wampilenka

Z filmu jsem na rozpacích. Povídky jsou propojeny skrze postavy, ale nejsou řazeny chronologicky - to je sice milé, ale není to až tak zajímavé, jak by mohlo být. Vprávění to nijak nekomplikuje. Místy je film tak explicitní, až má divák dojem, že si z něj tvůrci dělají legraci. Byl ten záběr na fotku (již mrtvých) dětí nutný? Bylo celé vyvolávání ducha vojáka nutné k tomu, aby si divák uvědomil, že "člověk je zodpovědný za své činy"? Tahle povídka je solidní kýč. (Ale má ve filmu své místo - propojuje povídky z Japonska s povídkami ze současnosti. Otázka je, proč to dělá. Proč tam vůbec to Japonsko a američtí letci jsou? Vy, kteří chápete, poučte mě, prosím. Brala bych to třeba jako jakýsi hold japonským tvůrcům, ale mám pocit, že to je trochu mimo oproti zbytku filmu. Vinu a odpovědnost zachycují jiná místa, tak k čemu ještě tisíce mrtvých japonců? Aby to mělo větší "váhu"? Což tam není i bez Hirošimy?) Abych nepsala jen negativně laděné poznámky, uznávám, že film docela šikovně drží pohromadě. Nejsilnějším momentem filmu je povídka Poslední slušná generace (ovšem ten poslední záběr ji pohřbil). Kromě příjemné absurdity, do níž sklouzla, ji kořenil ještě mrazivý pocit plynoucí z vědomí diváka, že setkání postav je vlastně bezpředmětné.

Syžet mi připomněl příběhy Čtyřlístku - je to chyba mého zraku nebo kvality snímku, že jsem mezi členy výpravy nerozpoznala slovutného profesora Myšpulína - tehdy asi ještě pilného studenta?

Studie paralýzy strachem - vyděšené postavy neubrání své teritorium, nedokážou vyhnat nezvané hosty. Od začátku se dopouští chyb, které pramení ze zdvořilosti a později ze strachu. Není sama zdvořilost společensky ustanovený druh strachu z ostatních? Ale jak víme z Funny Games USA - nestačí být Američan (už samo slovo ve mně konotuje více asertivity než Rakušan), abyste se mohli Hanekeho zákeřné hře ubránit. Rakouská verze je podle mě mnohem děsivější a mrazivější - nejspíš to je tím, že s postavami se dá více sympatizovat a Hráči jsou ještě divnější. A k tomu přičítám skutečnost, že jsem dříve viděla americkou verzi. Znalost příběhu mi umožnila užívat si sadisticky každý detail.

Celou dobu mě neuvěřitelně iritoval explictiní vypravěč. Proč probůh říkal, že se dědovi topoří bradavky, když to bylo vidět?

Nejnudnější porno, jaké jsem kdy viděla. Musela jsem si ve vedlejším okně otevřít solitér, abych neměla nutkání přetáčet zdlouhavé pasáže (tj. celý film;-).

Nemám ráda válečné filmy už z principu. Postavy mají uniformy, všichni vypadají stejně. Kdo se v tom má vyznat? Kromě toho je každý špinavý, zakrvácený nebo mrtvý. Dejme tomu, že tento film byl barevnější (jako vymalovaný!) a tohle vizuálno bylo doplněno úžasnou hudbou. Ale ten konec? No pardon!

Kdyby to nekazila kýčovitost, která si koleduje o "druhou slzu", mohl to být film trochu víc než obyčejný, protože téma "obyčejný-člověk-si-hraje-na-superhrdinu" je jistojistě vydatné. Například větší dávka nadhledu by neuškodila - takhle se to dá jen stěží nazvat komedií. Divák se hlavnímu hrdinovi nesměje; smát se postiženým přece není pěkné, a tak se jen usmívá, protože hlavní postava je tak roztomilá ve své naivitě, achich. Přitom začátek vypadal tak nadějně - byl v něm jakýsi příslib satiry a nepromarněné šance, ale rozvíjení příběhu a odkrývání povah postav s sebou přineslo zklamání, které bylo završeno sentimentálním koncem. Ani po formální stránce nic objevného. Však to tak také má být - kýč využívá zaběhlé způsoby zobrazování.

Není mi příliš jasný rozdíl mezi tímto filmem a parodií Men in Tights.

Domnívám se, že vtípek se čtením Dostojevského není jen prvoplánová legrácka, ale má v tomto filmu hlubší význam. Pokud by tomu tak nebylo, byla by to nadbytečná scéna. Sice se jí vykresluje charakter hrdiny, ale to by šlo i jinak: způsoby, které by sem více zapadaly. Hlavní hrdina vykazuje jisté známky podobnosti s Raskolnikovem - mj. zabije bytnou a snaží ospravedlnit svůj zločin. ;-) Ale už ve scéně čtení Dostojevského je naznačen rozkol mezi oběma hrdiny. Hrdina Match Pointu knihu odloží a raději sáhne po příručce - v této scéně vidím gesto odmítnutí Raskolnikova, možná je to odmítnutí skrz nepochopení, nebo zvolení jednodušší cesty. Každopádně v tomto gestu je naznačen budoucí vývoj situace: hrdina dokáže svůj čin před sebou ospravedlnit, nenechá se zviklat možnými důkazy, které po sobě zanechal, umlčí svědomí a za svůj zločin pak potrestán není.

Kdyby se zápletka týkala nádoru na mozku, jak jsem předpokládala po 15 minutách snímku, byl by to možná mnohem zajímavější odpočinkový film. 2,5* se zavřenýma očima.