wampilenka

Nemůžu se rozhodnout, jestli to je překombinované, nebo ještě ne. Ale asi ne. Ale prvků tam je mnoho: > divnosti, které působí dohromady (spíš než jako mozaika) jako pečlivě vystřihaná koláž, jejímž pojítkem je postava starého gothika Cheyennea. > estetizované záběry na sériové věci: reklamy, výrobky, auta v parkovišti... > důraz na drobné pomalé pohyby - jako kdyby si je postavy, tedy hlavně Cheyenne, všechny plně uvědomovaly. > a taky hudba. To vše vytváří svět zaseknutých postav v minulosti. Hlavní hrdina, jeho otec, i některé další postavy zůstaly trčet v době, kdy se odehrálo nějaké trauma. V každém kousku koláže se pak odráží sám o sobě jednoduchý příběh cesty do gothikovy duše: hledání nějakého the Place, které může přinést uzdravení. To je ve filmu demonstrováno jako návrat k normalitě, průměrnosti. To mi přijde na závěr tak divného filmu trochu tendenční a zklamavé (i když postavám to jistě přineslo útěchu), proto dávám jen 4*.

První minuty filmu svými záběry na celkem milé a hezké věci vytváří dojem, že třeba takové skutečnosti jako country večer v herně a náhodné "vztahy" nejsou až tak hrozné, ale ony hrozné jsou, jak se pak ve filmu ukáže. Zoufalejší než by zpočátku člověka napadlo. Iluzivní (ne)veselé záběry hodnotím pozitivně, vadilo mi ale žvanění postav, hravá "moudrost" hrdinky. (Pokud to ale není součást zvyšování odpornosti skryté pod "barevnými" věcmi.)

Bezpochyby jedním z nejdůležitějších témat seriálu je tlak americky patriarchálních hodnot na muže. Ale ani po shlédnutí 4. série mi není jasné, zda se seriál těmto hodnotám (dovedeným do extrému) posmívá, nebo je glorifikuje. Nejednoznačnost plyne z toho, že postavy a jejich jednání jsou "tak různě" hodnoceny. Objektivně (jde-li to) vzato, jsou záporáci všichni (Walter, Jesse i Gus), ale jejich zobrazení je tu shovívavější, tu nesmlouvavější. Na konci 4. série (BACHA SPOILER!) dojde k souboji dvou zločinců, vrahů, a... otců, kteří to všechno vlastně dělají "pro rodinu", ale jeden z nich (později vlastně dva ze tří) si, vlastně dost nepochopitelně, uměl získat sympatie diváka (moje), za což tvůrcům tleskám. Pravděpodobně to je zobrazením jeho osobního příběhu, rodinných vztahů a psychických stavů. U Guse, domnívám se, krátké exkurzy do osobního života vyvolávají spíš onu nejistotu a ambivalenci. Zajímavé je, že rozhodne-li se žena dělat to, co je vnímáno pozitivně u muže, totiž postarat se o rodinu, dopadne to špatně a ona působí jako mrcha, což je i v seriálu reflektováno. Další možnosti interpretace snad otevře další série. (I když zmanipulovaný divák ve mně si říká, že takhle by příběh klidně mohl skončit...)

Člověku se nechce věřit, že ... hrdina skáče tak vysoko.

Film nabízí divákovi jedinečnou možnost: přistoupit trochu blíže k mechanickému betlému, než bývá v muzeích zvykem. Ne sice tak, že by odstranil sklo a dovolil hrát si s figurkami, ale aspoň umožňuje vidět zblízka jednotlivé řezy obličejů. A oproti klasickým betlémům je tento ozvučen: modlitby a gesta ale ztrácejí svůj původní význam, který by mohly mít, kdyby se opravdu týkaly lidí, a stávají se replikami v rámci mechanismu, který je naplňuje významem novým: jakousi pobožností, náboženskostí, věro-stí. Autorka ale navzdory všem pravidlům mechanického betlému vpustí mezi figurky živého člověka, byť paralyzovaného, přesto nejpohyblivějšího. Ženu, která narozdíl od ostatních figurek, nedává ničím najevo svou zbožnost, a do jejíhož nitra (stejně jako do nitra ostatních) nás autorka nepustí, tudíž si nemůžeme pěkně po-soudit její pravovíru (stejně jako u ostatních). Každopádně, což ostatní figurky, které ochotně jednají podle pravidel mechanismu, pobuřuje (taky podle pravidel mechanismu), zázrak (?) se stane právě jí. Vpravdě vratký zázrak. Diváci i ostatní poutníci sledují každý pohyb hrdinky a čekají "vysvětlení", ujasnění, ustabilnění: buď ať chodí pořádně, nebo ať si sedne! Nejednoznačnost je přece proti pravidlům strojku! Ale nikoli proti pravidlům filmu: celou dobu nám je přístupný pouze povrch, pouze z něj můžeme odhadovat podstatu. Povrch se zdá být řízen přísným vnitřním mechanismem, nebylo by tedy co řešit, kdyby se neobjevila nejasnost, odchylka, patologie. Co ta nám řekne o podstatě? Co nám řekne o podstatě, když CHYBOU je splnění toho, v co všichni ZJEVNĚ doufají?

Ne že by byl film extrémně špatný nebo dokonce nevtipný, ale téměř všechny prvky v něm, včetně štěňat s růžovým baretem, mi připomínaly stoku. Obzvlášť smrdutým bahnem (v pozitivním slova smyslu) byli Matt Lucas a jeho filmová sestra. __ Odpad udělený tomuto filmu je vlastně pochvala, aby nedošlo k mýlce.

Milý indikátor kastračních obav.

Ač motivem byly teroristické útoky, multikulti prostředí, vztah majorita x minorita a další >citlivá< témata, film nedřel slzné váčky žádným z osvědčených způsobů kýče. I když v sobě tento příběh takový potenciál má, nejen že jej nenaplnil, ale ani se k němu nepřiblížil. Film je určen bílému divákovi ze západu s vlažně křesťanskými kořeny, jenž je ve filmu "zastoupen" ženskou hrdinkou, protože s jeho předsudky si nenásilně ale zřetelně pohrává. Na druhou stranu při popírání divákových očekávání pracuje s jistým repertoárem klišé, čímž se dostává na tenký led - buď ta klišé potvrzuje, a tím trochu legitimizuje, nebo je pouze přiznává, ale neomlouvá. Váhám, nevím. (Ale možná jsem jen zdeformovaná, protože mi přijde okatě pozitivní, že když se někdo sápe paní po telefonu, chce jí jen poradit, jak se s ním zachází, nebo když někomu spadne v tlačenici kabelka, tak se mu hned vrátí.)

Asi úplně nerozumím Coppolovým efektům, jako jsou objevující se růže, odrazy v zrcadlech či motiv dvojnictví, jejichž významová přetíženost mě zmátla natolik, že nevím, zda jsem viděla napínavý thriller, hluboký film s propracovanou symbolikou, prázdnou slámu s propracovanou symbolikou nebo od každého něco. Nevadí, důležitým poznatkem je, že i lingvisté mohou zažívat dobrodružství, oproti nimž jsou úprky Indiana Jonese hadr.

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší.