Ghoulman

Film o létání (v zářivé paletě barev). O pohodovém plachtění vzduchem, lehkých tazích modré a žluté, do kterých se občas přimísí tváře zbarvené do ruda (horkovzdušným proudem první lásky), či lehké turbulence otřásající dospívající identitou. Avšak i přes tyto občasné přeháňky (a jeden pořádný liják), je tohle skutečně (vlastně až neskutečně) kouzelná a povznášející záležitost.

Velmi solidní romantická komedie, která na jednu stranu zůstává v zaběhnutém řádu věcí a to svým vyprávěním, vývojem (i koncem), ale daleko přesahuje své konkurenty opravdu inteligentním a místy i kousavým humorem. Což v praxi znamená, že se na film můžete dívat i bez inzulinových injekcí ukrytých v nočním stolku a dokonce i v případě, že máte (podobně jako já) smrtící alergii na růžovou barvu a plyšová zvířátka. Jinak celý film jsem se nemohl zbavit dojmu výrazného vlivu Allenových komedií ze sedmdesátých let (především mám na mysli Annie Hallovou a Manhatten), které pod satirizujícím povrchem ukrývají skutečnou, nepřikrášlenou lidskost. Ostatně i hlavní postavy v sobě nesou tento „oživující“ rozpor – civilnosti se nám dostává právě skrze Crystalův pesimistický cynismus, či naivní náročnost Ryanové. Ovšem právě tohle je na snímku vůbec to nejlepší. Až skrze „vadnost“ se postavy stávají lidmi, ke kterým postupem času cítíme čím dál tím větší empatii a proto nás poté ty po cestě rozsypané střípky a odlesky romantiky mohou naplnit mnohem větším dojetím, než by mohl dosáhnout film s prototypy charakterů alá pán a paní bezchybní. Ono když se nad tím zamyslíte do důsledků, je to docela zajímavý fenomén. Opravdového pohnutí se člověku nedostává po shlédnutí ideálu, ale až v ideálu, který je přiložen do kontrastu s nedokonalostí. Kdybychom si odskočili do jiného žánru, co jiného dělá hrdinské činy opravdu zářivými, než jejich těžkost (která je sama o sobě temnou) a k čemu by byl třeba příběh zobrazující utrpení, které není vykoupeno lidskou odvahou, tím inspirujícím výkřikem „navzdory utrpení půjdu dál“? Asi tak jako bílá opravdu vynikne až ve chvíli, kdy je dána na černé pozadí, pro skutečný projev ideálu lásky je nutná nedokonalost. Tím vlastně autoři řekli hodně podstatnou věc o milostných vztazích (a o vztazích obecně). Láska není o nalezení dokonalého partnera bez chyb – láska je přijetím chyb druhého, a to takovým způsobem, až se i ony stanou součástí neopakovatelné dokonalosti toho, koho milujeme.

