NusratFAK

Jó takový pilulky, pěkně svinskej matroš, s nimi není radno si zahrávat… Ale to neznamená, že bych je taky nebral...

Žánr fantasy? Vážně?

Proč mi to ten Buscemi dělá? Proč ze sebe dělá vola v takových k#kotinách? To ho snad předtím mučili v elektrickém křesle, že ho k tomu donutili? Film bez šťávy, nápadu, pointy, plný pitvořících a POMOčujících se lidí; báječný recept, jak zbytečně zabít téměř dvě hodiny drahocenného života. A možná přijde i jelínek...

Je až s podivem, jak mohli být lidé u vytržení z takového loutkového divadýlka. V té době šlo možná o přelomové dílo, ale to mi nejde do hlavy, jak může mému dědu dodnes ta gumová gorila připadat strašidelná? Nejradši bych mu pustil Vymítače ďábla, aby se mu v noci hezky spinkalo...

Je pár věcí, na něž nikdy nezapomenu. Třeba vyčistit si každý večer zuby, to patří mezi mé spíše pozitivní vlastnosti. V mé bezbřehé mysli se ovšem najdou i vzpomínky, jež bych si nejraději neuralizérem z hlavy vymazal. Psal se rok 2004, svět se stále otřepával z jedenáctého září a v Roztokách ještě nestály Solníky. Televize Nova úspěšně pokračovala v plagiátorství a ze zámoří přijala další pořad, jehož sláva slibovala hvězd se dotýkat a čerstvě korunovanému generálnímu řediteli Petru Dvořákovi do kapes peníze sypat. Všechny potencionální pěnice, pěnovníci a Anna Gleisnerová se sjeli na konkurzy a dali tak vzniknout kultu, jenž dodnes jako nenasytný parazit, jehož není nesložité se zbavit, saje nám, kultivovaným staromilcům, krev. Dodnes přede mnou vyvstávají v nočních můrách obličeje porotců, probodávajíce mě svýma nepřejícíma očima. Už je to deset let a zpívánkománie od té doby nabyla mohutných rozměrů; talentové pořady se navzájem předstihují ve sledovanosti a když jedna série skončí, druhá na sebe nenechá dlouho čekat. A nám nezbývá než vydržet, až toto šílenství pomine.

Ale kdyby to bylo o pavoucích, tak je to za 5*.

Jééjkote šmankote, na co mě to máma zas zatáhla do kina?! Dechberoucí drama o vyrovnaném kosmonautovi a hysterické vědkyni s úchylkou na chlupaté pány, které nás uvrhne do aspoň tři roky trvající deprese? Neodpustitelné! (Ale ten vesmír udělali hezky, to zase jo.)

Dnes je v módě filmovat komiksy. Tak jsme se dočkali již například Supermana, Batmana, Spider-Mana, Mužů v černém, posléze i Garfielda. Průměrné obtloustlé znuděné kočky barev ČSSD, jež s humorem sobě vlastním glosuje dění v blízkém sousedství. Konečně se nám dostalo možnosti sledovat na stříbrném plátně jeho skopičiny s Ougym, trable s Jonem a pojídání lasagní. No a... nedopadlo to nejhůř, ale mně osobně přišel zábavnější na papíře.

Já sice hop-hipu (nebo jak se to jmenuje) neholduji, však doznati se musím, že tuto skladbu nehorázně miluji. Úvodní intimní klavírní motiv přejde do svůdně drsného a neučesaného kytarového riffu a dá vzniknout jedné z nejdokonalejších skladeb své generace. Kdo tento majstrštyk dosud nezná, tak honem hup na JúŤup a pozorně naslouchat! A vychutnávat!

Sice jsem se párkrát vpravdě lekl, až mi pupek změkl, ale naneštěstí si musím přiznat, že toto kultovní Scottovu dílo již slušivě ohlodal zoubek času. Z dnešního pohledu se jedná o film politováníhodně nešokující a silně nelogický; kvůli jedné přenašečce toxoplazmózy přeci nemá smysl riskovat svůj drahocenný život! Kdybych to byl viděl před lety, asi bych mluvil jinak, ale bohužel jsem byl zklamán.