Ghoulman

Dlouhá a bolestivá cesta do pekla... Hodně se mi líbí, že The Weeknd občas odstoupí od klišóvité šablony panující u tolika současných raperů. Ti se většinou ve svých nepříliš inteligentních textech věnují svému postavení alfa samce, sexu, své vlastní genialitě a předstírané ostrosti. V The Hills jsme naopak svědky spíše intimní zpovědi, v níž převládají výčitky svědomí, deprese a ponor do temných stránek interpretovy duše. Klip je pak bezpochyby geniální, od počátečních prostřihů na převrácené auto, až po závěrečné setkání se Weeknda s ďáblem.

Jestliže Weeknd vychází velké části z Jacksona, Monáe nepokrytě vykrádá Prince. Nicméně i přes nepříliš velkou originalitu se v tomto případě setkáváme s hravou, energickou a do detailu vypiplanou hitovkou se solidním klipem, prosáklým rozmanitými barvičkami a silným erotickým napětím.

Ačkoliv je Modrá nejspíš neslavnějším filmem z Kieślowského Tří barev, nemohl jsem si pomoci, ale mě v té báječné symfonii obraznosti a hudby rušil neustále jakýsi podprahový falešný tón. Podtón určité neuvěřitelnosti a přílišné vyumělkovanosti a to nikoliv v rovině příběhové, ale spíše emocionální (podobný tón, který měl prim v Dvojím životě Veroniky, jež je pro mě zdaleka nejhorším Kieślowského dílem). Ale pojďme k hodnocení Bílé - tato "barva" sice není tak audiovizuálně opulentní jako Modrá, zato je to film mnohem vřelejší a lidštější. Film, který mne absolutně a beze zbytku pohltil a s jehož protagonisty jsem se dokázal zcela sžít. Když se smáli, smál jsem se s nimi, když plakali, měl jsem na krajíčku. Velmi silný příběh o lásce i o životě s naprosto skvělým Zamachowským a neuvěřitelně divukrásnou Julie Delpy.

"Pravá láska je v srdci a ne mezi nohama..." Tahle věta, pronesená na začátku nevěrnou manželkou ke svému impotentnímu partnerovi, vystihuje přesně celé téma i poselství Dekalogu IX. Strašně se mi líbí, jak mě Kieślowski dokázal vtáhnout do milostného trojúhelníku, jak se mu povedlo mě ponořit až po krk do všeho toho napětí, silných emocí, melancholie i pocitu bezmoci a dojetí, až jsem místy lapal po dechu a chtěl, aby už to konečně skončilo. Silný díl, ať už co se týče scénáře, skvělých hereckých výkonů, přesného načasování veškerých situací i výběru hudby. Vedle prvních dvou dílů a Krátkého filmu o lásce je pro mě tohle zatím nejlepší věc z Dekalogu.

Nejsilnější písnička o lásce...

Prapodivný film o těhotné ženě, jež okrádá děti o lízátka, bezdomovce o jitrnice a pouliční prodavače o tabáček, aby vše zmíněné poté mohla spořádat před bílým plátnem s takovou vervou, až vedle ní vypadá i neotesánek pomalu jako pouštní asketa. Vše je korunováno scénou, kdy se těhulka po několikachodové hostině rozhodně porodit dítě na čerstvém vzduchu, pročež si pro tento účel vybere nedaleký záhon zelí. Proti logice tohoto příběhu se zdají být snímky Davida Lynche vrcholem srozumitelnosti...

Osud vzájemně se hledajících, kteří se vždy minou...

