Fancipal

Ve válce o holý život není malých a bezvýznamných vítězství. Klub nevydírá zbytečnými a prvoplánovými emocemi.Je to přesně naopak. Snímek se nesnaží vzbudit lítost nebo soucit, ale burcuje k osobní zodpovědnosti a bojuje proti lhostejnosti za osud lidí ve složitých životních situacích. Matthew je ve své životní roli znamenitý a už nyní je mi trochu líto, že Leo, můj druhý favorit, bude odcházet z oscarové show s prázdnýma rukama. Když už jsem vyzdvihl samotného herce, nelze ponechat stranou jeho postavu Rona, který je důkazem, že zoufalost a beznaděj rodí velikány. Kdybychom dneska měli jako společnost polovinu kuráže a odhodlání, jako člověk, který se rozhodl vzepřít smrti a použít ji jako hnací motor, možná by to dneska nevypadalo, tak jak to vypadá.

Herecká exhibice bez hlubší myšlenky. Mám hodně smíšené pocity. Ani zklamání ani nadšení. Rozhodně ale při pohledu na obsazení a muže za kamerou vnitřně hlodá pocit, že z daného tématu šlo vytěžit víc. Problém je totiž v tom, že O´Russel servíruje pravdivý příběh, který je prostě a jednoduše v jeho podání nudný. Obrovský hip a nadšené recenze, které tento film doprovází, upřímně nechápu. Herecké výkony jsou excelentní, jistě. Ale členové Akademie si očividně domnívají, že oscarové herecké výkony musí automaticky znamenat film oscarového kalibru. Jak tento příklad jasně ukazuje, nemusí to být vždycky pravda. Spíše silné tři hvězdičky. Škoda.

Cameron Crowe je stejně jako Woody Allen jediný svého druhu. V našich končinách možná trochu nedoceněný filmař. Přesto každý jeho snímek v sobě nese vysokou míru osobitosti a velkou dávku originality. Nejlépe platí výše zmíněná jedinečnost právě pro Almost Famous. Z každého záběru, dialogu a repliky na Vás dýchá velká láska a respekt k muzice, která je jeho celoživotní vášní. Svérázný „road movie“ fascinujícím způsobem ukazuje tři odlišné pohledy na posedlost hudbou. Zeptejte se na názor fanouška, umělce a kritika a dostanete tří odlišné odpovědi, které v souhrnu vyjadřují to samé. Každý má ale svůj pohled a svoje pohnutky. Ať je to jak chce, všechno nejlépe vystihl Crowe v jedné své replice … „Hrajeme pro fanoušky, ne pro kritiky.“ A tak by to mělo být.

"Kapitalismus omezuje ty, kteří jej berou vážně, a zároveň dává neomezené možnosti těm, kteří jím pohrdají."Jordan Belfort dokázal ocenit a především plně využít výše zmíněná slova klasika. Slovíčko „více“ vždycky chutná lépe než „méně“. „Sněhové“ lajny, moře chlastu a sex sedm dní v týdnu. Na první pohled nikdy nekončící párty. Doufejme, že podobný vzorec chování není na Wall Street, tj. místě, které ovlivňuje běh celého světa, každodenní normou. Snažil se výtečný Scorsese něco říci, vyjádřit svoje znechucení nad životem, který dnešní bohatí vedou? Pokus vykreslit události, tak jak se stali, bez příkras, je znak nejen velkého ale především zásadové režiséra, nikoliv jak se mu snaží někteří vnutit, oslava dekadentního životního stylu. Jordan Belfort žil svůj snový život, ale happyendu se nedočkal. Nikoliv proto, že existují příslovečná kola osudu, která nakonec doženou všechny morálně zkažené. Existuje totiž řada lidí, která žije svůj sen až do sladkého konce. O nich se ale filmy netočí. Nejlepší snímek roku, nejen protože je děsně cool ale hlavně proto že se nezajímá, jak bude vypadat, dokud bude říkat pravdu o událostech, které se stali.

Scofield a jeho parta (resp. někteří z party) použily mozek. Sly + Arnie se řídí příslovím, když to nejde dveřmi ani oknem, tak to půjde skrze zeď. Není totiž nic jednoduššího než se prostřílet na svobodu. S trochou nadsázky je to definice celé jejich kariéry. A když se člověk ohlíží zpět, nelze necítit nutnou dávku nostalgie, protože nikdo nemačká spoušť stylověji než dvojice, která prodala v 80. letech více VHSek než zbytek Hollywoodu dohromady. Stejně to ale musela být po těch letech pro oba veterány a nekorunované krále akčního žánru příjemná zkušenost. Udělali si živobití z posílání lidí do basy, teďka si aspoň mohli konečně vyzkoušet na vlastní kůži, jak to chutná uvnitř :)

Chtělo by se říci, že celá série je klenotem ze šperkovnice Woodyho Allena. Břitké a inteligentní dialogy, one man-woman show, upřímný pohled do hlubin lidských vztahů s jasným vědomím, že něco jako absolutní pravda v žádném vztahu neexistuje. Je to symbióza dvou samostatných, ale vzájemně se doplňujících osob. Filosofické úvahy, tápání nad smyslem lidské existence a nakonec nezbytné uvědomění si lidské pomíjivosti. Vždycky jsem považoval slova a z nich vycházející lidské příběhy za největší přednost a doménu literatury pro svou prakticky neomezenou možnost ve stavbě příběhu a života jednotlivých postav. Před Půlnocí mě zase jednou vyvedlo z omylu. Dialogy jsou bezchybné. Každé písmenko, slovo i věta je přesně tam, kde má být. Všechno do sebe zapadá, jako i všechno ostatní v celém filmu. Filmová poezie. P.S. Snad se s Ethanem a Julií uvidíme ještě jednou, a to dříve než za 56 let :).

