W.Goldfinch

Nemyslel bych si, že je možný aby nejprogresivnější, nejnápaditější a nejzábavnější film svojí generace mohl vedle svého sequelu vypadat jen jako chudý příbuzný. To čekání na finále bude zatraceně dlouhý.

Time to Face the Music. Gunn natočil dokonalou rozlučku. Velkolepou, zábavnou, emotivní. Musím dohnat jeho starší tvorbu.

Báječný lék na nespavost.

Poměrně příjemnej dokument o dánskejch hráčích arkádovek. Díky použití filtrů, dobře vybrané hudbě a samotnou přítomností herních automatů to má pěknej osmdesátkovej vibe. Ubližuje tomu trochu nevyvážené tempo a ne moc dobře prodané dramatičtější pasáže. V rámci AFO však jde o pěkné zpestření, když si můžete odpočinout od vážnějších témat.

První Nicolas je démon, magor a totální řezník, druhý Nicholas je docela okay a Awkwafina je příšerná (celou dobu jsem čekal na to, až Dracula tuhle ženskou verzi Festera Addamse pořádně vykuchá, leč SPOILER marně). Potěší zde úvod, který přehrává upravené scény z Draculy Bely Lugosiho, pár příjemně brutálních situací a dialogy mezi hlavní dvojicí. Všechny ostatní postavy, jež se ve filmu objeví, jsou bohužel bolestivě nezajímavé, dějová linka okolo mafie nudná a akční scény nepřehledně sestříhané. Kdyby se jednalo o Cageovu one man show, kde by hodinu a půl trhal lidi na kusy, šlo by o film roku. Takhle však jde o totální průměr, u kterého zamrzí, že měl potenciál stát se novým kultem.

More of the more of the same...

Uf…Brendan Fraser je sympaťák a ten úspěch mu hrozně přeju a stejně tak mám rád Aronofskyho. Všechny jeho filmy, včetně těch slabších, mi přišly nějakým způsobem zajímavé, ale tohle je pro mě jeho zdaleka nejslabší snímek. Nevím kdy naposledy jsem viděl tak vypočítavou, prvoplánovou a nevkusně natočenou věc. U divadelních her, které se adaptují do filmu je často problém v herectví. Divadlo je totiž mnohem expresivnější, ale pokud necháte herce, aby stejně přepjatě hráli ve filmu, působí to nesmírně nepatřičně (což není chyba herců, ale režijního vedení). Je zde tudíž nespočet scén tlačících na pilu tak moc, až působí jako by vypadly z úvodu Tropic Thunder. Aronofskyho nejpodobnější film Wrestler, který byl taky na jeho poměry vizuálně konvenční a vyprávěl o chlapovi na dně, co se snaží napravit vztah se svojí dcerou, ukazuje s jakou lehkostí se takový příběh dá ukázat, aniž by z vás musel v každé druhé scéně ždímat emoce. Doufám, že když si teď Brendan bude moci projekty zase vybírat, bude se od podobných uchcaností držet co nejdál.

It's Dyin' Time! Nikdy by mě nenapadlo, že Jared Leto bude v nějakém filmu ten nejmenší problém, ale tady je špatně snad úplně všechno. Jak něco takového mohlo vylézt dvacet let po prvním Spider-Manovi mi zůstává záhadou. Morbia už nikdy víc, prosím.

De Palmu mám velice rád, ale tenhle film (který mimochodem vyšel ve stejném roce jako Carrie) působí dojmem, že ho spíchnul horkou jehlou. Jakoby jednoduše obšlehnul Rebeccu a Vertigo bez nějaké vlastní invence. Jeho typická práce s kamerou zde sice je, ale zdaleka není tak výrazná nebo zajímavá, jako v jeho pozdějších dílech. Nahoru to tak táhne jen hudba a pár atmosférických scén. Asi Brianova nejhorší Hitchcockovská variace.

Tak jsem si doplnil Pacinovu oscarovou roli. A on je tu samozřejmě famózní jako vždycky. Tenhle film stojí a padá na něm. Jenom se nemůžu zbavit dojmu, že žádná scéna zde se po stránce herectví nevyrovná vrcholným momentům z Kmotra (kteréhokoliv), Scarface, Spravedlnosti pro všechny nebo třeba z Ďáblova advokáta. Prostě mě napadá tak deset rolí, za které by si sošku zasloužil mnohem víc.