druhaveta

Neúprosné perpetuum mobile evropských dějin zobrazené s pobaveně brutální věcností a v nervním hitchcockovském tempu.

Nejlepší a nejhorší scény spidermanovské ságy pevně propletené v lehce nepříčetném maximalismu.

Chvílemi únavné vršení dějových, motivačních a speciálních efektů se nakonec podaří vygradovat do náležitě bombastického (a ne úplně černobílého) finále.

Oproti knížní předloze je film posunutý více do humoru (především díky převlekům - v knize Fletch všechny svoje aliasy utáhne v džínách a tričku), ale přesto se filmu daří nespadnout do komediálního žánru a zachovat si původní půdorys solidně vystavěné konverzační detektivky se suše hláškujícím hrdinou.

Místo lehce ťunťoidního Jacka Lemmona řízná Rosalinda Russellová a místo pomačkaného chrapouna Waltera Matthaua uhlazený pokrytec Cary Grant - to je jeden z hlavních důvodů, proč Hawksova verze působí oproti té Wilderově cyničtěji a satiričtěji (ale ne vtipněji).

Mladý Wes Craven mezi mrazivým paradokumentarismem a nechtěně komickým amatérismem.

Originální zápletka, věcně lakonický styl, neúprosně odtikávající tempo, pragmatičí zločinci, jejich suše vtipní protihráči z newyorského metra a hudba Davida Shirea: pravděpodobně jeden z nejlepších heist filmů sedmdesátých let.

Pověstný asociativně absurdní humor ZAZ je tu ještě víceméně na středoškolské úrovni - a navíc se většinu času dost míjejí s ležérnějším komediálním tajmingem Johna Landise.

Tvrdší, sušší a nekompromisnější než původní sestřih, stylově věrnější předloze (v této podobě asi nejvěrnější adaptce Richarda Starka, jaká kdy byla natočena) - ale s hůře vygradovaným finále.

Revitalizace noiru přesazením do atypického prostředí - ve strohých kulisách oproštěných od přebytečných žánrových klišé (žádné matné sklo na dveřích detektivní kanceláře, žádný vnitřní monolog, žádný věčný déšť za okny, žádné pietní oprašování černobílé stylizace) si náhle jasně uvědomíte v čem je vlastně síla a energie archetypů drsné školy.