Fancipal

Gangster Squad míří do učebnic filmové historie, nikoliv pro svou kvalitu, ale jako živá ilustrace toho, když se očekávání nestřetne s realitou. Samotný film nesráží ani tak jeho úroveň, jako spíše přehnaná a mylná očekávání diváků. Mrzí mně převažující negativní a smíšené pocity, protože Lovci mafie, jak zní trefně český překlad, jsou po všech stránkách solidní film, který nezklamal v akčních pasážích (viz. lahůdková automobilová honička) a navíc vkusně tam, kde si to můžou dovolit, srší vtipem. Problém je v tom, že režisér Ruben Fleischer, udělal to samé, co v případě Zombielandu. Natočil něco, co působí komicky na půdorysu vážného tématu. V případě sebeparodujícího Zombielandu to fungovalo bezchybně, jenomže v případě noirové gangsterky, které se stylizovala do role nových Nedotknutelných nebo L.A. Confidental, je to průšvih. Gangster Squad je barvitou, zábavnou a kulek plnou podívanou, u které se nebudete nudit, pokud ovšem čekáte nový přírůstek mezi klenoty žánru, tak se kinu vyhněte velkým obloukem. Eye candy. Nic víc.

Je z hlediska morálky a řeči práva, správné vzít spravedlnost do vlastních rukou a chladnokrevně zavraždit dva recidivisty, kteří znásilnili vaši dceru Příběh o zastaralých rasistických předsudcích moderní společnosti, v jednom americkém městečku na Středozápadě. Joel Schumacher servíruje sugestivní drama ze soudní síně, podpořené širokou plejádou hollywoodských hvězd. Závěrečná řeč obhajoby je až mrazivě působivá. Hvězdička dolů za diskutabilní a "klasický" konec, vyprodukovaný politicky a rasově korektní továrnou na sny.

Dialogový kouzelník s citem pro pointu je zpátky. Opět v krvavém stylu. Šílenství a kult obklopující Tarantina a jeho filmy mně míjel od nepaměti. Vždycky jsem se mezi dvěma nesmiřitelnými šiky jeho příznivců a odpůrců cítil někde uprostřed. Svérázný Django mi konečně pomohl pochopit, na které straně barikády stojím. Jestli něco ve filmové branži oceňuji, tak je to originalita, tvůrčí kreativita a nekompromisní přistup dělat si věci po svém a nenechat se ovlivnit aktuální politickou náladou a trendem, který zrovna letí. Tarantino byl, je a bude svůj. Jeho nepadělatelný a neokopírovatelný rukopis je zárukou jedinečnosti. Cit pro stavbu jednotlivých scén, jejich výběr, místo a vyznění v příběhu jsou důkazem skvělých vypravěčských schopností. V kombinaci s perfektně vedenými herci i zárukou kvality. Tentokrát se vydává „šílenec z videopůjčovny“ a jeho herecký all-star tým v čele s Leonardem DiCapriem na divoký západ. A je to opět, jak jsme již u Tarantina zvyklý, výprava plná krve, střelného prachu, násilí a osobitého humoru. Nenechte se zmýlit pozitivními ohlasy - Django nemá šanci pro sebe ukořistit sošku za nejlepší film. Na to je příliš politicky nekorektní, dráždivý a no prostě „tarantinovský“ … měl by ale sloužit jako důkaz jeho odpůrcům, že násilí a krev jsou sice součástí jeho filmů, ale při hlubším zamyšlení nejsou ničím jiným než podružnou fasádou. Ne každému je jeho styl po chuti a proto zákonitě rozděluje … jistě … ale to je prokletí celé řády velkých a úspěšných lidí.

