Ghoulman

Úžasný film - ve více ohledech. Po vyprávěcí stránce (střídaní postav a postupné odhalování jejich identity, práce s opakováním situací z různých úhlů a vůbec práce s časem), po stránce technické (zajímavé triky a hříčky s kamerou a "šmíráckými" zrcadly) a až překvapivě silný film po stránce myšlenkové (o potřebě víry v lidské i vyšší dobro, jakkoliv je svět sám o sobě krutým a zkaženým místem). Naprostá lahůdka...

Rozpočtem ani "bojovými" scénami nijak velkolepý či bombastický, ale zato skvěle promyšlený komiksový film, v němž záleží především na výstavbě důmyslného příběhu a detailech. Shyamalan skutečně potvrzuje to, že se od Rozpolceného dostal znovu do formy a v rámci, dle mého v současnosti již dosti vyčpělého a překombinovaného komiksového žánru (viz marvelovky) se jedná o skutečný závan čerstvého vzduchu. Brilantní filmařina, silný režisérský i herecký koncert...

Docela zajímavá záležitost, zkoumající vztahy robotů a lidí. Rozhodně bych však dal více prostoru filozofovi a programátorovi a ubral bych Kamila Fily - krom toho, že se zdá, jakoby v ČR existoval pouze jeden jediný filmový kritik (protože už dlouho jsem neviděl pořad, který by se nějak, byť jen okrajově zaobíral filmy a nebyl v něm právě on a nikdo jiný). Navíc do jisté míry Fila spíše parafrázuje a "vykrádá" postřehy Slavoje Žižeka (jehož přednes je přeci jen o něco zajímavější a záživnější). Osobně by mi přišlo mnohem podnětnější pozvat do pořadu kupříkladu nějakého odborníka na žánr sci-fi jako takový, nějakého typického knihomola či třeba profesora, který se žánrem sci-fi primárně zaobírá.

Až nepříjemně nelidský a krutý film. Neříkám, že lidé nemůžou být svině, ale v tomto filmu působí všichni nevěřící (nebo „jakože věřící“) jako kdyby jim dialogy sepsal Richard Dawkins či Sam Harris a oni jen odříkávali suché teze o tom, proč je křesťanství, potažmo náboženství, potažmo sám Bůh zlo v čiré podobě. Je zvláštní, že ve filmu, který je cele založený na lidských dramatech a interakcích jsou vlastně jen tři postavy, ke kterým divák může cítit skutečnou empatii (protože ostatní jsou spíše cynikové bez srdce a bez citu, nepůsobící jako lidské bytosti z masa a krve, ale jen jako mramorové sochy bez svědomí nebo kouska milosrdenství). Těmito třemi „lidskými lidmi“ jsou kněz, jeho dcera a žena, která přišla o manžela (možná ještě pak postava Dylana Morana, slabocha, který přesto má lidské okamžiky). Je trošku absurdní, že ač je autor jasně zaměřený v primární rovině na kritiku církve jsou nakonec jediné kladné postavy, které jsou schopné skutečné lidskosti ve filmu věřící. Avšak co mi přišlo hodně zajímavé byly odkazy k dvěma výrazným a význačným autorům, kteří právě o podstatě vztahu Boha-lídi a morálky-víry velice intenzivně psali a zabývali se jimi v té či oné podobě v bezmála v každém svém díle. Tím prvním je Bernanos (který je ve filmu i zmiňovaný Dylanam Moranam). Kalvárie je určitým druhem paralely na Deník venkovského faráře, kde kněz prochází podobným martýriem, nepochopením, bolestí a smrtí, ale jeho skutky a pokora mění pomalu a pozvolna lidi kolem něj, ačkoliv on sám si myslí, že je bezmocný (zatímco v Kalvárii na konci schválně probíhá shrnutí současného stavu jednotlivých protagonistů, kde každá postava dělá to, co dělala na počátku – manželka vesele podvádí manžela dál, doktor je očividně stejný cynik, etc.). Film též implicitně odkazuje na Dostojevského slavný příběh z Bratří Karamazů o velkém inkvizitorovi. V této dechberoucí pasáži Dostojevského veledíla chce inkvizitor upálit Krista, který podruhé přišel na zemi a to proto, že je až příliš dobrý a milosrdný na současný svět. Kristus při obžalobě inkvizitora mlčí, dívá se mu zpříma do očí a nechává se napadat. Na konci příběhu Kristus vstává a svého soudce-kata prostě mlčky obejme. Podobně je tomu i s knězem v Kalvárii – je vlastně archetypem Krista, který mlčky platí za hříchy druhých a pokorně nakonec dává za oběť i vlastní život. Ale krom těchto prvků mi nepřijde film příliš hlubokomyslný. Je spíš polopatický a klouže po povrchu složitých lidských i duchovních témat.