Na rozdíl od některých uživatelů si nemyslím, že by Barbar Conan byl populární kvůli svému béčkovému statusu, či feelingu, ale že se jednalo (a stále jedná) o povedený áčkoví titul, který má dodnes své nesporné a unikátní kvality. Začal bych od obecnějších věcí. Tak třeba kolik vzniklo skutečně kvalitních, čistokrevných fantasy titulů, které by odolaly zkouškám času? Mě napadají pouze dva příklady. Právě tento film a trilogie Pána prstenů (především pak úžasné, božské, nepřekonatelné Společenství prstenu (vida, vypadá to, že v jednom komentáři vyznám lásku hned dvěma klasikám žánru). Když se pak ponoříme do samotného filmu, každý kdo má oči, jež pracují alespoň na osmdesátdva procent, nemůže popřít skutečnou monumentálnost jednotlivých obrazů v nádherném a různorodém výběru lokací, které povětšinou fungují na jedničku. Když vidíte širé pláně, máte pocit svobody a větru ve vlasech, když jste v kovárně, do tváře vám šlehá oheň a pot spolu se sazemi ztéká v černých potůčcích z vašich právě namáhaných svalů, v aréně pak cítíte pach krve a v dosud neporušených žilách vám koluje adrenalin, ta výbušná směs stísněnosti, strachu o život a vzrušení... Jeden smysl by nyní měl vystřídat druhý (od zraku se přesuňme ke sluchu), avšak co se hudby týče, je opravdu nutné o ní mluvit? U velikého Croma, tenhle soundtrack je bez zaváhání jeden z nejepičtějších vůbec. Takhle mohutné ozvučení snad má pouze již zmíněný LOTR, nebo tak maximálně „Vangelisův“ Blade Runner. A herecké výkony? Dobrá, dobrá tady v tom rozhazování vavřínových ratolestí zpomalím. Přiznávám, nejen co se týče hereckých výkonů, ale dokonce i co se týče účesů, dalo by se nalézt tuny a tuny materiálu ne-li rovnou k zhrození se, tak přinejmenším ke smíchu. Ale i to se nějakým záhadným způsobem v konečném díle ztrácí. Na druhou stranu vyčítat Schwarzeneggerovi prkenný herecký výkon mi nepřijde jako příliš férový boj. Pokud na vás Conan ve většině scén, kdy interaguje s okolím jiným způsobem, než že ho porcuje na kousky, působí jako lehce zaostalý šimpanz, věřte, že ani původní Howardova postava není žádný lumen. Už v prvních povídkách se jedná o negramotného idiota, který je sice skvělou mašinou na zabíjení, ale v ústním projevu je méně sofistikovaný, než klon Homera Simpsona z XV. Čarodějnického dílu. A to se k Arniemu (s jeho vskutku šíleným rakouským přízvukem) docela hodí. Ale dost už popkulturních odkazů. Což je ostatně můj poslední argument pro dlouhotrvající status Barbara Conana. Právě absence různých odkazů na to, či ono, je paradoxně jeho velikou výhodou. Kdyby se toho (jakožto blockbusteru) ujali tvůrci dneška, hrozilo by celkem reálné nebezpečí prošpikování různým pomrkáváním na diváka a přehršle zkazek na další a další dílka, což může být samozřejmě zábavné pro současnou generaci diváků, ale těžko pochopitelné pro tu další (pokud tedy nejste filmový historik, nebo bláznivý cinefil, haha).

Ač je samo pohrávání si s „pohledy“ jednotlivých postav i samotných diváků velmi důmyslné (až geniální), jádro toho, o čem celý film pojednává je vlastně ukryto v několika málo větách uprostřed. Hlavní ženská postava (umělkyně) se ptá hlavní mužské (chlapec): „Proč mě vlastně sleduješ?“ „Protože vás miluju. Opravdu vás miluju.“ „A co... co chceš?“ „Nevím.“ „Chceš mě políbit?“ „Ne.“ „Chceš jít se mnou... Chceš se se mnou milovat?“ „Ne.“ „Třeba bys se mnou chtěl někam jet...“ „Ne.“ „Co teda chceš?“ „Nic.“ Zatímco si umělkyně plete lásku s výměnou něčeho za něco (převážně v oblasti sexuální), hlavní hrdina jí nabízí sebe sama bez jakýhkoliv podmínek. Tím se situace vykreslená zpočátku obrací na konci naruby. Chlapec sledující ženu vypadá osaměle, protože nemá žádnou partnerku. Ve skutečnosti je však mnohem osamělejším člověkem umělkyně, protože celý život netuší, co to vlastně opravdová láska je.

Povinnost pro všechny milovníky hus (především těch dozlatova upečených) a zároveň velmi názorná ukázka přírodního koloběhu...

Jistě, samotná premisa příběhu je oděna do absurdity, kdy se několik různorodých lidiček ocitne v pokoji, který je ohraničen neviditelnou stěnou a ve kterém jsou proto nuceni společně nějak přežívat. Avšak v konečném důsledku je Buñuel ryze pragmatický. Snaží se odkrýt společenskou masku jednotlivých aktérů a prozkoumat, co se může stát s člověkem za extrémních podmínek a jak za takových podmínek budou posunuty hodnoty směrem od „civilizovaného“ člověka k divochu/zvířeti. A každý, kdo už má něco od španělského filmaře nakoukaného, musí předem vytušit, že tento myšlenkový experiment neskončí přílišně optimistickými závěry. A přesto mohou mít podobně laděná díla mnoho pozitivní působnosti. Kdyby nic jiného, tak jako podnět k zamyšlení se nad tím, co by se stalo, kdybychom se v této situaci ocitli my. Nebo lépe řečeno v jejích ekvivalentech v podobě války, izolace, či v podmínkách, ve kterých již nad člověkem nevládne hrozba trestu (čili žádný mocenský/represivní aparát), nýbrž veškeré morální otázky leží celou vahou na bedrech každého jednotlivce. Když nad tím tak uvažuji, vlastně se ani nedivím Buñuelovu skepticismu...

