Oralfabet

Hranice mezi pohádkou a hororem může být někdy opravdu tenká. Wheeleři a princezna Mombi byly velice traumatizující, ale dost mě taky znepokojoval Jack Pumpkinhead oslovující Dorotku "mami". Společně s Peanut Butter Solution v kategorii filmů "tohle bylo jako určený pro děti?????!!!!??!!" Kamenný záporák v rubínových střevících mě celkem rozesmál. 8/10

Pořád boží, nemám k tomu už ani nějak moc co psát, snad jen že dát Rona dohromady s Xenou byl supr nápad. 9/10

Ty vole, v posledních 15ti minutách se z toho najednou stal celkem hororovej masterpiece, to, co předcházelo však bohužel bylo trochu nevyrovnané. Taky to celkem působí jako dva různé filmy a všechno do sebe zapadne až na konci - jakmile se tak stalo, byl jsem víceméně nadšen, do té doby not so much. Každopádně rozhodně oceňuju tu originalitu, protože tohle musí být jeden z nejunikátnějších hororů, co jsem kdy viděl. Ještě to chtělo písničku Mláďata od Elánu v závěrečných titulcích. 8/10

Docela dlouhou dobu jsem si při sledování říkal: "no tak Cronenbergu, z příběhu o dvojčatech gynekolozích dokážeš vyrazit víc" a nakonec musím říct, že teda fakt vyrazil. Jednak mě naprosto pohltila zvrácená povaha vztahu dvou Ironsů, jednak mě odrovnal herecký výkon jednoho Ironse, no a taky jsem ocenil ty trochu divnější aspekty příběhu, jako nástroje na operování mutantských žen a klasicky Cronenbergovský sen... Jo a takhle působivý závěr už jsem dlouho neviděl. Určitě jeden z nejlepších Cronenbergů, skvěle jsem si spravil chuť po Crashi. 9/10

"Kamarádila jsem s dcerou taxikáře ale zrovna tak jsem mohla objímat hlavu koně." Wow. Po Paris, Texas jsem s chutí sáhl po dalším Wendersovi a dostalo se mi něčeho, co jsem vůbec nečekal. Po technické stránce úchvatné, ale jinak zatím hlavně matoucí. Spousta jednotlivostí fakt zapůsobila, ale co to vlastně dalo všechno dohromady? Nevím. Vím jen, že hned jakmile se anděl stane člověkem, měl by zajít na koncert Nicka Cavea. Asi poprvé mi němčina zněla krásně. 8/10

Lehce slabší, než třetí série, asi i proto, že je delší, koncentrace výborných epizod už není tak vysoká... přijde mi ale, že celkově je S4 ještě o něco šílenější, než vše, co ji předcházelo, a tenhle aspekt jsem si fakt užil, stejně jako přítomnost Paula Rudda. Všechno okolo Toma a Ann - not a fan. 9/10

Balet mě nikdy ani v nejmenším nezajímal, ale tahle výpověď o zničující síle posedlosti mě úplně pohltila. Stejně jako u Requiem je tady příběh vlastně dost jednoduchý a jeho význam celkem jasný, způsob, jakým ho Arronofsky vypráví, z filmu však dělá unikátní, strhující dílo. 9/10

Pěkný. Jack Reynor mě v Midsommaru přinutil nesnášet ho, zatímco tady si mě hned totálně získal. Asi dobrej herec nebo co. 8/10

Cením si toho, když ve mě film dokáže vyvolat pocit, že se koukám na něco, co bych vidět neměl, aniž bych tušil, proč tomu tak je. Vizuální stránka filmu je naprosto dechberoucí a neexistence příběhu (nebo možná moje neschopnost napojit se na příběh) mi většinu času ani příliš nevadila, tohle byl ryze pocitový zážitek. Michael Rogers je creepy as fuck. 8/10

It's a magical day