JustMeeKatie

Za mě to tedy byl horší průměr. Laru mám hrozně ráda už asi od šesti let, kdy jsem poprvé viděla Tomb Raidera s Angelinou, který byl můj vůbec první nejoblíbenější film. Cestu jsem si našla i ke hrám, takže o Croftovic rodince něco vím a rebootovanou verzi z roku 2013 jsem hrála několikrát. Proto mě tolik mrzí, že zde vůbec nebyl využit ten obrovský potenciál na kompletní změnu v myšlení, když se řekne "film natočený na motiv hry". Začnu asi od Alicie. Chápu, že tahle role pro ni musela být velice lákavá (hlavně teda nejspíš ta fyzická výzva) po všech těch dramatech, ale já v ní tu Laru prostě neviděla. Zde se bohužel projevuje moje beranská tvrdohlavost, která má jasně danou představu o tom, jak by tahle slavná archeoložka měla vypadat (vždycky říkám, že by se mi do té role docela hodila Gal Gadot - vyhledejte si její fotku s copem a snad pochopíte). Co se týče zbytku obsazení, tak to mi bylo upřímně vcelku ukradené, protože původní herní příběh ochudili o tolik skvělých a komplexních postav. Přišli jsme o dvě ženské postavy - jedna byla černoška, druhá Asiatka (a navíc Lařina kamarádka) - podrazáckého profesora, mentora, několik přátel a celou sektu lidí, kteří se snažili zavděčit Himiko, aby jim dovolila ostrov opustit. A víte kdo byl jejich vůdce? Mathias! Zde ztvárněný jako poskok spolku Trinity (ten si mimochodem mohli nechat až do případného pokračování a netahat to sem), ve hře jako totální magor, který udělá úplně vše proto, aby se z ostrova dostal. Musím konstatovat, že herní příběh je teda razantně temnější (Lara se například musí vykoupat v krvi) a tenhle film si k tomu ani nečuchne. Kde byla scéna s Larou, jak se musela dostat z kukle, jak si SAMA musela vypálit zranění, jak se musela postavit armádě nemrtvých, jak viděla umřít několik svých přátel, jak musela zabít Himiko... Docela mě pobavilo, že ve filmu z Himiko udělali v podstatě kladnou postavu, přičemž ve hře se měla obětovat právě Lařina kamarádka, aby Himiko mohla zpátky na svět. A to ani nebudu mluvit o celé té problematice s otcem, která se ani v těch hrách tolik neřeší. Přidejte k tomu ještě poměrně pomalé tempo (co měla být ta honička na kolech?!) a vyjde vám z toho průměr, který sice využil potenciál o něco víc než filmy s Angelinou, ale porovnáme-li příběh herní a příběh filmu, dostaneme sto a jedna. Závěrem ještě musím dodat, že mě naštvala scéna, jak Lara vlastně přišla k těm dvoum pistolím. Zatímco ve filmu si je vyhlédla v "zastavárně", ve hře je získala ve finální scéně, kdy zabila Mathiase a mohla tak nadobro zničit Himiko - působilo to tedy víc symbolicky než tady. Jako fanynka her bohužel nedokážu být objektivní a štve mě, že příběh o tolik osekali a připravili. Pokud dojde na pokračování (a vypadá to, že minimálně na jedno nejspíš dojde), tak doufám, že dostanou tvůrci víc peněz a volnosti a vytvoří příběh, který nám důstojněji objasní, jak se z nesebevědomé Lary stala Lara Croft.

Je to takový příjemný indie film o jedné ne úplně normální rodince, ale řekla bych, že se zalíbí jen určitému druhu diváků. Nevím, jestli se k "Malé Miss Sunshine" ještě někdy vrátím, každopádně ale nikdy nezapomenu na rozkošnou Abigail Breslin a závěrečný taneček, který sice všechny přítomné pohoršil, ale rozhodně měl vyhrát první cenu! A taky se mi zde moc líbil Steve Carell, kterému prostě tyhle vážnější role vážně sednou.