Žádná zbytečná přemíra dramatických scén a prvoplánových úmrtí, které „přispívají k dramatizaci děje“, ale příjemně jednoduchý a upřímný příběh. Rachel je s každou další sfouknutou narozeninovou svíčkou krásnější a krásnější. Čas možná dožene každého, ale někteří z nás se mu dokážou postavit s grácií a pochopením nevyhnutelnosti, což ostatně neplatí jenom pro Rachel, ale i pro skvělého Billa Nighyho. Někdy prostě stačí k natočení dobrého filmu sympatičtí herci a dobrý příběh a to vše pod taktovkou mistra romantického žánru. Zvedám klobouk. Nejmilejší překvapení minulého roku.

První díl položil nezbytné základy, na nichž nyní může Lawrence stavět a vypadá to, že míří hodně vysoko. Naděje plodí dva druhy hrdinů … zbrklost v masce odhodlání a obezřetnost za fasádou pragmatismu. The Girl on fire patří do druhé skupiny. Nechtěným (anti)hrdinou okolnostmi donuceným postavit se systému, který sice bytostně nesnáší, ale musí ho v zájmu vlastní bezpečnosti tolerovat. Katniss v excelentním podání Jennifer Lawrence zabředá stále hlouběji do bažiny intrik, falše, tajných dohod a licoměrnosti. To vše jako důsledek svého triku s bobulemi. Celá sága má mnohem hlubší společenský význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Hunger Games jsou věrná metafora současného světa, který je postaven na často nepřesném obrazu člověka v mediích, která mají monopol na interpretaci veřejně známých osob. Hlavní město Kapitol je pak dokonalým příkladem přetvářky a falešného lesku. To vše na pozadí dvou extrémů, tj. bohatství na jedné a chudoby na druhé straně. Collinsová uchopila téma útlaku a nesvobody velmi elegantně. Prezident Snow měl pravdu. Hlavní milostná linie je lež postavená na lži. Problém je, že společnost postavená na vratkých základech netečnosti, tíhnoucí k apatičnosti a strojenosti, prostě nedovoluje z vlaku iluze vystoupit. Z výše uvedených slov je patrné, že film je nejsilnější paradoxně ve své první polovině. Samotné hry jsou i tak o třídu lepší než minulý ročník, právě kvůli hlubším a komplikovanějším vztahům jednotlivých účastníků a díky geniálně zpracované aréně, která dává slovu „překvapení“ úplně nový rozměr. Jsem zvědavý, jak se tvůrci poperou z poslední (dvoj)dílem trilogie.

Filmová éra hrdinů nabízí morálně neposkvrněného Kapitána Ameriku, lehkovážného Tonyho Starka, nezastavitelného obra Hulka a upjatého poloboha se slabostí pro kladivo. Když loni tato partička zdecimovala polovinu New Yorku, fanoušci po celém světě s otevřenými ústy aplaudovali ve stoje. Všichni totiž pochopili, že tato skupinka nesourodých hrdinů, dnes už spojenců, je nejsilnější pohromadě. Teďka je řeč nejen o vypravěčské, ale i finanční rovině. Události velkého jablka jsou pryč a nejen svět se musí vyrovnat s tím, co přijde po nich. Pro naše hrdiny to znamená jediné, přesvědčit obecenstvo, že jsou nejen dostatečně silnými týmovými, ale i sólovými hráči. Thor, stejně jako před ním Tony Stark, potvrdil, že je více než schopen obstát jako postava sama o sobě. Bůh hromu ztratil v pokračování na osudovosti, zato tlačí více na pilu po humorné stránce. Thor: Temný Svět je zábavný komiksový film, který nemá žádné hluché místo, ale který trochu sráží absence zapamatování hodných scén. Nyní jenom doufat, že si Kapitán Amerika povede příští rok na jaře alespoň stejně dobře.

Vysoký stupeň profesionality je nezbytným prvkem pokroku. Skvělý příběh emancipace žurnalistiky, bojující svůj zápas proti vnějším tlakům, které se snaží kontrolovat obsah a směr zpravodajství. Ať se již jednalo u Suezskou krizi a loučení s iluzí velkého britského impéria nebo reflexi morálního a lidského úpadku londýnské společnosti. Navíc je mimořádné poučné sledovat, jakým způsobem se dělala žurnalistika v 50. letech minulého století, tj. práce s kamerou, příprava na vysílání nebo souboj s časovou prodlevou mezi skutečnou zprávou a jejím dodáním publiku (právě v kontrastu s online zprávami 21. století). V rámci žánru výjimečné dílo, které podtrhuje, proč Britové opět vládnou seriálovému světu. Kouzlo žurnalistiky je totiž v tom, že si uvědomíte, že v konečném důsledku jsou zprávy věrohodné pouze do té míry, do jaké jsou kompetentní lidé, kteří je připravují. 1. Série: 85%, 2. Série: 75%. Oblíbené postavy: Bel Rowley, Freddie Lyon.