Otázka Giovanni Ribisiho z úvodní sekvence „jak vysoko mohu stoupnout“ by asi byla nesmyslná, jestliže by se člověk již při jejím položení vznášel v oblacích. Cate Blanchett proto otevírá příběh na nejhlubším dnu, sražena na kolena jak zlem okolního světa, tak vlastními zločiny, ale to jen proto, aby byla pomalým a nenásilným tempem pozvedána směrem k odpuštění a opravdové lásce. Její nelehká cesta je tak silně očisťujícím zážitkem i pro diváka, který je z hluku a klaustrofobického prostředí policejní stanice pomalu přenášen do uklidňujících koutů italského venkova, kde se dvě duše prolínají v nerozlučnou jednotu. Konec je pak mlčenlivou katarzí, nádherným smířením se s celým širým světem i vlastním životem tváří v tvář nebeské klenbě a jejímu blankytnému tichu...

Přes zábavnou slupku a uvolněného ducha, není Breakfast club ani trochu mělký. Film zobrazuje pět jedinců, kteří jsou nuceni být společně uzavřeni po škole a kteří snad ani nemohou být odlišnější. Máme zde sportovce, šprta, rebela, královnu krásy a weirda. Na těchto prototypech pak tvůrci velmi efektivně ukazují, že každé podobné povrchní dělení je vlastně naprosto nesmyslné, protože zcela jistě je každý z nás složen z mnoha „součástek“ a naše osobnosti formuje v průběhu let mnoho zkušeností a jsou ovlivňovány mnoha faktory. Těmi mohou být rodinné zázemí, školní kolektiv, nebo sám boj s obrazem, který si o nás vytvořili druzí a který můžeme, pokud si nedáme pozor lehce přijmout za svůj. Breakfast club je tak především o hledání vlastní identity v období dospívání a všechna čest autorům za tak empatické zpracování života teenagera bez banalit, nebo zjednodušování.

K tomuhle kraťasu není moc do dodat, název mluví za vše. Jsme zde svědky nejšťastnějšího období v životě kočky, od letmých pohledů zamilovaného kocoura, přes dramatický porod pěti prťavých kočičáků (jejichž zrod ihned ukazuje jejich rozdílnou povahu – zatímco jeden výtečník se ihned začíná krmit, druhý se snaží hrdinně zdolat matčin hřbet, čímž již v raném věku ukazuje dobrodružnou povahu, kterou později v příběhu i uplatňuje). Poté se však oddává mladá rodinka odpočinku, přichází i pan kocour, jež se zdá být z množství svého potomstva poměrně nesvůj (a to až do té míry nesvůj, že svoji partnerku bácne packou několikrát po hlavě). Nicméně poté i jeho šok poněkud vyšumí a on se oddává veselé rodinné mačkanici v papírové krabici, kde se kočka s koťaty uvelebili. Poté už dívákovi nezbývá než kochat se spokojenými výjevy z rodinného života, během nichž vidíme řádné čištění mláďat (tak řádné, až člověku začíná docházet původ rčení „já bych tě láskou nejraději snědl“) a poté přestěhování dětí v zubech do jiných částí bytu (počkat, tu předchozí závorku jsem měl možná užít až tady...). No nic, pohodová i vtipná podívaná, která je sice bez dialogů, filmařský um nám přesto stačí k vytváření si různých mikropříběhů, dokreslování si charakterních rysů hlavních protagonistů, apod.

Opravdu nejsilnější filmy jsou ty, po jejichž shlédnutí byste toho chtěli tolik říct, ale nakonec se bojíte byť jen hlasitě se nadechnout. Máte totiž v rozechvění strach, že by poškození nastalého ticha mohlo způsobit otřes toho výjimečně křehkého zážitku, kterého jste právě byli svědky. Nemám slov, raději mlčím…