Fancipal

Exemplární příklad toho, jak lze prakticky za nic, natočit něco. Jennifer Lawrence je stabilním a nosným pilířem každého svého filmu. Její symbiózní spolupráce s nezávislým filmem pokračuje, a opět znamenitě. Není dílem náhody, že její filmové postavy často spojuje několik společných znaků, tj. bolestivá minulost, silná a nezávislá hrdinka je odkázána sama na sebe, často konfrontována s nepřízní osudu, resp. je nucena přijmout nevyhnutelnou bezvýchodnost situace, jako definující konstantu svého života, bez jakékoliv možnosti změnit věci k lepšímu. To je případ Winter´s Bone, částečně dramat Like Crazy a The Beaver a právě filmu Poker House. V posledním jmenovaném případě Jennifer kraluje nevídaným způsobem. Její postava, na první pohled emocionálně netečná, z vnějšku svůdně zádumčivá, se během jednoho jediného dne mění před očima ve starostlivou a inspirující osobu se smyslem pro zodpovědnost. V samotném závěru, když jsem v jejích očích viděl poníženou, nikoliv však zlomenou oběť, snažící se uniknout, navzdory tomu, že cesta ven neexistuje, jsem měl slzy v očích a hluboký respekt nad hloubkou, silou a emocionálním rozsahem jejího hereckého projevu. Neočekával bych nic menšího od nejtalentovanější mladé herečky v Americe, jak ji pregnantně a zcela po zásluze, nazval prestižní zámořský magazín Rolling Stones. Poker House rozhodně stojí za vidění, nejen kvůli Jennifer Lawrence, i když je to právě ona, kdo dělá z tohoto filmu nevšední zážitek.

Socioekonomický pragmatismus dovedený do extrému. Bývalý profesionální tenista (J.R. Meyers) je na životním rozcestí, jeho jediným cílem je zanechat za sebou hmatatelný odkaz. Příležitost se mu naskytne v okamžiku, kdy se přižení do bohaté rodiny. S přibývajícím časem přivyká životu člena vyšší společnosti a ve snaze udržet si svůj sociální status a privilegia, se dopustí dvojnásobné vraždy. Cesta nahoru po společném žebříčku je nesmírně vyčerpávající. Člověk může po cestě ztratit mravní zábrany a elementární schopnost rozlišovat dělicí čáru mezi dobrem a zlem. Přirozeně, definice tzv. vyššího cíle je stejně vágní, jako jeho samotná interpretace. Autoři tohoto filmu se nechali v hrubých obrysech inspirovat vynikající studií lidského chování ve vyšší společnosti – knihou Johna Braina "Místo nahoře“ . Tady ovšem, na rozdíl od Brainova hlavní hrdiny, žádnou mravní obrodu nečekejte. Jenom čistý a vykalkulovaný pragmatismus, vlastnost to lidskému druhu nejbližší. Výčitky svědomí jsou luxusem bláznů. Závěrečná scéna a konfrontace hlavního hrdiny se svými oběťmi je ve své zrůdnosti geniální a je flagrantní metaforou pro jedinou konstantní pravdu na tomto světě – spravedlnost neexistuje.

Citlivější, emotivnější, lidštější, komplexnější a svým vyzněním mnohem chladnější verze Ostrova. Ústředním motivem filmu je naděje, která může být vším a zároveň ničím. Její síla je bezměrná a život bez ní pozbývá smysl. Ostatně, jeden pohled do tváře Andrewa Garfielda v závěrečných minutách filmu mluví za všechno. Věčná škoda, že se jedná o jeden z těch nenápadných filmů, jehož neoddiskutovatelná kvalita a emocionální přesah zůstane očím širokého publika skryt.

Další z řady kolosálních finančních průserů letošního roku. Chápu, kde se ztratilo více než 200 milionů dolarů, co nechápu, je natvrdlost filmových tvůrců, kteří očividně stále žijí v iluzi, že když scenáristicky prázdné, herecky nevýrazné, příběhové nesčetněkrát využité a skrz na skrz průměrné „pohádce“ vstříknou žilou finanční doping ve výši 200 miliónů, tak se všichni bezmyšlenkovitě seřadíme do fronty a jejich štědrou investici jím s úsměvem vrátíme. Čas prozření je tady. Časy, oslíčku, otřep se, jsou, zdá se, nenávratně pryč. Letos dostala filmová studia několik pořádných facek, když se k tomu přičte, optikou návštěvnosti, nejslabší léto od roku 1993, mám neodbytný pocit, že celá řada účetních bude mít na konci roku „červeno před očima“.

Hodně škodolibý vtip na účet historie nebo budoucnosti … aneb jak reagovat, když se nikoliv vlastním přičiněním ocitnete o desítky let zpátky v minulosti, v době, která je morálním, institucionálním, společenským a politickým opakem světa, ze kterého pocházíte. Autoři čerpají inspiraci ze současné neutěšené a silně explozivní sociální situace v západním světě. Můj zájem budí především zajímavý, pro dobro všech, doufám, že čistě fiktivní náčrt vývoje budoucnosti konce 21. století. S očekáváním vyhlížím druhou sezónu s vědomým toho, že tvůrci budou mít plné ruce práce, aby tento příběhový a scénáristický kolos, plný potencionálních paradoxů udrželi v provazech fyzikální logiky a zároveň neopomněli působit věrohodně. Držím palce. 1. série 80 %, 2. série: 85%, 3. série: 85%, 4. série: 80%, Nejoblíbenější postavy: Kiera Cameron, Edouard Kagame

Když už si říkáte, že Vás nic lepšího potkat nemůže, vypustí HBO tuto bombu. Will McAvoy a jeho produkční tým si mně získali okamžitě po odvysílání pilotního dílu. Zprávy nedělají reportéři, pouze o nich objektivně informují. V době News of the World jsou tato slova balzám pro moji pseudointelektuální duši. Otázky jsou od toho, aby se ně odpovídalo, přestože je nechceme slyšet. Aaron Sorkin – můj nový scénáristický guru, lehce povýšeně, nicméně zcela výstižně a upřímně kritizuje současná karnevalová a po senzacích bažící média. 1. série 90 %, 2. série: 80%, 3. Série: 80% , Nejoblíbenější postavy: Will McAvoy, Sloan Sabbith

Film, který nemá právo nosit ve svém názvu slovo "Bourne". Prázdné, plytké ... bez výrazu. Tony Gilroy nevěděl, co přesně chce řici a nevýrazný Jeremy Renner tomu všemu nasadil korunku. Největší zklamání letošního roku.

Nadšení přebíjí skepsi na plné čáře. O roku 2012 se bude ještě dlouho povídat a ještě déle se na něj bude vzpomínat. Jednoznačně nejnabitější a měřítkem kvality také nejlepší filmový rok v mnou pamatované historii. Nikdy jsem neodcházel z kina tolikrát oslněn jako letos. Viděno touto optikou, Hunger Games nejsou tím nejlepším, co jsme mohli na plátnech kinosálů tento rok vidět, jsou „jenom“ dalším důkazem nezapomenutelnosti ročníku s pořadovou číslovkou dvanáct. Svým vlastním způsobem. Tento film není zářným příkladem precizní režie, komplexního scénáře nebo úchvatných hereckých výkonů (nutno ovšem podotknout, že výkony Jennifer Lawrence a Woodyho Harrelsona snesou přísné měřítko). Je to vykalkulovaný produkt šitý na míru poptávce a potřebám 21. století., tj. CGI + akční sekvence + romantická linka (nejlépe tragická láska – star crossed lovers). Neočekávajte proto nic intelektuálně spektakulárního nebo hlubokomyslného. To nejlepší na celém filmu, resp. potencionální trilogii, je fiktivní svět, ve kterém se tento příběh odehrává. Připravte se na obě strany života v úchvatně podmanivém a zároveň děsivě ponurém světě, ve kterém pochopíte skutečnou hodnotu naděje. Stále je to ovšem film, jehož cílová skupina nemá v některých zemích dovoleno řídit auto nebo konzumovat alkohol :). Škoda. Kdyby tvůrci přidali na přímočarosti, ubrali 20 minut, více přiblížili pohnutky a motivy hlavních postav, mohl jsem uvažovat o nejvyšším možném hodnocení. Takhle je to kvalitní film, který mně donutí přečíst si knižní předlohu.

Jeden sarkastický, heterosexuální, večně zhulený a vulgárně hovořící a gestikulující plyšový mědvěd, hrdina pro všechny generace Flash “nikdy jsem o něm neslyšel“ Gordon, éterická Mila „Darth“ Kuniz, nestandartně nadstandartní Marc Wahlberg a řada popkulturní narážek a odkazů při kterých si pořádně protáhnete vaše ústní koutky dělají z Teda největší komediální překvapení letošního roku. Maximální spokojenost. Mimochodem, volám po oscarové nominaci pro chlupatého plyšáka jménem Ted, poznávací znaky: made in China and accessories: missing … :)

Největšími nepřáteli systému nejsou běžní lidé, tj. objekty jeho zájmu, ale nepotismus jeho prosazovatelů otupených pocitem vlastní nedotknutelnosti. Věčně aktuální téma o (ne)funkčnosti aparátu spravedlnosti a jeho přidružených složkách. Opojnost vlastní mocí je otravou justice. Perfektní Al Pacino, v imperfektním světě plné špíny, beznaděje a rezignace v podání těch, jejichž posláním je právo bránit a aplikovat, zjišťuje, že absolutní rovnost před zákonem je iluze, mýtus opřený o vrátké základy liberalismu. Geniální závěrečná, resp. úvodní řeč je pak smutným mementem budoucnosti. Spravedlnost pro všechny možná neexistuje, přesto je hrstka idealistů zcela oddaná myšlence nalézi ji, mnohem důležitější než většina pasivně příhlížejích a s falešným úsměvem akceptujících systém takový jaký je ….