Fancipal

Animáky nejsou moje krevní skupina. Navíc jsem se už dávno vzdal naděje, že se dočkám milého, vtipného a sympatického přírůstku do tohoto žánru s příjemnými postavami a atmosférou. Mýlil jsem se. Děkuji. Kouzlo je zpět ...

Quid pro quo. Tak takhle funguje demokracie za velkou louží. Přítmá zákoutí, opuštěné garáže, nenaplněné ambice, uražená ješitnost. Facka všem, kteří věří, že historie se tvoří ve volebních místnostech, u řečnických pultů nebo na diskuzních fórech. Odvrácená (a přitom všem na očích) strana americké demokracie. Nepodléhejte iluzi, že na starém kontinentě je situace povzbudivější. Američané měli jenom 200 let náskok, aby systém založený na cíleném prospěchářství, falešném přátelství, dvojité licoměrnosti vybrousily k dokonalosti. A Kevin Spacey je excelentní, především v momentech, kdy bourá imaginární „čtvrtou zeď“. Hodnocení: 1. Série: 90%, 2. Série: 90%. Oblíbené postavy: Frank Underwood

Tam, kde Fitzgerald mistrně uspěl, Luhrmann žalostně selhává. Po úžasně načrtnuté literární atmosféře hříchem nasáklého společnosti holdující nadbytku, oplácející falší a živící se přetvářkou, není ve filmové adaptaci skoro ani stopa. Analýza společnosti, která byla stejně pokrytecká jako marnotratná, si zasloužila více, než jenom několik tanečních čísel, hektolitry alkoholu a nelogicky jednající hlavní ženskou hrdinku. Co měl být křišťálový pohled do duše nejlepšího města na světě, vypadá místy jako naivní pohádka bez happy endu. Na druhou stranu DiCaprio předvádí opět dokonalou hereckou symfonii. Jay Gatsby mohl být velikánem, člověk nesmlouvavě kráčející za svým cílem ale udělal jedinou chybu. Zamiloval se. A zaplatil za to svým životem. V konečném zúčtování tak film nabízí jedno neocenitelné ponaučení. Neodbočuj, neohlížej se a ani na okamžik nezakolísej. Jinak nikdy neuvidíš cílovou čáru.

Inspirace je jedním z plášťů osobní odvahy. Pokroku v lidských dějinách může být dosaženo různými cestami: na intelektuálních kolbištích, sportovních stadiónech, řečnických pultech nebo lidmi s dostatečně odvážným perem v ruce. Těžké časy dávají příležitost vyniknout velkým osobnostem. Často těm, které spojuje odvaha a kuráž vykročit směle kupředu a to většinou v době, která se k lidem toužícím po změně nechová přívětivě. Nicméně jediné tak se jako společnost vyvíjíme, dospíváme. Jackie Robinson dospěl k poznání, že může díky svému sportovnímu umění zažehnout v srdcích svých bratří jiskru hrdosti a v myslích bílého obyvatelstva získat zrnko respektu. Nejkrásnější schopností sportu je jeho schopnost spojovat, nikoliv rozdělovat. 42 působí ve vypravěčské rovině jako skvělá výpověď svojí doby. Nesklouzává k černobílému vidění světa, tj. černí proti bílým. A Harrison je jako vždycky skvělý. Přesto dám vždycky přednost dva roky starému Černobílému světu.

(Anti)product placement pro farmaceutický průmysl? Co mohla být hlasitá obžaloba pochybných praktik miliardového businessu, který stojí v celém západním světě na pochybných morálních a legálních základech. To je nakonec kritika uražené lidské ješitnosti, způsobené hořkou pilulkou promarněné životní příležitosti. Celý film skvěle pracuje s myšlenkou nepříjemného pocitu bezmoci, když se Vám život vymkne, nikoliv vaší vinnou, z rukou a jediné co s tím můžete dělat, je nečinně přihlížet. Nadprůměrně natočené a zahrané drama s překvapivým závěrem.

Nepřemýšlej, nežij, nemiluj … jediné na čem záleží je strana. Orwellova nadčasová klasika bude navždy mementem povzbuzujícím v nikdy nekončícím boji proti systémům, které potlačují lidskou individualitu, možnost volby a vlastního sebeurčení. Někdy totiž nezáleží na tom, jak vysoká je překážka, jak mocnému soupeři čelíme nebo jak beznadějná se situace zdá být, dokud existuje vůle bojovat a neohnout koleno před těmi, kteří toho nejsou hodni. V tomto konkrétním případě nehodnotím ani tak film, jako samo poselství. P.S. Naskakuje mi husí kůže při představě, že realita všedního života v současné Severní Koreji, není tak odlišná od čistě fiktivního Orwellova světa ...