Bez bázně a hany vykročil Abraham Lincoln, nevšímaje si skeptických pohledů svých spolustraníků a hanlivých urážek politických oponentů, na cestu, jejíž konečná destinace způsobila zemětřesení a bez nadsázky změnila industriální společnost ve společnost moderní. Vizionář a státník, který pochopil, že skutečná svoboda jde ruku v ruce s tolerancí, tedy něco, k čemu dozrávala americká společnost ještě 100 let po jeho smrti. Film jasně klade a svým vyzněním i odpovídá na kontroverzní otázky, řada z nich by dneska vyvolávala velké vášně a diskuze a byla by červeným hadrem pro mnohé pisálky, tj. účelné prodlužování války, korupční jednání nebo nepotismus. Co je dnes společensky nepřijatelné, bylo tehdy nezbytné a tudíž ospravedlnitelné. Stejně jako Lincoln i Spielberg pochopil, že účel světí prostředky. Jeho útok na chuťové buňky akademie je bezchybný, cílený a vypadá bohužel prvoplánově. Režisér si je dobře vědom, a každá scéna, včetně detailů, podle toho taky vypadá, co a pro koho se točí. A žel to není pro běžného diváka. Není to film, který bych doporučil známým. Problém není v tom, že Spielberg okatě útočí na Oscara, problém je v tom, že v předešlých případech (Schindlerův seznam, Zachraňte Vojína Ryana) to dokázal prodat i veřejnosti. Ve výsledku je tak Lincoln poučnou výpravou do historie. Doby kontroverzních osob i činů, nicméně právě to z něj činí film, který není určen pro mainstreamové publikum. Je to pouze hlasité volání o pozornost členů akademie, před kterými tak letos vyvstává klíčová a prizmatem vývoje budoucích let i definující otázka. Zvolit osvědčeného, nekonfliktního a očím akademie lahodícího Lincolna nebo se vydat riskantnější cestou – dráždivého a osvěžujícího Djanga , silného a osobitého Mistra nebo udělit cenu pro nejlepší film emotivní a originální romanci Silver Linings Playbook. Letos bude mimořádně zajímavé sledovat, kam budou putovat ceny v hlavních kategoriích.

Jediný svého druhu. Není to hrdinský epos oslavující skutečné i fiktivní hrdiny současnosti, ani slavné osoby dob minulých. Není to ani strhující, často vykalkulovaný, příběh o nezdolnosti lidského ducha. Je to o lidech prožívající každodenní vnitřní boj. Zápas, ve kterém vás může porážka stát úplně všechno, včetně vaší příčetnosti a kde je vítězství pouze optimistickou, často vzdálenou iluzí. Snem, ke kterému se musíte upnout. Pověstnou duhou po dešti – nádhernou, přitažlivou, ale zároveň prchlivou a vzdálenou. Je to příběh o té nejnepravděpodobnější, ale zároveň dojemné a nezištné lásce. SLP je zástupcem symbolismu ve světě filmu. Silný příběh, který není na první pohled viditelný, ale bublá pod povrchem. Je to příběh o emocích – skrytých, potlačených, neovladatelně vyvěrajících na povrch. Je to o lidech, kteří žijí okamžikem, sladce si vychutnávající momenty klidu. To, co my považujeme za samozřejmost, jsou pro ně chvíle skutečného štěstí. Po herecké stránce je film bezchybný. Čtyři Oscarové nominace ve všech hereckých kategoriích je něco, co zde nebylo více než 30 let a nutno podotknout, že jsou zcela zasloužené. Bradley Cooper jako psychicky nestabilní jedinec, který zápolí se záchvaty vzteku skvěle balancuje na hranici příčetnosti, bez jakékoliv stopy po teatrálnosti nebo přehrávání. Robert de Niro ve své nejlepší roli za posledních 15 let jako vášnivá hlava rodiny, která je schopna emocionálního spojení s ostatními pouze skrze fotbal a pak tady máme Jennifer Lawrence, která do své role vložila vše - živelnou krásu, emocionální prudkost a ohnivý zápal. Ve 22 letech je z každého jejího vystoupení cítit přirozená lehkost a především láska ke svému řemeslu. Silver Linings Playbook patří k nejlepším filmům uplynulého roku. Je totiž extraktem neotřelého námětu, silného příběhu a zjištění, že pro některé z nás znamenají malé věci v životě víc, než jenom samozřejmost zabalenou v každodenní rutině. Někteří z nás pro ně žijí.

