Seti

Vzhledem k faktu, že jsem Sedmi samurajům dal 4 a 13 zabijáků je v podstatě totožné schéma jehož realizace rozhodně není horší, tak jsem vůči nim asi trochu tvrdý. Především mě malinko zklamala finální bitva, jejíž choreografii jsem očekával daleko nápaditější než jen bezduché kosení klasů (také zdůrazňování počtů nepřátel mi v podobných filmech nepříde zrovna šťastné, jelikož o to víc zvýrazní lapsy v malé násobilce). V asijském kontextu je 13 už přeci jen docela velké číslo, proto je pro Evropana celkem problém se v hlavních hrdinech orientovat. 13 zabijáků lze rozhodně doporučit jako klasický japonský hrdinský epos, ovšem čínské filmy mi v tomto žánru sedí o něco více.

Sociální drama, ve kterém exceluje mladý Jamie Bell, z něhož tryská energie na všechny strany. Film se kromě socioekonomické problematiky industriálních oblastí dotýká také donedávna tabuizovanách témat jako je homosexualita či "muži v ženských profesích" (sem řadím i roli muže v nekompletní rodině). Zkrátka Billy Elliot zdaleka není jen film o tanci a baletu.

Čínská fantasy love story, která se diváka snaží podmanit především audiovizuálním zpracováním, což se jí v plné míře daří jen v té audio části. Hudební doprovod je totiž naprosto úžasný a od teď mě při hledání definice hudebního ztvárnění nešťastné love story vždy napadne Klaus Badelt a The Promise. Vizuální stránka už na tom bohužel tak dobře není a Chen své výrazivo utápí ve zbytečném množství nepříliš dobrých počítačových efektů. Ve srovnání s The Promise musí člověk ještě více ocenit vizuální dokonalost Yimouových filmů.

Neubráním se srovnání s Pýchou a předsudkem, protože právě díky učitým paralelám mi tuto neméně slavnou klasiku Jana Eyrová nejvíce připomínala. Jsou to především po emancipaci a svobodě toužící hrdinka, osudová láska v podobě tajemného a navenek chladného muže a typické společenské prostředí Velké Briánie. Příběh Jany Eyrové je však o poznání dramatičtější než červenoknihovní historka Lízy Bennetové. Tomu odpovídá také zpracování, které je v případě osiřelé Jany daleko temnější a pošmournější než u rozjařenými klevetami naplněného vykreslení světa Jane Austenové. Herecké obsazení mi přišlo skvělé, a to od ústřední dvojice, až po hospodyni s tváří Judi Dench, hudební doprovod Daria Marianelliho navíc výtečně dotvářel celkovou atmosféru. Ne, že by mě Fukunaga přinutil přečíst si román (to není zrovna šálek mého čaje), ovšem jsem toho názoru, že z diváckého hlediska je tohle zpracování Jany Eyrové velmi přitažlivé.

Vždycky mi tyhle typicky americký houseparty přišly trapný a nikdy mě nijak nemrzelo, že jsem se ničeho podobnýho nikdy neúčastnil. Take Me Home Tonight tenhle muj pesimistický pohled o něco vylepšuje. Určitě k tomu přispívá nejen řádná porce vtipných situací, o které se povětšinou stará naspeedovaný Dan Fogler, ale také blízkost samotného námětu. S hlavním hrdinou toho mám poměrně dost společného (ostatně asi jako většina lidí dokončujících školu) a kromě středoškolské lásky, která se mi naštěstí vyhla, je mi jeho situace postudijní zmatenosti a nejistoty až nepříjemně známá. Romantická linie je pak pro mě skvělým doplněním, ve kterém je radost pohledět na luxusní Teresu Palmer. Jako dramediální celek nabízí Take Me Home Tonight velmí slušnou zábavu s perfektně sedícím hereckým obsazením a to i navzdory několika trapným momentům. Rozhodně palec nahoru.

Nakonec to nebylo tak našlapaný hláškama jak jsem doufal, ale i přesto jsem spokojenej. To, co tam Pegg s Frostem nacpali, se vesměs povedlo a vyložených trapností se dokázali vyvarovat. Paulův potenciál byl asi o něco větší, ale upřímnost a zápal, které z filmu čiší na všechny strany, ho u mě podržely. Po čase pohodová a zábavná komedie (i když je pravda, že jsem jich v poslední době moc neviděl), která obstojí i vcelku, a ne jen v jednotlivých momentech.

No Clinte nijak extrémně zajímavé to věru nebylo. Nebýt Matta Damona, který pro mě začíná být jedním z nejuniverzálnějších herců v Holywoodu a to rozhodně v dobrém slova smyslu, tak to spadlo do těžkého průměru. Musím ti ale nechat, že na podobné meditace o smrti a tom, co následuje, už máš vzhledem k tvému věku plné právo. Navíc si se tímto dílem projevil jako velmi zajímavý skladatel, což mě docela mile překvapilo.

Klasická Disneyovka, která se u mě mezi klenoty animátorského génia nezařadila. Filmy tohoto studia, ve kterých se víc zpívá než hraje, nemám totiž moc rád, a to je přesně případ Krásky a zvířete. Navíc osobnost a povahu Beasta jsem si představoval o dost jinak, což mě taky trochu zklamalo. Milovníci muzikálů a lehkých hravých hudebních čísel z Disneyho dílny si můžou s klidem přinejmenším hvězdu připočíst.

Popravdě mě Silat na prdel neposadil. Přišlo mi to jako takový lehčí odvar z Muay Thai, stejně jako samotný Merantau z prvního Ong Baka. Hodně podobný styl, choreografie i hlavní hrdina mě po třech dalších Tonyho filmech už nemohli nijak oslnit a o "ději" se radši ani zmiňovat nebudu. Po Ong Baku 2 jsem si říkal, že už mě asi žádný martial art film nemůže tolik ohromit jako první díl, z čehož mě ovšem vyvedl Donnie Yen s Ip Manem. Proto budu na podprůměrný Merantau přísný.

Devadesátkový politický thriller, ve kterém všechno funguje, ovšem nic člověka nijak zásadně nezasáhne nebo neuchvátí. Ford předvádí svůj standard a Sean Bean jednu ze svých záporných kreací z počátku kariéry. Scénář je víceméně průměrný a je škoda, že IRA v něm hraje pouze křoví (z jejího zapojení šlo rozhodně vytěžit víc). Vysoká hra patriotů se tak pohybuje někde na pomezí 3 a 4, ale právě kvůli absenci nějakého výraznějšího prvku zůstanu na 3.