Falešný art film, který se zasekl někde v půli. 90 minut jsem se marně snažil přijít na to, co přesně chtěl básník říci. Odkrýt hloubku v těch věčně se opakujících dialozích. Takže, když to shrnu, buď jsem omezenec, který pro oči nevidí, co má přímo před sebou nebo tady prostě a jednoduše není nic k vidění. Níž nejdu jenom kvůli výtečnému gangsteru Frankovi, který má potenciál stát se pro svět zločinu, tím, čím byli ve své době Robert De Niro nebo Al Pacino.

Starling City má svého temného rytíře. Ale na rozdíl od Gotham City, Oliver Queen odkládá morální a lidskou rovinu stranou a v rámci své cesty za pomstou zastupuje všechny složky spravedlnosti, tj. obžalobu, soudce i kata. Pokud jste čekali na novodobého Punishera, který se neštítí pracovat s rukama zbrocenýma krví, tak jste na správné adrese, protože v případě Green Arrowa je cesta do pekel dlážděna mrtvolami všech, kteří se mu připletli do cesty. A jedna věc je jistá, toto je jednosměrná jízda. Cesta zpět neexistuje. Teďka jenom doufat, že tvůrci i hlavní hrdina neztratí kuráž a neuhnou z předem vytyčené cesty. 1. Série: 85%, 2. Série: 85%. Oblíbené postavy: Green Arrow

Abrams vnímá přání svých diváků a posunuje slavnou sci-fi sérii tím správným směrem. Jednička byl letní blockbuster, který měl novou generaci seznámit s posádkou vesmírné lodi Enterprise, ale zároveň se snažil si to nerozházet se skalními fanoušky originální série. Temnotou obestřený druhý díl jde o krok dál. Oproti jedničce se jedná o mnohem vyspělejší pokračování, které místo opulentního trikového orgasmu a bezbřehé, nikdy nekončící akční nálože, sází na poznání životních osudů těch, o nichž se vypráví. Snaha jít více do hloubky je manifestována příběhem oproštěným o dětské prvky a jasně definované pojmy dobra a zla. Posádka musí operovat s myšlenkou nepřítele uvnitř vlastních řad a naopak s polehčujícími okolnostmi obklopující genezi domnělého teroristy. Opět platí teze o tom, že nejhoršího nepřítele si vytváříme sami. Nejasná dělicí čára, mezi v dnešní kinematografii stále vágněji a diskutabilně definovanými pojmy dobra a zla, je opět těžce čitelná. Stejně komplikovaným a nečitelným se může jevit vztah ústředního dua Kirk a Spock. Jejich vztahová dynamika je nosným pilířem celého příběhu, který funguje především díky nim (smekám před dvojicí Quinto a Pine). Ostatní členové posádky jenom zdatně sekundují. Tempo je dávkováno postupně, takže Vás film udrží v sedadle od začátku do konce. Příběh funguje i přestože hlavnímu záporákovi v podání hypnotického Benedicta Cumberbatche chybí pořádný background a část jeho pohnutek jsou si schopni doplnit pravděpodobně jenom ortodoxní trekkies. ST: Into Darkness se tváří jako letní blockbuster. A do jisté míry jím i je. Bylo by ale krátkozraké nevidět, co J.J. servíruje pod povrchem – příběh s životností delší než je návštěva kinosálu s dobře napsanými a logicky jednajícími postavami. Snímek s hloubkou, který se nebojí pracovat s postavami ve snaze vymáčknout s legendární posádky, jejíž cílem je prozkoumávat neprozkoumané, to nejlepší.

"Dannyho" čtyřka, resp. pětka posunuje hranici mezi trikem a iluzí. Pokud hodláte v silně konkurenčním oboru uspět, doporučuji vynechat z rozhodovací rovnice dvě veličiny: ego a aroganci. První i druhé se krásně doplňují. Přestože polovina zúčastněných o své inteligentní nadřazenosti a titulu „nejchytřejší člověk v místnosti“ nepochybuje, Podfukáři jako celek se nesnaží být superchytrým filmem, jenom inteligentním snímkem s pár zajímavými twisty v působivém audiovizuálním obalu. Přesně to jsem od filmu, který si předem na nic nehrál, očekával. A přesně takovým způsobem je potřeba k nim přistupovat. Je trochu škoda, že ústřední čtveřice si příliš neužijeme, nicméně jejich absence dává při znalosti všech informací a závěrečné pointy smysl ... Bavil jsem se královsky, díky.