Ghoulman

Bylo by zajímavé sledovat, jaké by vzbudil tento film reakce, jestliže by byl natočený dnes a jestli by to Snyderovi vůbec prošlo a nebo by byl při premiéře ukamenován rozlíceným davem feministek (což by ovšem nebylo příliš fér, jelikož tvůrce natočil ještě dříve film založený na opačném principu – film plný naolejovaných svalnatců, jejichž těla pokrývá jen bederní rouška). Každopádně je to pěkná podívaná (přinejmenším pro chlapeckou část publika) – spousta dokonale propracované akce, partička velmi atraktivních protagonistek, které většinou chodí oblečené/neoblečené tak, jako by jim nákup udělala partička nerdů v říji a k tomu všemu skvělá choreografie soubojů ohulená božími rock‘n‘rollovými peckami. Takže z audiovizuálního hlediska tomu za mě není moc co vytknout. Kde to ovšem značně drhne, je scénář a příběh, jež má sice dobrou premisu a zajímavou strukturu, ale který je velmi nedotažený a jehož chyby ruší divácký zážitek. Oproti Strážcům nebo Úsvitu mrtvých je to taková bezduchá jednohubka, ale pobaví.

Jsou filmy, jež jsou natočeny tak strhujícím způsobem, že i když trvají třeba dvě a půl hodiny, divákovi uběhnou jako nic a on by si je ihned po shlédnutí nejraději zopakoval. Pak jsou filmy, jež se nedají časově měřit, protože diváka naladí na vlnu jakéhosi bezčasí, nechají mu okusit kousek věčnosti (filmy od Tarkovského, Frickeho nebo Malicka). No a nakonec jsou zde snímky, které kupříkladu netrvají ani hodinu a přijdou vám tak nudné a dlouhé, že by vám snad i rychleji uteklo tříhodinové čučení do prázdné zdi. Horečka, navzdory svému strhujícímu názvu patří mezi ně – osobně bych ten film přejmenoval na mnohem výstižnější Nudu. Poté, co se zpočátku díváme na poloprázdný bar, v němž navátí štamgasté prožívají své „zábavné“ chvilky skládající se z kymácení se ze strany na stranu se sklenkami v ruce, se naše pozornost upře na rozpustilou barmanku, která vykládá jedné zákaznici o svém bývalém milenci a poté si krátí svůj čas nestoudným ukazováním kotníčku místním intelektuálům. Následně se do hospody přivalí námořníci, které nemilosrdně pronásledují lehké děvy v očividné natěšenosti na zboží, které námořníci přivezli. A divák sleduje dalších několik desítek minut velmi zajímavé výjevy akce, která se opět skládá ze snímání opilých a kývajících se námořníků, na jejichž klínech se kývají opilé lehké ženy, což se zděšením sleduje roztomilá opička, která se zdá být nejsympatičtější postavou filmu. Ale pozor, přichází šok – barmanka objeví v jednom námořníkovi svého bývalého milence, o kterém se dříve zmiňovala zákaznici. Ten jí uměl líbat krček, jako žádný jiný muž, ba ani její současný partner, shodou okolností kolega barman. Ovšem do toho se připlete jakási Japonka, kterou námořník-milenec sbalil na svých cestách a jež neumí hádám chodit, protože se po celou dobu plazí po zemi, aby sebrala z jednoho stolu kytku. Opravdu, duchaplný symbol... Já vlastně nevím čeho je to symbol, ale pojďme dále. Poté, co se jí pokusí jeden z místních gentlemanů zvednou strhne se rvačka, avšak Japonka stále odvážně pokračuje ve své výpravě/plazením se za květinou a to i poté, co se polovina hospody umlátí k smrti a barmanka je zatčena, neboť ji z toho masakru obvinil dříve jí sváděný intelektuál. Z toho plyne jedno velmi důležité poučení pro ženy a to jest „dávejte pozor, komu ukazujete své kotníčky" - jestliže to nemyslíte vážně, mohlo by vám to vymstít. Hrůza film.

