W.Goldfinch

To bylo takový hezoučký. Anderson tady přesně vystihl ducha Dahlovy poetiky. Výhodou je krátká stopáž, na které se Wesův styl nestihne přejíst. Těším se na další.

Jehňátka holt prasatama nenahradíš... Hopkins je pořád k posrání děsivej, Oldmanův znetvořenej boháč je asi nejnechutnější postava jakou jsem kdy viděl a Julianne Moore je sice v pohodě, ale na Jodie Foster se zkrátka nechytá. Ridleyho estetický cítění je tu vidět v každý scéně a obzvlášť záběry z Říma jsou nádherný. Film ale hrozně trpí nevyrovnaným tempem, podivným rozdělením na dvě půlky a co je nejhorší, absencí napínavých scén. Zůstane tak jen Hannibal, neustále dělající kulinářské poznámky. Když se nad tím však zamyslím, jíst ho ve filmu neuvidíme ani jednou. Docela lame :(

Branagh si tentokrát k novému dobrodružství Hercula Poirota přibalil propriety gotického hororu a mě to baví stejně jako posledně. I přes očividně nižší rozpočet a absenci hereckých hvězd, dokáže napínavé situace prodat stejně zábavně jako v předchozích dílech. Snad jediné, co trochu zamrzí je absence rozvíjení Poirotovy osobní linky, která byla posledně nakousnuta.

Sydney je zlatíčko...a hudba těch osmdesátníků, taky není úplně špatná :)

De Palma dvě hodiny sedí před kamerou a mluví o svých filmech. A ačkoliv by mu občas neuškodila kapka sebereflexe, je to hrozně super. Žádné zbytečné přešlapování na místě, ale hezky probrání jednoho filmu a jen co se sdělí to nejzajímavější, hned se jde na další. Díky tomu tak dokument příjemně šlape a nestihne nudit. A za Brianův negativní postoj k automobilovým honičkám přidávám pátou hvězdu.

Argento nikdy moc neuměl psát scénáře a tady je to znatelnější ještě více než obvykle. Phenomena nakousává příliš mnoho motivů, ale žádnému už se hlouběji nevěnuje, což vzhledem k tomu, že má minimálně o dvacet minut přepálenou stopáž, je docela paradoxní. Děj proto i na poměry giallo nedává moc smysl. Film tak táhne hlavně moje oblíbenkyně Jennifer a klasicky báječné atmosféra, zde těžící hlavně ze situování do Alp.

Now I am become Ken, the destroyer of horse.

Ještě před pár hodinami bych se vsadil, že není možné, aby vyšel film s Indianou Jonesem, který bude horší než Království křišťálové lebky. Nástroj osudu přestavuje přesně to, co je na Disneym špatně. Digitálně vyhnusnělé záběry, totální nezájem o to vyprávět něco zajímavého, ale jenom snaha vydojit pár doláčů na  známé značce, a absence jakékoli osobitosti tvůrce (proč na to proboha Mangold kývl?). Na konci jsem jenom přemýšlel o tom, jak dojemná mohla být finální scéna, kdyby jí nepředcházely dvě a půl hodiny bahna. Bolí mě to o to víc, že šlo o můj nejočekávanější letošní film.

Vypadá to, že Anderson už ztratil jakoukoli sebereflexi. Je jedno jestli si to někdo užije, hlavně ať je to co nejvíc auterský. A co ho jako režiséra, se kterým chtějí točit (a také točí) ty největší herecký esa, vedlo k tomu, dát tu největší roli Jasonu Schwartzmanovi nikdy nepochopím.

A24 si u mě po Velrybě spravilo reputaci a s Asterem přineslo tenhle tříhodinovej surrealnej trip s nonstop vyděšeným Phoenixem. Vždycky ocením, když má film svůj styl a nepodobá se ničemu předchozímu a tenhle film nabízí tolik bizarních černo humorných výjevů, kterých jsem ani nedoufal, že někdy uvidím. Dává to vůbec celý smysl nebo je to jenom režisérova masturbace? Who fucking cares? Je to především nehorázná zábava. Kdyby tam zaznělo Goodbye Stranger jako v traileru, asi bych šel do pětikvaltu.