Na jednu stranu se mi tento film líbil více než ten první. Alžběta už je konečně na trůnu, film má délku tak akorát, přišel mi dokonce i o něco zábavnější a byla jsem překvapena kolik známých herců se v něm objevilo. Na druhou stranu tu máme ale nevyužitý potenciál a hlavně ne úplně dobrý scénář. Přiznám se, že některé zápletky jsem moc nepochopila a přišlo mi, že tam spousta věcí ani nebyla pořádně vysvětlena. Navíc celá ta věc s válkou se Španěly byla hrozně uspěchaná a působila až vynuceně. Proto nakonec dávám tři hvězdičky. A samozřejmě taky za Cate Blanchett, která byla doslova zrozena proto, aby královnu Alžbětu hrála.

Knihu jsem četla a viděla jsem i televizní zpracování tohoto příběhu s Davidem Suchetem. Na tuhle novou verzi, která je doslova nabitá slavnými jmény, jsem byla hodně zvědavá. Navíc film režíroval Kenneth Branagh, který je nejen skvělým hercem, ale stejně tak dobrým režisérem. Přesto jsem se ale u filmu docela dost nudila. Hlavním mínusem tedy bylo, že se docela dlouho čeká na to, než se něco stane. A zatímco ve verzi se Suchetem mi přišlo, že všechno bylo skvěle vysvětleno a všechny dílky do sebe zapadly, tady mi to přišlo takové zmatené. Není to špatně natočený film, ale verze z roku 2010 je lepší. Nicméně i tak bych byla ráda, kdyby si pan Branagh roli Hercula Poirota (mimochodem ta role mu vážně sedla!) i režisérský post zopakoval ve filmovém zpracování další knihy od Agathy Christie. Třeba u mě na podruhé pochodí líp.

Tak krásný film už jsem hezky dlouho neviděla. Je to takové hodně odlehčené drama, která vás ale chytne za srdce a pokud jste aspoň jednou nebrečeli, pak vám bohužel musím oznámit, že máte srdce z kamene (já brečela minimálně třikrát). Přiznám se, že mně knížka nějak minula, takže jsem ráda, že se ke mně tento krásný příběh dostal aspoň prostřednictvím tohoto filmu. Ten je vážně báječně natočený a má naprosto skvostné obsazení. Dávám bod za Julii Roberts a Owena Wilson, kteří by manželský pár mohli ztvárnit už ve všech jejich následujících filmech. Tak moc se mi líbili. Hlavní hvězdou samozřejmě je malý Jacob Tremblay, který je tu díky maskérům k nepoznání. Jsem vážně ráda, že si tuhle roli vybral z těch správných důvodů a do budoucna mu předpovídám, že tenhle film mu budou hodně často připomínat. Dalším plusem pro mě bylo, že se film/děj zaměřuje hlavně na děti. To je v poslední době docela časté ("Stranger Things", "It"...), ale mě to hrozně baví. A moc se mi líbilo, že jsme měli možnost vidět hned několik různých pohledů na jednu a tu samou věc. O Mirandě jsem si prvotně myslela, že je blbka, ale když mluvila o tom, co se s ní děje, už jsem se jejímu chování tolik nedivila. Pokud jde o Viu, sestru Auggieho, tak za její pohled jsem byla asi nejradši, protože když se člověk soustředí na hlavní postavu, kterou je chlapec s deformovanou tváří, moc rychle si neuvědomí, že všechna pozornost je věnována právě jemu a někdo jiný, kdo by potřeboval aspoň špetku té pozornosti, tím docela trpí a cítí se hrozně osaměle. Ale jak už to tak v amerických filmech (není to ovšem pravidlo) bývá, konec dobrý, všechno dobré. A zrovna u "Wonder" jsem za to moc ráda.

Nechápu, jak mi "Enderova hra" mohla tolik let unikat. Mám ráda příběhy, které jsou zasazené do budoucnosti a odehrávají se ve vesmíru. Takže už za to má ode mě film plus. Knihu jsem nečetla, ale příběh mi přišel dostatečně zajímavý. Hlavně teda první půlka, kdy sledujeme vojenský výcvik dětí a mladistvých. Druhá polovina už mě tolik nebavila, ale konec mi přišel opravdu velice dobře promyšlený a nečekaný. Líbí se mi, že na tom špatném se dokázal najít i ždibec dobrého. Asa Butterfield zde byl skvělý, hodně sympatická mi zde byla Hailee Steinfeld a plus dávám i za mou milovanou Violu Davis.

