wampilenka

"Kdybyste šly raděj domů, ženský..." "Hele, nech je bejt, jo? To sou naše mámy!" "Do takovýhle postele mámu nepotřebuješ..." A já mám chuť jásat a vítat rudou armádu! Čest! A mám pocit, že jsme měli spoustu hrdinů, kteří pod oprásknutí tanku zahlasili: "Krucifix, to byla ale šlupka!" A že spolu s českou vlajkou na každý roh věšeli povstalci i sovětskou. A že kapitalisti neměli nic lepšího na práci, než válet se v dekách. A kde jsou Američani? Asi se jim nechce. Spolu s Drdovou předlohou fascinující mýtus, fascinující tvorba pocitu hrdinství v malých dušičkách sídlících blízko křivé páteře.

Slabší 4*. Některé momenty a dialogy jsou zábavné poměrně svěžím způsobem.

Zaspoilerováno: Při druhém sledování filmu se mi vybavila problematika zmiňovaná v půvabné knize ...na okraji chaosu. Jsou postavy funkcí příběhu a kompozice nebo je příběh a kompozice funkcí postav? V tomto filmu je příběh zatlačen do pozadí na úkor kompozice. Ale co s postavami? Zlom, který postavu Buda Claye vyslal bloudit světem se odehrál předtím, než začaly být následující situace ukazovány ve filmu. Kompozičně je retrospektivní zobrazení tohoto zlomu postaveno na samý konec filmu. Předtím je divák seznámen s poutí hlavního hrdiny od jednoho nedůležitého úkolu k druhému. Je evidentní, že místo vedle Buda Claye je prázdné. Nezaplnitelné. Pnutí vzniká s nepřítomností postavy stejně důležité jako je Bud Clay. Kdo je to? Co se stalo? ptá se možná divák, který se nenechá odradit minimem zobrazeného děje. Kompozice zřetelně ukazuje svou nadvládu nad postavami (a vlastně i nad příběhem), když nechá Buda Claye, aby se setkal s doposud chybějící postavou (která je vlastně přítomná jen zdánlivě) a aby se divák dozvěděl něco málo o minulosti postav - to důležité málo, které oba uvrhlo do zobrazované přítomnosti. Kromě toho dojde v těch posledních vteřinách i ke zničení iluze, že zjevení Daisy na scéně přispěje k větší "objektivitě", "pravdivosti" vysloveného a zobrazeného. Bud Clay je po celou dobou nahlížen kamerou tak trochu jako oběť (chudák, zoufalec, nešťastník... dosaďte si), v momentě rozhovoru s Daisy se vyznění jeho postavy přelévá od oběti k mizerovi, od mizery k pitomci a tak různě, ale v onom momentu kdy se "Daisy" přizná ke svému způsobu existence, se zrelativizují všechny doposavadní charakteristiky postavy Buda Claye. Pro další ujasňování však není místo: Clay se vydává kamsi, opouští znepokojeného diváka a čas filmu končí. ~~~ Mám ráda filmy, ve kterých se můžu nimrat, a zbožňuji VG ňuňajícího koťátka a štěnátka. Po druhém spatření zvyšuji hodnocení na 5*. Jo a k té "problematice": Vykašlejme se na binární opozice ideálních stavů a berme v potaz přechodné stavy, osy, oscilace, přelévání... ;-)

Postavy po sobě kloužou, šustí jak látky. Jejich kůže je hebká a poddajná. Řeč těla téměř nahrazuje slova a když chybí partner, zjitří se vnímání a povrch věcí nepříjemně poukazuje na prázdný prostor obklopující člověka. Hmota má mnoho podob příjemných na dotyk, leč je neprostupná.

Už mě přestávají bavit tyhle české příběhy pitomého šílenství. Konec možná zpětně rozsekal lehkohumorné situace, ale nezbavil (ba naopak) film chcípákovství, jehož jsou některé české filmy devadesátých i nultých let plny. Tuze plny a je toho dost.

Film o námořní katastrofě? Kdepak! Film o nešťastné lásce? Kdepak. Titanic je filmem o strastiplné cestě ženské emancipace: Na loď nastoupí Rose upjatá korzetem a konvencemi a tím jediným, co ji budoucnost slibuje, je svatba se zámožným nudařem. Loď zpodobňuje, sice zjednodušeně ale za to výstižně, doposavadní, zdánlivě neotřesitelný svět mužů. V tomto mikrokosmu je pěkně vidět zkomírající 19. století. Největší důraz film klade na společenské rozdíly, které 19. století vytvořilo (nebo spíše přetransformovalo ze stavovských). Nesvoboda žen není tolik okatě zmiňována, aby to modelového diváka nějak neznepokojovalo. Na lodi se Rose potká s nonkonformním jedincem (ve velmi měšťácky přijatelné podobě), který ji zasvětí do tajů života třídy, kde ženám nejsou odpírány mužské radosti (ale ani starosti)... a do tajů života vůbec. Když se začne loď potápět, stojí Rose před závažnou volbou. Může se pohodlně zachránit se svou matkou na záchranném člunu, ale tím pádem by její „přeměna“ v osvobozenou ženu nebyla dokončena a ženy ze starého světa by se postaraly o zkrocení. Rose se rozhodne zůstat na potápějící lodi (sice z lásky k muži, ale co chtít po kasovním filmu) a podstoupí smrtelné nebezpečí. Tím, že toto nebezpečí přežije a zároveň nechá zemřít svou první lásku, je osvobozená. Může vstoupit do 20. století. Před příjezdem do Ameriky se zbaví svého šlechtického jména, které jí váže k starým časům. Na konci filmu vidíme fotky z Rosiina života v Americe: Již ne dámička v korzetu, ale žena na koni, žena-pilotka, žena lovící ryby... Samozřejmě se Rose vdala a měla děti, ale jak už jsem řekla: Titanic je film pro širokou veřejnost a ta by asi Rose sufražetku s diplomem nerozdýchala.

Nebudu hodnotit, neboť jsem viděla jen 15 minut a navíc zdejší odpad je příliš vysoké hodnocení. K těm patnácti minutám: Holka na vozíčku "recituje" svoje básničky o tom, jak by chtěla chodit a jak má ráda svou sestru. Z jejích básní je zcela zřejmé, že talent (jakkoli související s poezií) nemá. Porotce i diváky dojme k slzám. Ti ji, citově vydření až na kost, pustí do dalšího kola. Co to bylo?! Nevěřila bych, že můžu televizní kultůru nenávidět takovým způsobem jako teď. Do smrti mě bude strašit plačící Troška (a ostatní zrůdy), kterak se vyjadřuje k jednoduchosti (a "pěknosti") zaznivších básní.

Proč jsem si zamilovala tento film? Například pro jeho surrealistickou kresbu. Zvířáta a krajinu. Pro oslavu potřeby divokosti a tělesnosti. Kvůli staré náčelnici. Kvůli nápadům, které vypadají, jakoby vyvěraly z dětské fantazie (například originální zhotovování oděvů - Krteček by se divil!). Protože Draagové jsou vznešení a mají vskutku podivné zvyky. Protože film vypovídá cosi o tom, že když se jednu z doplňujících se částí celku snažíme eliminovat, nemusí se to vyplatit. (Do hlavy se mi vtírá srovnání s Avatarem, ale k tomu dodám jen toto: Camerone, naser si.)

Jednoduché, lineární vyprávění příběhu o jednom americkém chlapečkovi, jehož dětsví se podobalo peklu. Ve filmu naštěstí nejsou žádné srdcervoucí scény ani explicitní ponaučení a už vůbec nic takového jako katarze. Marilyn Manson jako stárnoucí primitiv popíjející pívo před televizí je až děsivě přesvědčivý. Doporučuji všem, kteří glorifikují vztah mezi matkou a dítětem, jako vyprošťovák.

1. série - *****