Ačkoliv co se týče textu, jedná se o moji patrně nejoblíbenější písničku Robbieho Williamse, klipu jsem nikdy nepřišel na chuť. Možná je to tak trošku tím, že ačkoliv píseň je o hledání (až metafyzické) lásky, video je kdo ví proč o závodech formule jedna (?). Ale jedno se musí nechat – Williams vypadá s licousy rozhodně zajímavě...

Tento komentář není určen lidem, kteří film ještě neviděli, protože v něm rozebírám věci, které by mohli prozrazovat (byť nepřímo) zápletku. Pokud patříte k těm, kteří si předem zjišťují o filmovém příběhu informace, u Zmizelé tento postup vřele nedoporučuji – je nejlépe do tohoto zážitku jít bez jakéhokoliv očekávání – věřte mi, vyplatí se to. A nyní k filmu – Zmizelá je bezmála dokonalým diváckým zážitkem a to hned v několika ohledech. Jednak je to perfektně vydařený film po stylistické stránce. Fincher dosahuje své pověsti perfekcionisty - od osobité palety barev, nasvícení, přes způsob snímání – vše zde má svoje místo a funguje tak jak má. K obrazu patří též dokonale padnoucí hudba Reznora a Rosse, která nejen v jednotlivých scénách, ale i celkovou promyšleností padne k filmu jak ulitá. Když například zpočátku popisuje Rosamund Pike blažené začátky vztahu s jejím budoucím manželem, hraje v pozadí hudba příjemná a lahodící uchu. Když se pak k sobě manželé navracejí a její představa romantiky se obnovuje, do příjemného motivu se vkrádají nepříjemné a nervyderoucí syntetické hluky, které upomínají na to, že Affleck musí žít nadále s psychopatem. Ovšem ještě zajímavější je sama dějová linka, která má mnoho vrstev a funguje i na vícero shlédnutí. Co diváka jistě zasáhne jako první je neskutečně skvělá práce filmařů (a scénáristky) s jeho očekáváním – v příběhu se nikdy nestane, co by člověk očekával – věci odbočují nečekanými směry, často se převrací naše vnímání i sympatie k postavám naruby, ale co je na tom všem nejlepší – jakkoliv jsou jednotlivé zvraty šokující a nečekané, vždy dávají v korpusu díla perfektní smysl (za což může znovu Fincherův perfekcionismus). Avšak krom hlavní příběhové linky je ve snímku mnoho dalších, na první pohled možná skrytých vrstev. Jednak je to důmyslná kritika mediálního honu na čarodějnice, vliv médií na naše vnímání zobrazovaného člověka, bulvarizace vztahů i příliš zbrklé zpracovávání faktů a činění soudů. Dále je to obdivuhodně detailní zpracování hlavních charakterů, jejichž uvěřitelnost za mnoho vděčí i skvělému výběru herců. Psychopatka Rosamund Pike je vskutku úžasnou i děsivou postavou. Její emocionální prázdnota a chlad je patrný již v tónu jejího hlasu, když předčítá své zápisky z deníku, v nichž se to hemží melodramatickými okamžiky, které však v kombinaci s chladným nezúčastněným tónem působí o to neosobněji a vykonstruovaně. V kombinaci s jejím šarmem a očividnou manipulativností zde máme jedno z nejvěrnějších zpracování psychopatů ve filmu. Za zmínku stojí též náznaky, že za jejím sebestředným a krajně neempatickým charakterem stojí z části i její rodiče, kteří z ní udělali „Úžasnou Amy“. Člověka, který musí být v každém ohledu dokonalý a kolem něhož se točí celý svět. Charakter ňoumy a typického chlapského archetypu líného a prolhaného manžela, který přes všechny své chyby je stále lidský, ztvárnil též brilantně Ben Affleck. Ústředním párem se dostáváme k další rovině filmu a to je velmi sarkastický a černohumorný pohled na vztahy a především manželství – ten film je zčásti o manželské krizi, která je překonána, akorát je vše posunuto ad absurdum – manžel ženě lže a podvádí ji, ona se vydává do světa, ve kterém zjišťuje, že není až tak snadné být sama a že žádný ideální partner ve skutečnosti neexistuje (a pokud by existoval, byl by to někdo jako postava slizkého Harrise, který je ve své dokonalé péči absolutně nesnesitelný). Stejně tak Affleck po zmizení své ženy uznává své chyby, svoji prolhanost a i to, jak mu na jeho ženě ve skutečnosti záleží (jakkoliv v kontextu příběhu lživě). A tak po všech těch peripetiích (a nějaké té brutální vraždě) pár nakonec dochází k překonání krize a znovu-spojení. Právě toto posunutí vztahového vývoje z roviny klasického romantického příběhu lásky, do kontextu thrilleru o psychopatické manželce a jejím natvrdlém manželovi dodává filmu nebývalou šťávu a přes všechnu vážnost (i hrůznost) příběhu se může cynická část diváka místy velmi dobře bavit.

