Ghoulman

Spousta (ne-li většina) lidí dává přednost druhému dílu, já osobně měl jedničku vždycky raději. A to především díky dvěma věcem – líbí se mi jak intimnější atmosféra (žádné velké (a velkolepé) akční sekvence), tak temněji laděný vizuál. Obojí totiž dodává „stroji z budoucnosti“ skutečnou děsivost (a to i přes jeho rakouský akcent).

Některé filmy vám neřeknou nic podstatného ani v prostoru dvou hodin. Jiné dokáží vyjádřit něco ohromně důležitého a hluboce pravdivého v pouhých třech minutách...

Ač hollywoodský biják, přesto film s inteligentním scénářem, který využívá formát hororu velmi důmyslným způsobem. Nadpřirozené jevy zde neslouží ani tak k vyděšení diváka, jako spíše k zachycení strachu hlavních postav z vlastních nekontrolovatelných instinktů. Proměna ve vlka je tu symbolem pro podlehnutí zvířecí vášni a zatímco u postavy Jacka Nicholsona je tato transformace spojena na jednu stranu s osvěžením, vyvolává v něm též strach o dobře zavedený rodinný a kariérní život. James Spader naopak své zvířecí podstatě dává dobrovolně celou kontrolu, čímž se jeho jediným morálním kompasem stává zákon džungle, kde vyhrává pouze ten nejsilnější. Jeho postava slizkého kariéristy nemá chybu. Celkově bych vyzdvihl herecké výkony. Michelle Pfeiffer mi pravidelně bere dech a tento kousek není výjimkou.

Hvězdná pěchota je strašně zajímavá třemi věcmi. Za prvé – svým vizuálem, ve kterém se plynule střídají záběry jak vystřižené z Beverly Hills s čirým válečným naturalismem. Až nepřirozeně bezchybné tvářičky plné úsměvů a skoro by se dalo říct kýčovité optimističnosti, jsou pravidelně prokládány různými ztrátami končetin, vyhřezlými vnitřnostmi a dalšími chuťovkami. Za druhé – svou prací se žánry. Smíchání milostného příběhu a válečného dramatu není až tak vzácné (ač většina opravdu slavných válečných filmů milostnou linku postrádá, či ji upozaďuje). Avšak romantika není tím jediným, co do válečného šílenství vstupuje. Jsme zde svědky kupříkladu klasického mýtu o hrdinovi, jeho cesty se všemi nezbytnými proprietami (počáteční obtíže, postupné uvědomování si těch pravých hodnot, mentor (v tomto případě jsou mentoři dokonce dva). Další věc - Hvězdná pěchota je bez debaty scifárnou, avšak přístup tvůrců k žánru zůstává velmi obojaký – některé pasáže jako by braly vlastní žánr smrtelně vážně, jiné ho spíš shazují. A nakonec je zde ta nechvalně známá práce s filmem jako propagandou. Tím se dostáváme k nejkontroverznější složce (a k důvodu, proč někteří lidé Hvězdnou pěchotu milují a jiní ji nesnáší). Chcete vědět víc? Důvod třetí – je zde absolutně nezřetelná hranice mezi vážností a výsměchem. Právě propagandistická složka je natolik „všita“ do samotného příběhu, že si člověk nikdy není jistý, jak to vlastně autoři myslí. Má to být jakási zvrácená moralitka, která oslavuje vzestup totality s jejími občanskými povinnostmi a zatočením „s vesmírným hmyzem“? A nebo je to spíš celé jedna velká satira na diktátorské režimy, ve které je kariérní růst hlavního hrdiny pouhou další vtipnou hříčkou? Těžko říct, ono vážně není v lidských silách určit skutečné záměry tvůrců. Nicméně (jak už napovídá hodnocení), já beru snímek jako velmi zdařilou ironii, u které se pokaždé královsky bavím.

Vykoupení z věznice Shawshank je v první řadě o svobodě. Toto konstatování jistě nikoho nepřekvapí, proto zkusím jít trochu hlouběji a tak nějak shrnout v čem (všem) vlastně svoboda podle autorů (a podle mne) tkví. Tak předně, pokud vynecháme fakt, že hlavní aktéři filmu jsou v nesvobodě fyzické (nemohou se volně pohybovat), je zde neustále poukazováno na nesvobodu v lidském přístupu k životu. První věc, která se svobodou souvisí je schopnost žít v přítomnosti a s tím co zrovna máme. Všimněme si, že zatímco spousta (ne-li většina) postav ve filmu neustále něco chce, po něčem marně touží a prahne - hlavní hrdina koná. A nejenom to – také chápe, že lidská svoboda většinou tkví ve schopnosti radovat se z drobností. Lehký večerní vánek v obličeji, čerstvě vychlazené pivo po namáhavé práci, hudba a především pak jemná lidská gesta – úsměv, když ho potřebujeme, nebo obyčejné poplácání po zádech mohou dělat skutečné zázraky. Svoboda je v maličkostech. Znám docela dost jedinců, kteří mají život protkaný neuvěřitelným luxusem – jsou zdraví, mají kolem sebe spoustu lidí, kteří je upřímně milují, jsou mladí, mají možnost studovat kdekoliv se jim zamane, jsou majetně zabezpečení, atd. A přesto nejsou šťastní. Neustále pokukují po něčem dalším – chtějí více peněz, více obdivu, více vzrušení, více toho a více onoho. Ve své neuhasitelné touze jsou nesvobodní, neboť se dobrovolně poutají k dalším a dalším řetězům, které je připoutávají k dalším a dalším (neužitečným) věcem. Jejich štěstí žije tak říkajíc v podmínce – věčně si říkají, že jakmile dosáhnou něčeho, budou šťastní a jakmile toho dosáhnout tak... Chtějí další věc, která tentokrát bude opravdu znamenat to „pravé“ štěstí. Není asi nutné rozebírat, že při tomto způsobu uvažování je velice lehké prožít život, který je prostý jakékoliv (skutečně hluboké) radosti. Druhá věc, na kterou bych chtěl upozornit, je vymezení pojmu „svobody navzdory“. Opravdu svobodný může být člověk teprve ve chvíli, kdy je skutečně sám sebou a to nehledě na ostatní. Neznamená to samozřejmě být sobeckým. Naopak, jsem skálopevně přesvědčen, že bez druhých lidí nemůže člověk nikdy poznat skutečné štěstí. A k čemu je ostatně svoboda bez štěstí, natožpak bez lásky? Co myslím tím „nehledě na ostatní“ je spíše důraz na to, že bychom měli žít, tak jak nám velí naše svědomí a ne tak, jak je to „správné“ podle našeho okolí. Nemyslím tím však ani nutnost být nějakým anarchistou. Zvlášť dnes se rozšiřuje omyl pojímat svobodu jako jakési rebelanství proti všemu a proti všem – ta věčná snaha být „punkový“ - být co nejhlučnější, co nejvíce se prosazovat, být bezohledný, chlubit se „včerejší chlastačkou“, jakoby se jednalo o nejzáslužnější činnost na světě a tak dále. Určitě to všichni známe. Proč? Protože to takhle dělá většina. Je to zajímavé, ale už samotný pojem „většiny“ málokdy souvisí se svobodou. Lidský tvor je totiž tvorem společenským a má tendenci dělat věci podle druhých, řídit se masou. A ano, je to mnohem pohodlnější, avšak za dost vysokou cenu – jestliže se chceme zařadit do davu, musíme se vzdát všeho, co mluví o naší neopakovatelnosti. Ostatně, nikdo neříká, že být svobodný je lehké, ba naopak – vlastně se to tak trochu podobá útěku ze Shawshanku – je to práce namáhavá, až nepříjemně detailní, povětšinou probíhající vskrytu a trvající celé moře času. Avšak výsledky této snahy mohou být podobně očistné, jako scéna s „děkováním za déšť“.

Velice našlapaná podívaná, která funguje v mnoha módech a vrstvách. Social Network můžete brát jako prosté (avšak dokonale propracované) „soudní drama“, či jako lehký společenský výsměch. Ostatně divák si nemůže nevšimnout ironickému podtónu, když sleduje nafoukané studentíky z „vyšších“ společenských vrstev a poté asociála, jež (aby do této nabubřelé společnosti zapadl) vytvoří největší sociální síť na světě (a spojí tak nekonečné množství párů, aby sám zůstal na ocet). Tím se mimochodem dostáváme k iluzornímu světu facebooku, který svou paralelou ke skutečnosti lidi od sebe spíš vzdaluje, než aby je spojoval. A to proto, že účet na facebooku povětšinou neodráží naše skutečné já, ale naši pokroucenou (či hluboce vysněnou) projekci, která se pak tváří v tvář realitě rozpadá, či se vztahuje k druhým „vysněným“ facebookovským profilům, o nichž si znovu tvoříme mylné předpoklady. Tím dochází k nekonečnému množství omylů a nedorozumění, které samozřejmě společnost nestmelují, ale spíše ji tříští. Pak nejsou neobvyklé tak dokonale paradoxní situace, kdy spolu dva lidé v rámci sociální sítě velmi intenzivně interagují (nebo se přinejmenším „mají v přátelích"), ale na ulici se třeba ani nepozdraví. Ostatně zmatení vztahů a sada komunikačních nedorozumění (či nedostatek, nebo nadbytek komunikace) jsou základním stavebním kamenem Social Network. David Fincher zde rozehrává velmi důmyslnou hru s motivacemi postav ke konkrétním činům, s objekty touhy a jejich následným zhoubným vlivem na mezilidské vztahy. Je zde celá škála věcí, které jednotlivé aktéry přitahuje k sobě, nebo je staví do opozice - od peněz, přes společenskou prestiž, až po úspěchy v milostném životě. V konečném důsledku není ani tak důležité, jak film dopadne, kdo dostane největší podíl „kořisti“, apod. Mnohem podstatnější jsou hrátky s tím, co všechno jsme schopni provést (podvádět, lhát, ponižovat druhé) a pro co (výše zmíněné věci, jako jsou peníze, či uznání). Film se tak vzdaluje konkrétním historickým událostem, či postavám a je tvořen spíše jako sonda do psychologie člověka jako takového.

Elzéard Bouffier, obyčejný pastevec, který pomalu, den po dni, krůček po krůčku, bez zbytečných gest a bez zbytečného mluvení mění svět k lepšímu. Inspirativní snímek s nádhernou animací a velmi důležitou myšlenkou, že dobrý život je jako strom – žádá si opatrnou, stálou péči a celé moře času, ale pokud zapustí kořeny, jeho větve nakonec mohou dosáhnout samotné klenby nebes.

Nymfomanka na mne nepůsobí dojmem šoku, nestimuluje moje intelektuálské ego a vlastně je vůbec taková nijaká. Začněme postupně. ŠOK! Vezměme si například filmy o homosexuálech. V devadesátkách ještě kdejaký film s touto tématikou vzbuzoval veliký boom, velice rozporuplné reakce, apod. Což bylo samozřejmě skvělé. To byl ten správný impulz, který společnost potřebovala, aby si konečně uvědomila, že homosexualita není zločin a že gayové a lesbičky jsou, když se to vezme kolem a kolem, lidé jako všichni ostatní. Nicméně hrát si dnes na provokatéra s gay tématikou je asi tak odvážné (a užitečné) jako za dob španělské inkvizice vystupovat proti čarodějnictví. Je to jednoduše prázdné gesto, šok který už není šokem, kontroverze, která je dokonale bezpečná a tudíž ztrácí na významu. Samozřejmě, pokud ovšem není tato tématika „pouhou“ částí širších uměleckých kvalit filmu (vřele doporučuji třeba Snídani na Plutu, nádherný film). Jednoduše řečeno sama „šokéznost“ mě, jako jediná kvalita filmu, málokdy stačí - zvláště, jestliže už dávno není šokující. A vzhledem k tomu, že sexuální explicitnost dnes není věcí vzácnou, či nevídanou, ale spíš naopak - sex je dnes doslova a do písmene cpán všude, od lehce dostupné pornografie na netu, až po reklamu na prací prášek – je Trierův pokus o šok neskutečně fádní a z filmu se tak stává samoúčelná řada podivných a veskrze krajně odpudivých perverzností (zde by neuškodilo varování, že film není vhodný ke sledování s prarodiči a pokud si u promítání rádi dáváte svačinku, u Nymfomanky bych tento zvyk raději vynechal). Ale pokračujme dále – Trier mě o hodnotě snímku nepřesvědčil ani schováváním se za jakousi intelektuální hru. Umělecký „text“ nenabývá hodnoty jednoduše proto, že byl napsán intelektuálem, s pomocí chytrých obratů a duchaplných bonmotů. A i kdyby to byla pravda, umění by přece nemělo být pouhou intelektuální exhibicí. Umělecký (neřkuli každý) film by měl ideálně obsahovat čtyři základní rozměry. Jsou to rozměry – etický/morální, kam bych zařadil duchovní povznesení člověka a řešení etických otázek – estetický, čili zdůraznění audiovizuálních kvalit snímku - pocitový a nejhůře popsatelný, který tkví v tom, jak film působí na diváka v jeho bezprostředních emocích - a intelektuální, který se týká jak inteligentně napsaných dialogů („intoušské“ etudy ve filmech Woodyho Allena), nebo skvěle promyšlených narativních struktur (jakými vyniká v současnosti třeba Nolan). Nymfomance dvě z těchto základních vlastností chybí. Etika je zde veskrze žádná a jediný pocit, který cítíte je jakási „bezcitnost“. Pochopitelně to byl autorův záměr, avšak jestli je to polehčující, či přitěžující okolnost, tím si nejsem úplně jistý. Nyní však moje poslední a rozhodně nezanedbatelná výtka - kromě toho, že Nymfomanka působí dojmem prázdnoty a zbytečnosti, musím přiznat, že je to až neskutečně nudný film. Umění vám obecně může přinášet (v tom nejširším slova smyslu) buď zábavu (Hot Fuzz), nebo přesah (Stalker), popřípadě obojí (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví). Tento film divákovi (rozumějte mě) nepřináší ani jedno.

Myslím, že srovnávání s knižní předlohou je v tomto případě absolutně scestné. Ostatně ono audiovizuálně vystihnout tak brutálně obsáhlé, filosoficky rozvětvené a celkově mnohovrstevnaté dílo Umberta Eca je něco zhola nemožného. Právě proto se mi moc líbí rozhodnutí autorů poprat se s Jménem růže po svém a to především zdůrazněním dvou jeho rovin. Do popředí je zde dáno vykreslení středověké atmosféry a detektivní linie románu. Výsledkem je solidně vybudovaný, napínavý příběh, který diváka vpije do své temně mrazivé atmosféry a jen tak ho ze svých spárů nepustí.

Více než samotná struktura hrátek s napětím a překvapením (která je pro Hitchcocka ostatně příznačná) mi na tomto snímku přijde hrozně zajímavá práce s hlavním „záporákem“. Hitchcock si zde velice nápaditě pohrává s běžnými konvencemi a to různým lehoučkým a nenápadným překračováním hranic a následným navrácením se do (v té době) přijatelného scénáře. Samozřejmě, že v padesátých letech bylo nemyslitelné, aby se postava vraha stala hlavním hrdinou snímku. Avšak v případě Vraždy na objednávku se to občas skutečně tak jeví. Nejen, že většinu filmu sledujeme dění právě očima Tonyho, což už samo o sobě znamená do značné míry vytvoření si empatie k této postavě. My jsme dokonce Tonym (potažmo Hitchcockem) vtaženi do konstantního citového vydírání, kdy je nám neustále připomínáno, že žena Tonyho podvádí a klame ho a on je tím pádem ten v právu. I napětí ke konci je tak trochu „postavené na hlavu“ - divák (aniž si to v té chvíli uvědomuje) je postaven do role, kdy napětí není ani tak spojeno s ohrožením kladné postavy, ale spíš s ohrožením antihrdiny. Což mimochodem také vyvolává nad koncem snímku částečnou úlevu, avšak částečně též (iracionální) zklamání. Co to znamená? Podle mého názoru to značí hlavně to, že by Hitchcock, kdyby to bylo jen trochu možné, natočil něco jako Zatímco spíš už v padesátých letech.