(V následujícím komentáři se mohou objevit spoilery - budiž vám to dostatečným varováním, jestliže jste film neviděli – a jestliže se na něj chystáte, mohu vám předem říct, že je docela špatný. To byste sice po přečtení mého komentáře snadno zjistili, avšak ten obsahuje spoilery. Trošku bezvýchodná situace, já vím, já vím... Nicméně rozhodnutí je na vás). Nechci ten film úplně zatracovat – ostatně v prvních dvou třetinách jsem byl přesvědčený, že to bude pětihvězdičková záležitost. O to víc mě však naštvala poslední třetina. Zpočátku jsme představeni triu zlodějíčků, kteří mají dostatečné problémy na to, aby jimi divák neopovrhoval, ale dokázal se vcítit do jejich kůže i chápal jejich motivace ke zlodějině. Hlavní hrdinka (Bloncka) chce například uniknout se svojí dcerkou do jiného města, kde chce začít nový život (aby divák nepochyboval o pádných důvodech pro tento přesun, je nám sděleno, že žije v Detroitu a je nám představena její spolubydlící (ošklivá megera) se svým nápadníkem (značně nedůvěryhodné individuum). Druhým ze zlodějů je jinak velmi slušný mladík (krom toho, že krade) a je do Bloncky zamilovaný (proto mu říkejme třeba Romeo). Ostatně co by člověk neudělal pro lásku, že? Lidé pro ni i vraždí, proč by pro ni nemohli ukradnout sem tam i nějaký ten spotřebič? Jediný z tria, který je zcela nesympatický je hlučný, agresivní hašišák, jež zanechává na místech činu svoji moč (což je mimochodem velmi neprozřetelné) a navíc brání Romeovi v naplnění jeho platonické lásky, neboť Bloncka má očividně dost špatný vkus na chlapy – tento rušivý element v podobě hašišáka je však velmi rychle odpraven (zastřelen nevidomým vojákem, ale to již předbíhám, vezměme to popořadě). Trio se dostává ke své životní šanci – chce okrást slepého veterána v neobydlené čtvrti o balík, jež vysoudil na ženě, která přejela jeho dceru. Abych to příliš neprotahoval, trojice se dostává po nějakých těch úvodech do domu veterána. Jenže to, co vypadalo zprvu jako lehká prácička se nakonec proměňuje v noční můru. Zlodějíčci totiž velmi rychle zjišťují, že válečný invalida není chudáček slepý stařeček, ale ve skutečnosti nebezpečný zabiják a aby toho nebylo málo, ještě úchylný inseminátor s mimořádně vyvinutým čichem. Přibližně do hodiny promítacího času je film téměř bezchybný – hlavní premisa je nápaditá, dům, ve kterém se většina děje odehrává je několikrát velmi dobře zmapován kamerou, což pomáhá v perfektní orientaci diváka v tom, co se kde děje. Prostor a situace jsou ve filmu celkově užity účelně a překvapivě nápaditě. Problém nastává přibližně v poslední třetině filmu, kdy tvůrci odhlédnou od brilantně vypracovaného napětí a po všech stránkách skvělé hry na kočku a myš a začnou tlačit na pilu v překvapování diváka. Postavy, které měly umřít jsou ve skutečnosti navýsost živoucí, postavení aktérů se naprosto nesmyslně několikrát obrací naruby a co je nejhorší, logické chyby jsou až neuvěřitelně do očí bijící (haha). Dám delší příklad, ve kterém ilustruji souhrn těch největších nesmyslností. Bloncka a Romeo přemohou slepého vojáka a místo toho, aby jej odpravili – nebo přinejmenším dokonale paralyzovali (omráčili, svázali ho důkladněji než Houdiniho), spoutají mu jednu ruku želízky a hurá pryč z domu. Jenže než najdou klíče veterán se z pout vysvobodí (během asi pěti sekund), poté zastřelí Romea, Bloncka vyběhne z baráku, běží jako frčka (ačkoliv v předchozích scénách měla minimálně natřikrát zlomenou nohu a mohla se maximálně plazit), za ní vybíhá slepcův pes, který byl předtím bezpečně zavřený a kterého nikdo nepustil, poté běží Bloncka do auta, kde psa po několika složitých manévrech spoutá (mimochodem tak, že jí sice nemůže kousnout do obličeje, ale jinak by ji mohl roztrhat na kusy, protože na ni doslova stojí), náš nevidomí veterán ji mezitím ve volném prostoru na ulici naprosto sebevědomě a bez zaváhání chytí, zpacifikuje a odtáhne, etc. Prostě někdy je méně více a kdyby zůstali tvůrci při tvorbě kratšího, promyšleného a soudržného filmu s méně divokými překvapeními, udělali by lépe. (No a ještě ta beruška, Bože ta beruška, to byl tak příšerný motiv! Ale to by bylo na další vyprávění...).

Tenhle filmeček je jako vtip bez závěrečné pointy. Všude kolem jsou rozesety propriety, jež by se daly využít k nějakému závěrečnému rozuzlení, ale to se nekoná a tak zůstává pouze u estetického zážitku z jednotlivých detailů. Je pravda, že se na film dobře dívá (jak na hotelový pokoj tak na hereckou dvojici) a ústřední písnička je jedním slovem kouzelná. Nicméně když srovnám Hotel Chevalier s tím, co dokázali na podobném prostoru jiní tvůrci (namátkou ve filmech True, Ježek v mlze nebo Validation), nemohu si pomoci nad povzdechnutím z nevyužitého potenciálu.

Oproti jedničce tvůrci ubrali dětinského humoru, „dickjoků“, přímočarosti a nezajímavého, až lehce sterilního prostředí, zatímco zde přibily skvělé postavy (Cable, Domino), zajímavější a rozmanitější příběh, dospělejší podtón a celkově vyváženější mix klasického vyprávění se vsuvkami, kdy je odkazováno na jiné filmy, kdy je prolomena čtvrtá zeď, etc. V mnoha ohledech posun k lepšímu.