Působivý film, tak trošku něco jako kombinace Bressonova Deníku venkovského faráře (o němž mimo jiné Schrader napsal odbornou studii) a Scorseseho Taxikáře (k němuž pro změnu napsal rovnou scénář). Hodně zajímavě minimalisticky natočená meditace nad lidskými strachy, nejistotami, tápáním, ale i nadějí s velice silným poselstvím že v posledku je vždy důležitější láska ke konkrétním lidem (symbol naděje, který nás nutí žít), než radikální akt (sebe)destrukce, byť ve jménu jakkoliv ušlechtilých cílů (symbol beznaděje a skepse, který vede ke smrti). Není to lehce stravitelný zážitek, spíše hluboký duchovně-psychologický ponor do tenat otázek typu být či nebýt a jsem vážně rád, že ačkoliv Schrader toto dilema nezlehčuje, nakonec se miska vah převažuje k bytí - jakkoliv těžkému, krutému a nejistému - jako k tomu vyššímu dobru...

Jestliže byly klipy z alba Beauty Behind the Madness dosti bolestnou cestou peklem, plnou depresí, černi, kde na každém kroku čekal nějaký boj s nějakým tím neodbytným vnitřním démonem, album (a především singl) Starboy je něco jako vzkříšení, symbolické zabití vlastního bývalého já, osvobození se od minulosti a přijetí svého výstupu na hudební a osobní Olymp. Ač mi podobný druh hudby většinou nic moc neříká, Weekndova nápaditost je dle mého názoru skutečně obdivuhodná - ať již co se týče hudebních motivů či konceptuální práce se stylem a implicitními významy v jednotlivých klipech.

Hrůzně přeplácaný animák, u nějž mě nesedla ani animace, ani příšerné "trendy" rapové písničky, ani lehce prostoduchý humor. Raimiho spidermanovská trilogie je v mých očích stále nepřekonaná...

K Třetímu muži bych měl snad jedinou, avšak poměrně zásadní výtku - a tou je hudební doprovod. Nechat téměř po celou dobu znít v potemnělém filmu-noir - s jinak skvělou atmosférou polorozbořené poválečné Vídně - optimistické kytarové brnkání, které místy připomíná Djanga Reingardta a v jiných chvílích dokonce jakési havajské melodie mi přijde hrozně rušivé, až absurdní - mnohem více by se sem hodily temné smyčce, dramatická orchestrální hudba, či takové ty Hermannovsky mysteriózně znějící melodie, které skládal pro Hitchcocka. Ovšem výběr lokace byl výborný nápad a některé záběry jsou doslova dechberoucí, příběh je skvěle propracovaný a všichni herci (zvláště Welles) se svých rolí zhostili bezchybným způsobem.

Antonioni předběhl Romera s jeho zombie filmy o pěkných pár let - akorát na rozdíl od mistra hororu jsou Antonioniho nemrtví nikoliv odpudivé hnijící hroudy masa, ale mladí, krásní a bohatí zhýralci, kteří jsou však podobně prázdní, otravní a pomalu se ploužící beze smyslu krajinou. Bohužel - tam, kde Romerovi slouží zombie jako hrozba pro zajímavé přeživší postavy a jejich vyhrocené vztahy, zde jsou "braindead" obsazeni do hlavních rolí a jejich prázdné pohledy, prázdné monology a prázdné vztahy ohrožují člověka především v tom ohledu, aby se při jejich sledování neunudil k smrti...

Kdyby Varda ubrala těch otravných dialogů páru procházejícího manželskou krizí, které nemají hlavu ani patu a místo pocitu jakéhokoliv obohacení přinášejí divákovi především nudu, byl by tenhle film bezmála mistrovským dílem. Celkovým zpracováním, kamerou, obdivuhodnou prací s mizanscénou, střihem, kompozicí záběrů i využitím zvuků a hudby předběhla Varda o několik let svoji dobu a její snímek by se dal zařadit z fleku do pozdějšího boomu francouzské nové vlny. Krom toho, že by se každý druhý záběr dal stopnout a zarámovat jako samostatná umělecká fotografie jsou i výjevy z rybářské chudinské čtvrti velmi poutavé a autentické. Vážně škoda toho rušivého manželského párečku a křečovité snahy o disputace na existenciální a vztahová témata, které se míjí účinkem. Dost možná to byl i záměr, jakési srovnání života moderního člověka z města, který neustále o něčem mluví, přemýšlí, hloubá, plácá okolo sebe prázdnými frázemi a přesto se nemůže dopátrat nějakého kloudného smyslu a vlastně tím pádem zapomíná žít. A jako kontrast oproti tomu zde máme výjevy z života chudých rybářů, kteří žijí prací, rodinou, jasně danými povinnostmi a kteří ví, kde má co své jasné místo, včetně jejich vlastního života, postavení v komunitě i v manželství. Nicméně jestliže by byl příběh omezený pouze na osudy rybářů, užil bych si ho ještě o něco více. Takhle je to z mé strany na slabších pět hvězd.