Israha

Deset let po destruktivním entrée Godzilly na kinematografickou scénu se jeho duchovní otec Ishiro Honda rozhodl navrátit do příběhů Krále monster sociálně kritický podtext. Krom zahrávání si s jadernou energií to dostává "sežrat" také lakomství a honba za pěnězi, a celkově také nešetrný přístup lidí k přírodě. Velký obrat oproti King Kong vs. Godzilla, což byla ve své podstatě spíš komedie. Mothra vs. Godzilla však své myšlenky prezentuje s určitým nadhledem, ve formě vhodné pro celou rodinu, na míle vzdálené pochmurné apokalyptičnosti původního filmu z r. 1954. Stále se jedná o v zásadě vážně míněný film, který už ale např. v poněkud legračně pojaté choreografii soubojů monster naznačuje budoucí směřování godzillí série směrem k žánrovkám, jejichž hlavním a často také jediným úkolem je bavit. Celkové vyzněn nicméně dává důraz spíš na postavy a příběh, než na trikové sekvence destrukčních scén a soubojů. To vše ve spojení s obecnou technickou a řemeslnou kvalitou dává do kupy film, který je výrazným světlým bodem nejen v Godzilla sérii, ale obecně v kaiju žánru, a je jeden z mála ceněn jak skalními fanoušky, tak širší diváckou obcí. Osobně sice tento díl nemám vyloženě v oblibě, ale kvalitu jeho zpracování po opakovaných shlédnutích docenit musím.

Příklon k mainstream horroru je u této nové adaptace Pet Sematary výrazný. Lekačky, prvoplánové vizuální strašení (viz průvod maskovaných dětí), rychlé tempo vyprávění, úprava některých elementů předlohy. Nevidím v tom však zas takový problém, protože esence Kingova díla zde víceméně podchycena byla. Vzhledem k omezené stopáži to sice poněkud postrádá gradaci, ale ten zprvu letmý, ale čím dál méně vyhnutelný propad do pařátů nadpřirozeného zla se podařilo vykreslit téměř na výbornou. Sice za využití spíše těch běžnějších a stereotypnějších horrorových postupů, ale přece. Poslední třetina filmu navíc sebevědomě neuhýbá a nechá diváka v hustém bahně zneklidňujících výjevů a pocitů pořádně vydusit, bez "úlevových" scén, které by tříštily atmosféru. Nakonec tak dostáváme film, který je určen spíše běžnému divákovi, ale sympaticky pamatuje i na žánrové nadšence. O tom, jestli jde o dostatečně dobré zpracování Kingovy knihy, se nyní úplně nebavme...věci, které v psané formě fungují, by vizuálně tolik atraktivní nebyly.

Endgame to měl ve své podstatě strašně složité. Jeho úkolem bylo završit více než dvacetidílnou epickou ságu a ještě ke všemu překonat Infinity War, který byl definicí ultimátního filmového crossoveru. Russovci pochopili, že cesta nevede směrem "podruhé totéž, jen všeho víc", a poslední Avengeři fungují dokonale právě proto, že jsou "jiní". První třetina ukazuje ve velmi pochmurném a komorním duchu, že události z IW mají dopad nejen na univerzum jako takové, ale také na psychiky těch, kteří je svým selháním dopustili. Ukáže se, že všichni ti cool týpci se superschopnostmi, v hi-tech oblecích a mimozemskou DNA jsou životné charaktery, které cítí a prožívají. To, co se stalo, se na nich hluboce podepsalo. A divák to začne prožívat s nimi. Druhá třetina je pak monstrózním fanouškovským servisem, který elegantně kombinuje leckdy až přiblblé fórky se silnými "closure" momenty a jasně divákovi říká: "My, milovníci Marvelu, ti zde tobě, milovníkovi Marvelu, chceme udělat radost".A pak se to zakončí totálně megalomanskou závěrečnou bitvou, která svým rozsahem a vizuálním stvárněním opravdu dokáže zarazit do sedačky a zpomalit dechovou frekvenci. A najednou to skončí, staří známí se rozloučí a předají štafetu svým náhradníkům (na rozdíl od IW, kde byl prostor pro jednotlivé postavy víceméně rovnoměrně rozložen, se zde dění věnuje především těm, které odcházejí)....a je z toho tak nějak melancholicky smutno, ale dostavuje se i pocit uspokojení. Jedna éra skončila, další přijde, ale už bude jiná. A Endgame tuto končící éru uzavřelo vlastně nejlépe, jak to šlo. Myslím si, že Infinity War jako takový je ZÁBAVNĚJŠÍ film...rychlejší, barevnější, víc útočící na první signální. Endgame je pak spíš sešupem z vrcholu do poklidné cílové rovinky, kde se dostaví naplnění z uplynulé cesty. Feige a spol. to dokázali. Vytvořili filmovou franšízu, která bude transcendovat generace, jako kdysi Star Wars, a její první etapu zakončili tím nejvelkolepějším možným způsobem.