Sigmund Freud by byl z tohoto filmu nadšený...

Jestliže mám rád některé archetypální postavy (třeba ušlechtilého blázna alá Don Quijote), jiné se mi pro změnu dost zajídají. Asi mým nejméně oblíbeným příběhovým typem je žena alá Madame Bovaryová – věčně nespokojená panička, jež si stěžuje na svůj krutý osud zaopatřené ženy z vyšší vrstvy, jejíž muž ji k smrti nudí a ona by přitom tak hrozně ráda proměnila své roztomile romantické představy v hmatatelnou podobu reality, aby konečně její nespoutané srdce plné imaginace a hlubokých citů mohlo začít žít. Záleží na zpracování, ale většinou mě prostě dost vysiluje dívat se déle jak pět minut na nějakou unuděnou a vzdychající ženskou, která přeje svému tupému manžílkovi pomalou a krutou smrt, ale trvá jí celou věčnost, než svého chotě kupříkladu zamorduje (nebo než si najde milence - jen aby zjistila, že muži jsou stejně všichni stejní a pak se otráví - jen aby zjistila, že to byl pěkně hloupý nápad, protože – světě div se – otrava není zrovna pohodlný způsob smrti). Zde se ovšem za celou dobu nestane vůbec, ale vůbec nic – žádné vraždění, žádné sebevraždění, žádné jedy, útěky z domova, ba ani milenci, no hrůza. To byl mimochodem účelný spoiler, který má případné diváky od tohoto filmu odradit :D

Tenhle film je vlastně skoro totožný s jedničkou, akorát není ani zdaleka tak dobrý. Vaughn sem překlopil všechny postupy, jež v prvním díle Kingsmana skvěle fungovaly a znásobil je ad absurdum. Je zde více (nesmyslně přepálené) akce, více postav, více zvratů, více lokací, ale nikoliv ku prospěchu věci. To, co bylo hravým se zde stává křečovitým, to co bylo (relativně) uvěřitelným zde nabývá až na jisté parodičnosti. Lhal bych, kdybych řekl, že se mi některé pasáže či prvky nelíbily (rozhodně bych podtrhl závěrečnou akční sekvenci, americkou tajnou službu a Julianne Moore). Avšak celkově je to slabota. PS: Elton John rules...

