Ghoulman

U tohoto dokumentu je samozřejmě nejpodstatnější otázkou, nakolik je ve skutečnosti opravdu „dokumentárním“, čili do jaké míry zobrazuje realitu takovou, jaká ve skutečnosti je. Mnoho diváků a vlastně i samotných dokumentárních tvůrců mají u svých děl pocit, že tyto musí být nutně nestranné a nezainteresované. Kdybychom však šli v kladení podobných otázek hlouběji, nakonec se nám vynoří velmi podstatný problém. Je vůbec legitimní vyžadovat jakousi dokonalou objektivitu u média, jež je nutně spjato s tvorbou konkrétních jedinců? Jinými slovy, za kamerou vždy stojí člověk, který musí mít konkrétní, subjektivní pohled na svět (jinak by to nejspíš ani nebyl člověk). Ostatně svět je vytvářen vždy skrze pohledy jednotlivců. Můj svět bude pravděpodobně vypadat zcela jinak, než ten váš a to i při faktu, že oba stále žijeme na matičce zemi. Na druhou stranu co by byla tvorba bez konkrétního tvůrce a k čemu by byl film, jež by vlastně z principu postrádal „pohled“ na svět? Řekl by nám podobný snímek vůbec něco? Jistě, nechci to hnát do extrému zastávat se třeba nějakých šílených propagand (např. komunistických, či nacistických) s tím, že vše je relativní. Nicméně i tak si myslím, že Moore manipuluje pouze v rámci velice drobných nuancí a že je proto Bowling for Columbine naprosto relevantní výpovědí toho, co se v určitém období v USA dělo. Osobně mne jeho tvorba vždy pobaví, ať už ve své „roztomilé“ bojovnosti, či ve velmi vydatné ironii.

Pravda, na stříbrném plátně to možná vypadá zábavně, nicméně Wilderův poslední záběr člověka stejně dostane. Představa, že by Swansonová vylezla z obrazovky přímo do mého obýváku je snad ještě hororovější, než provařená scéna z Kruhu. Ono totiž zaplést se ve skutečnosti s tak příšernou kombinací, jako je vysloužilá hollywoodská herečka a hysterka k tomu, to je skutečně na infarkt (případně na tucet dalších způsobů smrti, aneb zdravím všechny, kteří už měli co dočinění s histrionskou poruchou osobnosti a jsou stále živí a příčetní). Jinak nadčasový film, který postupem doby na své aktuálnosti neztrácí, ale naopak získává.

„Some are born to sweet delight, some are born to endless night...“ Ačkoliv stále v mnoha ohledech vtipný, přesto vedle „Ghost Doga“ asi nejvážnější Jarmuschův snímek. Z tvůrčí krizovky, která u něj v první půlce devadesátek nastala, byl pomalu, ale jistě vybroušen čirý audiovizuální klenot. Hlavní hrdina hned z počátku své cesty ztrácí všechny materiální jistoty. Přichází o rodiče, prodává majetek a veškeré peníze spotřebuje na pohřeb a dopravu za novou prací, která je nakonec stejně určena někomu jinému. Když pak hledá útěchu alespoň v objetí půvabné ženy (v symbolu smyslnosti - bílé růži, byť papírové a bez esence), ztrácí v úvodních minutách i svůj život. Celý zbytek filmu je pak jakýmsi transcendentálním putováním mezi časností a věčností, mezi životem a smrtí, ve kterém Dobro (ač laskavé) přináší pouze sadu nepochopitelných mouder (indián Nikdo), zatímco Zlo ničí vše ve svém okolí a (doslova) požírá i sebe sama (postavy tří lovců hlav). Nakonec však Dobro i Zlo odcházejí, vzájemně se anulují a co zbývá je jen a pouze obraz nekonečného oceánu otázníků, který je ukryt za slovíčkem znějícím smrt.

Žlutá a zelená. Vůně čerstvě upražené kávy, maliny. Pařížské uličky celé složené z malých, hravých podivností. Letmá seznámení, nesmělé pohledy, oblázky, které jemnými dotyky čeří vodní hladinu a křehké tóny klavíru rozeseté po blankytné obloze. Hudba jež se zachycuje unášenému divákovi ve vlasech, ulpívá na jeho kůži, hladí ho po hřbetech paží. Dětsky rozzářené oči lemované orosenými řasami a tvář ozdobená lehkým, avšak nehasnoucím úsměvem. To všechno (a ještě mnohem více) je Amélie z Montmartru.

Takový maličký, nenápadný film o hledání. Jeden z nejkrásnějších krátkometrážních počinů, co znám.

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu.

Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy.

Nikdy bych si nebyl pomyslel, že i ve světě hmyzu může člověk objevit poezii. Do té doby, než jsem shlédl Mikrokosmos…

Tim Burton byl, stejně jako Johnny Depp, v době natáčení filmu ve vrcholné formě, což by se už samo o sobě mohlo stát skvělým vtipem. Jeden z nejtalentovanějších režisérů a jeden z nejtalentovanějších herců devadesátek se spojili, aby natočili film o jednom z nejhorších režisérů a herců všech dob. Ale ono to nakonec má hodně co do sebe, ať už po stránce vizuální (ten nápad s černobílou matérií byl skutečně skvělý), či scenáristické. Spousta kvalitního humoru, potrhlostí, ale i dojemných epizod ze života muže, kterému možná nebylo shůry dáno dobýt svět stříbrného plátna, ale který byl i přesto pro svoji houževnatost a naprosté nadšení pro věc v mnoha ohledech inspirativní.

Jestliže Tarantino v Pulp fiction vyjádřil svou lásku k béčkovým gangsterkám, pak něco podobného předvedl Rodriquez v Desperadovi s žánrem osmdesátkových akčňáků. Film, jež je neustále v pohybu, oplývající jedním skvělým nápadem za druhým a přeplněný všemožnými filmařskými vychytávkami a finesami. V některých přestřelkách máte pocit, jakoby jste se ocitli spíš na tanečním parketě, než kupříkladu v zaplivané hospodě. V takových případech pak navýsost stylový Banderas roztančí v horkých rytmech pekelně dobré muziky celé své okolí a divákovi nezbývá než se zabořit do křesla a rozpouštět se blahem.