Jako fajn, hrůzoptáci jsou pro ekohorror (a vlastně filmy obecně) sympaticky neokoukanými aktéry. Vzpomenu si na Cestu do pravěku, Harryhausenův Mysterious Island a pár dílu Primeval, a tím jsme jejich kariéru ve filmovém byznysu nejspíše kompletně shrnuli. Škoda, že všechno ostatní krom "záporáka" je zde složeno z totálních prefabrikátů žánrových stereotypů, kterým chybí styl, nápad a koření. Upřímně - aby nejzábavnějším (či dost možná jediným aspoň trochu zábavným) aspektem filmu byla parodicky stvárněná postava hloupé blondýny, to je sakra málo. Tenhle sériově vyráběný brak nemá duši, a obsazení béčkových pseudoikon Evigana s Easterbrook a pár docela zábavně vypointovaných killů to nemá šanci zachránit.

Jeden z VHSkových kultů, který se svého času válel v sekci dobrodružných filmů vedle Jurského Parku...to pak byl na základní školu docházející Israha překvapený, co si to půjčil. Má to veškeré atributy typického devadesátkového béčka, které nepobralo moc kvality a je pojato dosti odlehčeně, ale všichni zúčastnění se i při vědomí, co za kravinu vlastně natáčejí, snaží alespoň hrát to, že to berou vážně. Stejně jako Carnosaur 2 je i trojka převážně interiérová, ale tentokrát akčnější, krvavější, nahláškovanější a hlavně pojatá tak nějak více srdcařsky, ne jako spotřební zboží pro přehlcený trh, kde si může každý natočit a vydat prakticky cokoliv. A právě díky tomuhle jsou tyhle levné, trashové žánrovky z tehdejší doby tak nějak celkově lepší, než většina toho, co se v této škatulce točí dnes, a to i když zahodíme efekt nostalgie a díváme se v soudobém kontextu.

Horší, než první díl. Méně krvavé, rutinérštější a celkově jakési upachtěné, takže kopírování dějové linie z Vetřelců často mlátí do obličeje víc, než by bylo zdrávo. A asi největším nedostatkem je nadměrná ukecanost. Akční scény jsou krátké a sporadické, po většinu stopáže se jen řeční a bloumá tam a zpět po interiérech. Sice to má celkem spád a devadesátková patina béčkového přehrávání a naivně udělaných triků má své kouzlo, ale jako celek je to zcela zaměnitelné. Určitě nejslabší část trilogie.

Shazam! je překvapivě daleko lepší, než by superhrdinský origin stylizovaný do rodinné komedie na papíře měl být. Sandberg ho režíruje stylem "na jistotu", ale velmi poctivě, a chytře se vyhýbá opulentní akci a osudové epice (které mu moc nejdou), přičemž se soustředí na silné stránky a dává jim vyniknout. Většina vtípků funguje, geekovské rýpání do supehrdinských stereotypů organicky zapadá do budování zápletky a nepůsobí samoúčelně, protagonisti jsou navzdory dětskému věku sympatičtí, a v Zachary Levim má film až nečekaně silného hereckého tahouna. Kvituju také stálé udržování veselého, necynického nadhledu, a funkčnost dojemných scén díky jejich nesklouznutí do cukrkandlového patosu. Trochu pokulhává kvalita záporáka (coby postavy, Strong ho hraje vcelku solidně) a akce, byť přehledná a kvalitně otrikovaná, poněkud postrádá nápad a dynamiku. Ale na to, jaká je ten film ve své podstatě blbost, s přehledem nabízí vyváženou porci zábavy jak menším dětem v doprovodu rodičů, tak nerdy teenagerům, co hltají komiksy, a nebude vysloveně urážet ani dospělé diváky. Komiksový blockbuster může fungovat i v poloze rodinné komedie, Shazam! je toho důkazem, a jeho (už téměř jisté) pokračování si ujít nenechám.

