druhaveta

Divácky celkem vděčné utkání: oba hráči jsou v překvapivě solidní romantické formě, dočkáme se prudce svištících es (reklamně vypulírované speciální efekty) i zákeřných halfvolejů s boční rotací (postava otce) - ale chtělo by to víc chodit na komediální síť a zbavit hru strojově předpokladatelného tempa od základní čáry.

Podobná diagnóza jako u Van Santova Psycha: pokus napodobit staré mistry nanicovatě akademickým obkreslováním.

Energicky nabouchaná záležitost, kterou řídká kadence vtipů posouvá od akční parodie k pastišové vypalovačce.

A nejhorší je, že pod vším tím buranským sadismem, zuřivým úchyláctvím a hrdou žánrovou veteší je to v podstatě krotká a neškodná naivitka.

Gibson vykružuje svůj campbellovský mýtus pomocí neuhýbavé akce, zaťatě ožvýkáných žánrových bazmeků a s až stalloneovským citem pro archetypy.

Johnsonovi s Cagem se povedlo nemožné - natočit v roce 2007 film, který je napsaný, zrežírovaný a zahraný na chlup stejně jako nějaké osmdesátkové videobéčko s Dolphem Lundgrenem.

Kameraman v de Bontovi zabil režiséra a jeho posedlost "úhel záběru a pohyb kamery jsou důležitější než děj, herecké výkony, triky a střih" zase celý film.

Kongeniální adaptace, které se podařilo zachovat všechny trademarky Spillanova drtivě brakového stylu: zběžně nihilistickou zápletku, horečnaté kupení mrtvol, absurdně lepivé dámy, jejichž přítulnost často hraničí s choromyslností, a hlavně sadisticky ocelový úšklebek Mika Hammera, jehož arogance stříknutá sociopatií válcuje podezřelé jako buldozer a přezíravý machismus sestřeluje satelity z oběžných drah.

Cagney je neuvěřitelný: něco mezi Harvey Keitelem, Willemem Dafoem, obrněným transportérem a trpaslíkem Šmudlou.

Lehce nedomrlý klon Francouzské spojky (dokonce v režii producenta Francouzské spojky), který to, co se mu nedostává na síle a intenzitě, celkem zdatně dohání nevrlým policejním drsňáctvím a na doraz vychutnanou automobilovou honičkou.