cringe, když neherci dvojitým přehráváním parodují standardní přehrávání černošských rapperů, ale konkrétní scény jsou občas na hranici geniality (policajti u stánku se zmrzlinou, přepadení asijského prodavače, snová sekvence s Tupacem a Biggiem). Tak jako v reálném Comptonu, i tady se může stát absolutně cokoliv, takže se krom přestřelek, policejní brutality či užívání psychotropních látek nedivte ani tomu, když uvidíte přihřátě působícího černého nerda ojíždět obřího hada. Jo, to tam fakt je. A při závěrečném zůčtování si na mutantní bestii samozřejmě nepřijdou armádní letouny, tak musí situaci vyřešit lokální rapová crew s tvrdým freestylovým dissem. Který je objektivně fakt dobrý! Byť had nedostal možnost odpovědi. Ano, pochopili jste, ten film je velebrak...ale zatraceně zábavný velebrak. Nicméně nemohu doporučit těm, kteří nemají základní přehled o hiphopu, případně jim tento životní styl je nesympatický. Ti pak hodně vtipů nepochopí, resp. je bude při sledování vytáčet chování postav. O ty žánrové a popkulturní parodie jde totiž až na druhém místě.

Ryzí komiksárna. Epická, rozmáchlá, barevná, nekomplikovaná a náturou poněkud prostoduchá, jako ze starých sešitů. Film to pětihvězdičkový není, ale Wanova režie zprostředkovává pětihvězdičkový zážitek. Aquaman mohl velmi snadno skončit jako další DC propadák, ale totálně nadšenecké a srdcařské Wanovo pojetí, podpořené nejvyšší technickou kvalitou, ho katapultovalo na (nejen) letošní komiksovou špičku. Že to za ty šílené prachy bude celé vypadat dobře, se asi dalo čekat, ale klíčové je, že Wan se s tímto samotným faktem nespokojil, a akci a vizuálním atrakcím vtiskl výrazný punc kreativity a v podstatě v kuse diváka ohromuje tím, co se na plátně děje (hell, napadlo by někoho, že zrovna v komiksovém blockbusteru najde své místo lovecraftovská pasáž, že bude výborně udělaná a bude tam sedět?!). Jisté výhrady snad mohou být k humoru (tam ta snaha vyrovnat se MCU pořád úplně neklape) a tomu, že mezi Momoou a Heard funguje spíš buddy chemie, než milostný vztah, ale jinak Aquaman nijak neselhává ani na poli postav, herců, kteří je hrají, a jejich interakcí (ok, možná Wilsonův Orm je ve snaze o jakousi větší komplexnost záporákem poměrně nezajímavým a v tom ansámblu černobílých, ale výrazně definovaných charakterů se poněkud ztrácí), a nějak to celé funguje tak dobře, že veškerá ta opulentnost a velkolepost člověka vtáhne, nikoliv otupěle zadupe do země. Jasně, v podstatě je to celé jen přefouklá a cool se tvářící pohádka - ale to velké dítě, které ji natočilo, do ní s chutí a umem otisklo plno svých radostí, aby se o ně s námi mohlo podělit. Já jsem z těch, který jeho pohled na věc dokonale chápou.

Kuriózní leda tak zemí původu a okolnostmi natáčení, jinak jde o dosti stereotypní příběh z asijského středověku, kterak krutovládce padne "spravedlivou" rukou lidu, podporovaného nadpřirozenou silou - v tomto případě mýtickým křížencem Godzilly a Minotaura, který ke svačině nejraději železo. Krom úplného závěru víceméně totožné s "toho-áckou" Daimajin trilogií, zaměřené spíš na střety a (leckdy dosti směšně natočené) souboje farmářů s vojáky, přičemž trikových sekvencí s monstrem je spíše méně. Má to dosti rychlý střih a poměrně bláznivé tempo děje, takže nuda u sledování vyloženě nehrozí, ale celé je to takové...obyčejné, průměrné. To, že byl strýček Kim jedním z producentů, je na celém filmu paradoxně asi to úplně nejzajímavější.

Dobrý horror. Ale ani omylem nic víc, žádná budoucí klasika žánru, nic takového. Zajímavý (i když zdaleka ne kdovíjak originální a v závěru sám sobě nohy podrážející) námět s nestvůrami, lovícími po sluchu, plnohodnotně vytěžuje pouze geniální scéna porodu, jinak nemůže být o žádné nervydrásajícím napětí ani řeč; a melodramatické rodinné vsuvky mi přišly ze všeho nejvíc jako účelová snaha Krasinskiho vyhnout se škatulce pokleslého žánru a navodit dojem "horroru pro intelektuály". Jako čistý postapo survival horror by to paradoxně fungovalo mnohem lépe, a nikterak by nevadil ani dosti nekreativní a okoukaný design monster. Takhle nám zůstala jedna opravdu špičková horrorová scéna, silný herecký výkon Emily Blunt, místy docela působivě skličující atmosféra a celkově solidní filmařina, která však i přes úpornou snahu působit nápaditě a odlišit se od celé řady podobných snímků zůstává v jádru dosti obyčejnou, byť dobře stvárněnou, podívanou. Hlasy o nejlepším horroru roku, či snad dokonce desetiletí, nelze brát vážně.

Seriálový Herkules je pro mě klasikou z dětství, a i dnes, po víc než dvaceti letech, mě baví svým svérázným, nadsazeným, až na hraně parodie se pohybujícím přístupem k řecké mytologii. Na ploše celovečerního filmu to ale funguje podstatně hůř. Jako což o to, Sorbovy suché hlášky, srandovně natočené souboje a na TV produkci výborné trikové sekvence (tedy to, co dělá Herkula zábavným) tu jsou, ale natažení víceméně obyčejné zápletky pro jeden díl seriálu na dvojnásobnou dobu s sebou přináší až příliš mnoho hluchých kecacích pasáží a celková levnost zpracování je o to více vidět. A to si ještě vzdáleně vzpomínám, že Ztracené království patřilo v rámci těch pěti filmů s Herkulem mezi ty lepší...