Queeny jsem miloval už na základce, sbíral jsem jejich desky, plakáty, koukal jsem do zblbnutí na jejich koncerty a v podstatě nic jiného neposlouchal (což mi samozřejmě moji tehdejší spolužáci dávali sežrat, protože to bylo totálně mimo běžný teenagerovský vkus). A ačkoliv jsem později rozšířil svůj hudební záběr na mnoho jiných interpretů, žánrů a stylů, tato kapela i postava Freddieho Mercuryho pro mne mají stále speciální a nenahraditelné místo - jak v mém osobním, tak hudebním vývoji. Proto když jsem šel na Bohemian Rhapsody do kina, mísila se ve mne nostalgie s až dětským vzrušením, které jsem nezažil už pěkných pár let. A konečný dojem? Dobrý i zlý. Na jednu stranu je zde opravdu dost co kritizovat. Tvůrci občas vykrádají jiné hudbení filmy (například hádka kapely na večírku až podezřele připomíná obdobnou scénu z filmu Doors), navíc si úplně neporadili s příběhem, jehož struktura se dost často opakuje (někdo přijde na nějaký hudbení nápad, ten je poté zpracován a nastává střih na úspěch dané písničky). Dialogy jsou někdy velmi prkenné a celý příběh je zpracován v určitém ohledu bezpečně, tak aby se tvůrci zavděčili co nejširšímu okruhu diváků (například promiskuitní a šílený způsob života Mercuryho je shrnut do několika málo záběrů na večírky, které působí skoro jako nějaké školácké párty). A poslední věc - je zde někdy příliš hráno na city (například ve scéně s otcem). Ačkoliv by se to mohlo zdát jako slušný seznam nedostatků, přesto u mne vítězí kladné dojmy, protože hudebně (a to je to, o co zde jde ze všeho nejvíc) se tomu snímku nedá nic moc vytknout. Nemluvím zde samozřejmě pouze o hudbě Queenů, která je geniální, nýbrž o jejím zapojení do kontextu příběhu, o sestřizích koncertů a využití různých montážních sekvencí, které jsou dovedeny k dokonalosti a neuvěřitelně lahodí oku i uchu diváka (proto vřele doporučuji na Bohemian Rhapsody vyrazit do kina, vyplatí se to). Navíc je fajnové, že hudba funguje jako určitý most mezi protagonisty a jejich osudy. Dvě linky příběhu – vývoj kapely a život Mercuryho – jsou velmi dobře vyvážené a zábavným způsobem se prolínají, aby se nakonec sjednotily ve famózní rekonstrukci slavného vystoupení na Live Aid. A když už jsme u těch členů kapely – všichni herci odvedli opravdu poctivý kus práce, v čele s Malekem, jemuž patří všechna čest za to, jak věrně ztvárnil tak charismatickou a rozporuplnou osobnost, jako byl právě Freddie Mercury. PS: Po druhém shlédnutí měním hodnocení na pět - kašlu na jednotlivosti, jako celek mě to napodruhé prostě dostalo...

Slabší než jednička, především díky nevyváženému humoru a sázce na jistotu ve vytváření podobných situací, jež byly k vidění již v předchozím díle. Nicméně ve snímku je stále dostatek zábavných pasáží (mezi nejzdařilejší patří chytrá parodie na počáteční honičku v Casinu Royale, skvěle načasované „clouseauovské“ přeřeky nebo do ad absurdum dovedený mnišský výcvik). Hodně se mi líbil výběr herců - Atkinsonovi zdatně sekundují Daniel West jako záporák, výborná „bondgirl“ Rosamunde Pike a především pak talentovaný Daniel Kaluuya, jež si střihnul roli Englishova parťáka. Příběh není nijak duchaplný a vtipy občas balancují na hraně trapnosti (a párkrát do ní i spadnou), avšak obecně vzato jsem se dobře bavil.

Vím, že tento film většina lidí obdivuje z hlediska hororových aspektů a ačkoliv uznávám, že například nalezené pásky se záznamem smrtí rodinných příslušníků jsou skutečně zneklidňující a působivé (i díky hodně nápadité hudbě), přesto mě v tomto ohledu mnohem víc dostalo třeba mistrovské dílo James Wana V Zajetí démonů, které má mnohem vypiplanější atmosféru a jako horor drží více pohromadě. Nicméně co mě opravdu zaujalo na Sinisterovi je jednak brilantní výkon Ethana Hawka, jehož spisovatel nořící se čím dál tím více do strachu, paranoie a zoufalství nemá jedinou chybičku a pak také práce tvůrců s linkou osobní a linkou „pracovní“. Ve většině hollywoodské produkce mají postavy v příběhu dvě linie – jedna se zaobírá soukromím postavy (rodinou, mileneckým vztahem, etc.) a druhá posláním této postavy (zachránit svět, pobít nepřátele, dosáhnout kariéry, etc.). Často se tyto linky protínají a mnohdy jdou proti sobě, takže se hrdina musí rozhodnout mezi svým posláním a soukromím životem. V Sinisterovi je též patrný neustálý tlak, který je vyvíjen na hlavní postavu, aby si vybrala mezi rodinou a svou spisovatelskou dráhou. Velmi černohumorný je pak moment, kdy (spoiler!) se hrdina na konci filmu rozhodne svoji práci zanechat, vzdát se kariéry spisovatele i rozluštění záhady a starat se výhradně o rodinu. A to vše jen proto, aby jej nakonec zabila jeho vlastní roztomiloučká dceruška...