Seti

Michael Bay ve třetích robotech potvrzuje, že umí asi nejefektnější akci v Holywoodu, určenou primárně pro velká plátna. Problém tkví v tom, že veškeré ty očidrhnoucí scény jsou naprosto samoúčelové a všechna akce slouží zase jen akci a nikoliv vyprávění. