Ghoulman

Nádherné vězeňské drama, které svojí hrubou emocionální silou bourá zdi předsudků a ohýbá mříže nesvobody.

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle.

Problém sovětské montážní školy tkví v tom, že filmy, co pod ni spadají, jsou často po obsahové stránce příšerně infantilní. A i kdyby bylo zpracování sebedokonalejší, pro mne představuje ideologická rovina stále velmi zásadní kritérium pro hodnocení filmu. Kdybych to hodně přehnal, tak v absolutní ignoraci tohoto aspektu by pak člověk mohl dojít do stadia, kdy bude bezmezně obdivovat Triumf vůle od Riefenstahlové jen proto, že je to film pěkně natočený. To je přece pitomost. O tom, zda by mělo být umění spíše etickou, či estetickou kategorií je možno polemizovat, ale všechno má své hranice. PS: Výjimky se samozřejmě také najdou. V tomto ohledu doporučuji například opravdu výborný snímek Deset dní, které otřásly světem.

Chaplin byl geniální v tom, že ať dělal cokoliv, vždycky uhodil hřebíček přímo na hlavičku. Ryze autorským způsobem si přisvojoval širší témata, ať už se jednalo o modernizaci (Moderní věk), nesvobodu (Diktátor), chudobu (Kid), či obětavou lásku (Světla velkoměsta). Pokaždé to dopadlo skvěle. A co víc, jeho pohled na svět byl (je a bude) vždy nejen vtipný a satirický, ale také hluboce lidský a neuvěřitelně povzbudivý.

Snímek uvádí hypnotický záběr na šedé moře. V centru rámu je bóje, začíná pršet. Kamera stojí. Atmosféra deštivého dne je velmi silná, avšak uklidňující. Obraz tmavne, ztrácí ostrost. Zatímco se noří do neznáma, ze zvuku deště se naopak pozvolna vynořuje hudba. Jakoby zasvítil paprsek slunce. Bóje je však pryč. Struktury se množí, z dolní poloviny rámu přecházejí i do horní. Tvary se rozlévají v celém obraze. Spolu s filmem se potápíme čím dál tím hlouběji do abstraktních struktur. Déšť odeznívá, barvy se pohybují, barvy se míchají. Jejich hemžení připomíná zrod nového života, jehož základem je vždy voda. Od přírody se přesouváme k digitální realitě, na druhý konec spektra. Obraz tmavne a poslední zvuky připomínají výlet s loďkou na širém a nekonečném oceánu, jehož rozloha snad nejde vystihnout lépe, než absolutní tmou.

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné.

Mé soukromé Idaho je dialog, snaha o zachycení vztahu řady protipólů. Bohatství versus nuznost, společenská konvence versus svoboda individua, síla oproti slabosti, zautomatizovaný sex proti opravdovému vztahu/lásce, etc. Protipóly jsou ilustrovány na dvou hlavních protagonistech. A ačkoliv za šťastnějšího by se v konečném soudu dal považovat Reeves (jako bohatý, silný a se stálou možností volby), člověk si nakonec nemůže nezamilovat spíše bezbranného a věčně osamělého narkoleptika Phoenixe. A to nejen kvůli diametrálně odlišným hereckým výkonům. Jinak někdo by mohl považovat film za nudný a (vzhledem k tématice) za málo rebelantský. Já bych si tomu však dovolil oponovat a k soustavě protikladů přidal dva další. Myslím, že se jedná o snímek delikátní a velmi citlivý. „Have a nice day...“

Sebestřednost, ješitnost, nenasytnost. Tyto vlastnosti vždy vzývají neštěstí. Neštěstí toho typu, že se sobeckému člověku nakonec přece jen splní jeho nejtajnější přání. Být bodem ve vesmíru, který je odtržen od všeho ostatního, bytostí, jež žije jen a jen pro sebe. Žádná jiná představa pekla není tak hrozivá, jako právě tato a Paul Thomas Anderson ji (ve spolupráci s Day-Lewisem a Greenwoodem) dovedl k dokonalosti.

Na malém prostoru dokázal Burton vyjádřit hodně věcí. Nejen své nadšení pro temnotu, či hlubokou studnici dětské představivosti, ale také polemiku na téma neschopnosti člověka trpícího depresemi „předat“ svoji zkušenost druhým lidem. Krásné i smutné.

Je vskutku velmi zábavné a obohacující sledovat dvě hodiny svůdného padesátiletého francouzského revolucionáře, který se vpravdě minul profesí, neboť se zdá, že byl stvořen spíše pro lásku než pro válku. O tom svědčí úctyhodný počet o třicet let mladších zajíčků, jež mu se skutečně bojechtivým zápalem skáčou kolem krku ještě než je stačí pozdravit. Nicméně o problému otec/dcera alá Sigmund Freud si promluvíme raději jindy. Nyní se spíše zaměřím na druhou nejvýraznější složku filmu, tedy kromě milostných dobrodružství. Samozřejmě, jak už název napovídá (a vzhledem k prozrazené revolucionářské profesi), je jednou z nejdůležitějších náplní filmu... hm, mluvení?! Cože?! Ale ano, slyšeli jste dobře. Žádná akce, žádné napětí, ale pouhé monology stárnoucího Don Juana, který chtěl být kdysi dávno spisovatelem. No, alespoň že toho jsme zůstali ušetřeni...