Ghoulman

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka.

Skeptické naznačení toho, že pod sebedokonalejší slupkou „slušného života“, zůstává v člověku něco z dávných instinktů - něco, co ho nutí k iracionálnímu a pudovému jednání zvířete. Toto nezobrazuje film pouze v časovém/evolučním rámci (Joey/Tim prošel vývojem od (nejspíš hodně brutálního) gangstera, k „spořádanému“ otci rodiny - tato evoluce však neproběhla cele a v mezerách v Timově uspořádaném životě se dějí trhliny, do nichž velmi ochotně vstupuje Joey – stejně jako lidstvo jako takové se nikdy cele nevzdalo své "staré" přirozenosti a vedle vyšších duševních funkcí jsou zde i ty temné a neovladatelné, vynořující se v určitých mezních situacích, jakoby z hlubin dávné minulosti). Nicméně tím (na první pohled možná nepříliš zřetelná) mnohovrstevnatost snímku nekončí – jestliže bychom čas brali jako osu vertikální, tak na horizontální úrovni je tu zachyceno opravdu široké spektrum agresivního chování v každodenním životě – od šikany ve škole, přes (občas hrubou) výchovu dětí, až po propojení rozmnožovacího pudu s dominantními/submisivními tendencemi, atd. Proto ten název. A History of Violence není pouhým nadnesením, či slovní hříčkou, ale poměrně trefným popisem (vysokých) ambicí tvůrců.

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu.

Glenn Gould vpravdě byl (jako ostatně většina skutečně talentovaných umělců) podivný pavouk. Ať již je řeč o neschopnosti zapadnout do školního kolektivu, svérázném humoru, obsesivních rituálech, či celoživotnímu zavilému nepřátelství vůči rybářům. Nicméně vše nakonec končí v rovnováze a velké nadání má prostě svoji cenu. A jestliže podobné podivnůstky byly nutným doprovodem té natolik ryzí a oduševnělé hudby, jež se k uším posluchače snáší jako kousky nebeské many z vyšších kosmických sfér, pak to byl jistě velmi výhodný obchod.

Jestliže bych měl věrně zrcadlit / Patersonovu formu / jež spíše než filmem / zdá se být poezií / potom bych začal / tuží dělat kruhy / na bílém pozadí / naházel několik kamínků do vody / které by po pádu / v dotecích hladiny / znázornily / oblou dokonalost všedních dní / v jemných nuancích / dojmů ze života / za jehož zdánlivě / neměnným povrchem / prosvítají střípky / otázníků a odpovědí / které pozvolna / proplouvají časem / a jako ryby / ukrývají veškerou moudrost / v mnohoznačném mlčení.

Výrazný současný filosof, marxista (a často i recesista) Slavoj Žižek nejednou prohlásil, že v současnosti si všímá trendu mizení opravdu romanticky pojaté lásky z života průměrného člověka. Poukazuje nejen na jakousi všeobecnou pragmatičnost (partneři mohou být v případě potřeby bez problémů nahrazeni), ale i na éru různých seznamek, ve které se vracíme k předem domluvených „sňatkům“ z dřívějších dekád, s tím rozdílem, že dnes lidé již nejsou vydáni na milost svým drahým rodičům, či tetičkám, ale dobrovolně vkládají své partnerské štěstí do rukou seznamovacích agentur, koučů, apod. Jistě, podobně vyhrocené tvrzení může působit úsměvně (a mám takový dojem, že to byl i Žižkův záměr). Avšak jestliže se podíváme na Hollywood posledních let, nabízí se otázka, zda-li na tom nebude trochu pravdy a zda určité osudové pojetí lásky ze společnosti vážně tak trochu nemizí. Čím dál tím častěji se totiž v romantických filmech objevují tendence spíše k zesměšnění romantiky a melodramatičnosti, než k jejich posilování. Na tomto místě bych rád udělal jedno čestné prohlášení - vážně mi tahle změna v mnoha případech vůbec nevadí. Ale na druhou stranu přiznávám, že u La La Landu mi "odmítnutí lásky" přijde až překvapivě razantní. Proč vlastně? Všimněte si, že většina hollywoodských filmů má dvě linie vyprávění. První se zabývá cílem hrdinů, jejich posláním (od malých bojůvek, až třeba ke spasení světa). Druhá linie se pak věnuje vztahům, ať již rodinným, nebo milostným. První linii nazývají filmoví teoretikové pracovní, druhá se vžila pod pojmem soukromá. Zatímco třeba v akčních filmech má linie pracovní povětšinou navrch (např. McClane musí primárně sejmout německé teroristy, jeho manželské problémy jsou totiž vedle Gruberovi bandy docela marginální), v romantických snímcích je tomu přesně naopak. Jistě, do soukromé linie (vývoj vztahu mezi mužem a ženou) připluje občas i nějaká ta povinnost, ale povětšinou je to jen banalita, jež nezabrání v rozpuku veliké, osudové lásky (či vodopádům slz při jejím nenaplnění). La La Land poměr pracovní a soukromé linie obrací naruby. Kdybychom si odmysleli veškerou vatu, v podstatě hlavním sdělením filmu je, že kariéra je mnohem podstatnější než láska/partner, protože partneři jsou (jak ukazuje poslední pasáž „zimy“) nahraditelní (nikoliv však „splnění si snu“). Celkově mne nicméně vedou k mírnějšímu hodnocení především velmi sporadické hudebně/choreografické vsuvky, už kvůli tomu, že ty, co ve snímku jsou, jsou vážně skvělé (jako například grandiózní antré v automobilové koloně, či povznášející překvapení v planetáriu).

Tři variace na náhodu, jejíž role je však v případě Loly hluboce deterministická. A ačkoliv by bylo jistě logické považovat všechna vývojová schémata za rovnocenná (film je rozdělen na tři alternativní segmenty, v nichž drobnosti určují další vývoj osudu postav), variace přesto jakoby se vyvíjely k přesně danému cíli, ke konečnému vyřešení situace a přerušení jakéhosi karmického začarovaného kruhu. Lola dostává od režiséra (vida jak je ten Tykwer štědrý) hned tři možnosti. Nejdříve se spoléhá na Manniho (špatný nápad), poté na sebe (ještě horší možnost), aby si nakonec uvědomila, že její postava oběma způsoby hrubě porušuje veškerá pravidla celého vyprávění. Nakonec tak přistupuje na „osudovou hru“ a veškerou moc pouští pokorně z rukou – celý život pak vkládá do jediného "hodu kostkou". A hle, začarovaný kruh se přetíná, vše zapadá na své místo a právě osud se o ni (ruku v ruce s Tykwerem) s radostí postará.

V žáru vášně...

Antiteze Matrixu, která dává před nepříjemnou realitou přednost zjednodušující iluzi. Ponechme stranou možnost zneužitelnosti podobného zařízení, psychologické problémy z toho vzniklé (dvě oddělené identity v jediné mysli nebudou nikdy dělat dobrotu) a nakonec ponechme stranou i možnou rezignaci na řešení veškerých reálných problémů tohoto světa (protože k čemu řešit problémy, když se stačí připojit). Možná jsem v některých věcech staromódní, ale život by se měl milovat takový jaký je. V tom dobrém i v tom zlém. Stáří má na světě své nezastupitelné místo, podobně jako slabost a smrt. I bolest může mít svoji důstojnost, pokud se jí člověk postaví čelem a neuteče.

Zábavný dokument o jednom báječném přátelství Wernera Herzoga a Klause Kinského, které bylo plné... hm... sprostých německých nadávek, vzájemného ponižování se a pravidelného vyhrožování si zastřelením?! Jo, tak tohle je ta pravá večerní pohodička. Tedy samozřejmě, že výše uvedené konstatování platí pouze v případě, že tyto dva pány sledujete zavrtáni v pohovce s vychlazenou kolou v jedné a pytlíkem buráků v druhé ruce. Jakože proti jejich talentům nemohu namítnou ani zbla, avšak kdo by chtěl v realitě trávit volné chvilky s člověkem, který doslova snědl svoji vlastní botu (Herzog), nebo s Klausem Kinským? (U druhého muže jméno postačí - výčet jeho abnormalit by byl totiž ve své rozsáhlosti natolik abnormální, že by i pisatele (v tomto případě mě) nakonec připravil o rozum). PS: Snězení Herzogovi vlastní boty bylo též zfilmováno. Tento báječný snímek nese název „Werner Herzog jí svou botu“. Mimochodem vřele doporučuji. Chuťové pohárky to možná příliš nenaladí, zato vás zde Herzog přesvědčí o některých svých (jiných než kulinářských) kvalitách – jako o vydatném smyslu pro humor, či pro čest...