Marshall je horším režisérem než Del Toro, a proto je také jeho Hellboy horším filmem, než Hellboyové od Guillerma, o tom není pochyb. Ale i tak vcelku nechápu ty katarakty hejtů, co se vyrojily, protože v kontextu zkouknutí finálního traileru a znalosti Marshallovy filmografie bylo zcela evidentní, že nic jiného, než pokleslou zábavu pro okrajové publikum od nového Hellboye čekat nelze. Osobně s tímto filmem mám jen dva výraznější problémy. Prvním je vizuální neatraktivita ve spojení s mnohdy výrazně čnícími projevy nižšího rozpočtu (což Marshall vždy docela solidně uměl skrývat, ale tentokrát se mu to nějak rozpustilo pod rukama), druhým rejžova neschopnost navodit pocit epičnosti a osudovosti. Ve finále jsem dostal něco, co mi ze všeho nejvíc připomnělo Wirkolova Jeníčka a Mařenku - tedy přepáleně krvavou, absurdně nadsazenou béčkovou magořinu, která si povětšinou sebe sama uvědomuje, ale v momentech, kdy se zkouší tvářit vznosněji, začíná klopýtat. A nebudu lhát - to mi k radosti více méně stačí. Krev stříká, Harbour pod maskou Hellboye suše hláškuje, na plátně se promenádujou nádherně bizarní stvůry (ta démoní apokalypsa v Londýně!!! Mňam!) a tempo děje se po celé dvě hodiny v podstatě nezastaví. Jen trochu škoda rutinní a hůře nasnímané akce.

V mnoha ohledech přelomový moment filmografie Godzilly. První barevný, historicky (při započítání inflace) nejvýdělečnější, a především přinášející do série elementy nadsázky a humoru, které se udržely v podstatě po celou dobu trvání éry "Showa". Což o to, film je to chvílemi opravdu zábavný, trikovými záběry se nešetřilo, tempo děje se nikde moc nezdržuje a snaží se nás co nejrychleji vhodit do centra konfliktu dvou titánských bytostí, hodně se zde parafrázují scény z původního černobílého Konga, Godzilla vypadá asi nejlépe za celou Showa éru, a celkově je ten nadhledem obohacený přístup k tématu na tehdejší dobu svěží a jakýmsi způsobem roztomilý. Problémem nicméně jsou veletoče v tónu příběhu, který se jednou tváří jako naprostá ptákovina, a pak v další scéně se vedou "vědecké" dialogy a řeší se budoucnost Japonska se smrtelnou vážností; a pak také naprostý nedostatek silné příběhové linky, která se dá skutečně shrnout větou "potkají se Kong a Godzilla, a vymlátí ze sebe duši". Nic jiného tu není a pak se to ve scénách, kdy monstrózní protagonisti slezou z obrazovky, docela vleče. Jakoby tehdy Ishiro Honda a společnost Toho úplně netušili, kam chtějí svou ságu o obří radioaktivní nestvůře směrovat, a výsledkem je tento zábavný, ale poněkud nerozhodně se tvářící film. Já jakožto fanoušek poctivé okázalé epiky v kaiju žánru jsem si tenhle díl příliš neoblíbil (byť musím přiznat, že s opakovanými shlédnutími mi s vědomím toho, co čekat, přijde stravitelnější).

Hodně specifický film. Abyste ho plně ocenili, jednak musíte být fanoušek splatteru a mít základní přehled o metalové subkultuře (což ale není nijak vzácná kombinace), a k tomu navíc musíte mít nadhled a nebrat ani ten horror, ani ten metal úplně smrtelně vážně - a to je v obou fandovských obcích leckdy dost problém, proto se nedivím těm rozporuplným ohlasům. Deathgasm je v čistě splatter-comedy ranku maximálně nadprůměr (tedy hodně krve a občas vtipný kill, ale nic převratného), ale právě ta zápletka o metalu, který je zde jednak parodizován sám o sobě, jednak se s ironickou doslovností dělá sranda z pohledu "normálních" lidí na něj a v neposlední řadě je i nadšenecky oslavován, tomu dodává grády. Je to prostě prdel od začátku do konce, a co na tom, že se nejedná o žádnou sofistikovanou legraci, ale spíš o prvoplánovou, záměrně trapnovtipnou šaškárnu. Tohle nemá reformovat žánrová pravidla, tady si prostě pár bláznů do horroru a metalu natočilo béčkový filmík, který by rádi sledovali na svých vlastních chlastakcích. A pak prostě záleží, jestli jste s nimi na stejné vlně zábavy, nebo ne. Já jsem, proto jasných pět hvězd, Deathgasm u mě dokonale splnil účel. Ale hodnocení jednou či dvěma hvězdami se taky nedivím, pro nepolíbené metalem a odmítače komediálních aspektů v horroru tento film mnoho objektivní kvality přinést nemůže.