Byl to hodně, hodně zvláštní příběh, u kterého si nejsem úplně jistá, jestli jsem ho na 100 % pochopila správně. Nicméně to z nějakého podivného důvodu skvěle funguje a já se vážně bavila. Film mi utekl hodně rychle, vždycky se něco dělo - hlavně teda, když hlavní postavě bylo divné chování rodinných příslušníků jeho přítelkyně a také známých. A pak ten konec, který jsem si teda vyloženě vychutnala. Já film rozhodně hodnotím kladně, ale nejsem si úplně jistá, jestli si zaslouží všechny ty nominace, přijde mi to jako zbytečné zabrání jednoho místa na film, který by si to zasloužil víc. Ale tímto už se dostáváme do úplně jiných vod a do úplně jiné diskuze. Musím ještě vyzdvihnout herecký výkon Daniela Kaluuyi, který tu byl opravdu skvělý a já doufám, že právě "Get Out" mu zajistí přísun mnoha zajímavých rolí.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, ale není to úplně bez výhrad. První polovina filmu mě vůbec nebavila. Člověk slyší spoustu nových jmen a musí si rychle zapamatovat kdo je kdo, aby se v tom neztratil. Navíc se tam ani nic moc neděje. Zvrat nastává až v okamžiku, kdy se novinářům z Washington Post dostanou pod ruku ony důležité dokumenty. Pak děj nabere spád a už to hezky rychle utíká. Plusové body jsou samozřejmě i za dobře zvolené obsazení a hlavní dvojici - Tom Hanks a Meryl Streep (vážně se mi nechce věřit, že tohle byl jejich první společný film!). Kdyby ten začátek byl zpracovaný trochu jinak nebo byl kratší, možná bych z filmu byla stejně tak vyplesklá jako před třemi roky ze "Spotlight". Ale zatímco "Spotlight" dokázal otřást diváky po celém světě svým příběhem, "The Post" mi přišel cílený spíše na americké diváky, kterých se téma války ve Vietnamu týká nejvíc. Neameričani podle mě ví už hezky dlouho, že tohle celé byla jen jedna velká fraška, takže se z filmu ani nic moc nového nedozvíme. Ale asi neuškodí se na něj, i třeba jen tak ze zvědavosti, podívat.

Sněhurka je prostě animovaná klasická pohádka, na kterou jako malí koukali snad všichni. Já ji jako malá viděla mockrát, ale co se zrušily VHSky už jsem se k ní nevrátila, takže bylo hezké se na Sněhurku znovu podívat teď trochu jinýma očima. Co si budeme nalhávat, už to nebylo takové, jako když jsem byla malá, ale člověk stejně ocení fakt, že i přesto, že je tento film starý už přes 80 let, pořád jde o jedno z nejlepších zpracování této klasické pohádky. Ráda jsem si připomněla známé písně, užila si taneční scénku s trpaslíky a Sněhurkou, která stále patří mezi mé oblíbené scény z této pohádky a překvapilo mě, že i ve svých 20 letech jsem z královny stařeny měla docela strach a finální scéna, kde trpaslíci stařenu nahání, pro mě stále byla jako takový dětský horor.

První "Matky na tahu" se mi líbily docela dost. Líbil se mi ten nápad a líbilo se mi sledování rozvíjejícího se nečekaného přátelství mezi třemi naprosto rozdílnými matkami. To ale ve vánočním pokračování šlo tak nějak stranou a zatímco v prvním filmu si řekly "bude to podle nás" (a vážně tomu tak bylo), v tomhle filmu to působilo spíše jako takové plané řeči. Menším oživením jsou samozřejmě matky matek. Nejvíc se mi líbila Susan Sarandon, která tu byla vážně skvělá. I Christine Baranski její role sedla opravdu perfektně, ale Cheryl Hines mě vyloženě rozčilovala a už to kolikrát zacházelo moc daleko. Ačkoliv měl film dostatečnou délku, mně to kolikrát přišlo jako by trval tři hodiny. V tomto případě opravdu sedí takové to pravidlo, že pokračování většinou není tak dobré jako předchozí film.