Chronicle není oslavnou epopejí velebící nově nabité superschopnosti sebeuvědoměním vlastní důležitosti, vtisklé do snahy pomáhat ostatním lidem, jak je v dnešním žánrovém mainstreamu zvykem. V tomto konkrétním případě jsou kroky hlavním hrdinů více sebestředné a právě proto opravdovější a uvěřitelnější. S růstem jejich schopností se úměrně zvyšuje i míra jejich arogance a přezíravosti vůči druhým. Takže pokud jste čekali hrdinský patos, spanexový plášť nebo elastáky, tak jste na špatné adrese. Chronicle potvrzuje stoletou pravdivost slavných slov Bena Parkera „With great power comes great responsibility". Dělící čára mezi dobrem a zlem, není ničím jiným, než suma našich dobrých a špatných rozhodnutí. Pokud disponujete mocí, která Vám dovoluje ovlivňovat životy druhých, je těžké nepodlehnout iluzi o vlastní nadřazenosti a nedotknutelnosti. (Ne)pravda známého přísloví absolutní moc, absolutně korumpuje, opět dostává (staro)nový rozměr. Na přetřes se tak dostávají otázky, na které si každý z náš musí v životě jednou odpovědět, tj. osobní integrita, zodpovědnost za své činy, a především do jaké míry se necháme ovlivnit prostředím, ve kterém vyrůstáme. O třídu lepší film, než by se mohlo podle zdejšího hodnocení zdát.

Chuťovka pro milovníky politických thrillerů i vášnivé uctívače dějin, kteří se rádi přou nad jejich interpretací. Ben Afleck nezklamal. I přes absenci svého jména v pětici nominovaných režisérů za rok 2012, ho může hřát u srdce pocit, že se mu i přes potencionální tendenčnost a třaskavost daného námětu, s přihlédnutím k současným americko-iránským vztahům, podařilo natočit příběhově vyvážený film, který je oďproštěn od kategorických soudů. Afleck zajišťuje snímku nadčasovost díky citlivému přístupu ke zkoumané látce, tj. jasně se distancuje od černobílého vidění světa, což by byl, vzhledem ke komplikovaným událostem přelomu 70. a 80. let, vrchol pokrytectví. V jeho podání neexistuje oblíbená hollywoodská mantra – My jsme ti dobří a oni ti špatní. Rozumně se nestaví na ničí stranu a moc dobře si uvědomuje, že výklad dějin je pokryteckou pravdou těch, kdo je vypráví. Právě snaha vykreslit události poctivě a nezaujatě a očividná snaha nechat na samotném divákovi interpretaci uběhnuvších události je nejsilnějším stránkou celého filmu. Argo je tak vydařenou politickou rekonstrukcí, nechme stranou fakt, že znalost historie může divákovi přinejmenším částečně zkalit finálové rozuzlení. Nominace filmové akademie je zasloužená a zcela na místě, ale cena pro nejlepší film, by měla mířit do jiných rukou.

Nejlepší hláška večera: "Oh, what does it say? 'I beat Meryl (Streep)!'" - Jennifer Lawrence. Nejlepší proslov: Jodie Foster. Nejlepší dvojice přednášejících: Will Ferrell a Kristen Wiig + Arnold a Sly - to nejsou jenom akční herci, ale i komedianti, jak se patří :) Nejvtipnější proslov: Jennifer Lawrence. Hvězda večera: Argo, resp. Ben Afleck, který měl všem důchodcům z filmové akademie ukázat zdvižený prostředníček.

Vizuálně působivé, akčně nabité, ale pod povrchem zoufale sterilní a prázdné. Lesklé hollywoodské pozlátko. Nic víc, nic míň.

Ať žijí stereotypy! Nalijme si čistého vína. Všechno už tady bylo. Šablonovité postavy - „chlapsky“ pojatý otec, který je pouze zdánlivě hlavou rodiny, místy upjatá manželka, která je srdcem i duší celé domácnosti. Sexy, na první pohled sebestředná, dcera s ochranářským komplexem, geniální syn - mimoň, omezený a hloupoučký syn ve věku teenagera a skupinu uzavírá žoviální strýček. Proč tedy 4 hvězdičky ? Někdy je lépe následovat vyšlapanou cestu, která i po těch letech, alespoň v tomto konkrétním příkladě, přesvědčivě funguje - navíc postavy jsou bezvadně zahrané. A je to seriál, ve kterém začínala Jennifer Lawrence . Až čas ukáže, jakou váhu a důležitost měla moje předchozí věta :) … 1. Série 75%, 2. Série 70%, 3. Série 75%, Nejoblíbenější postavy: Paul DuFrayne, Bill Pearson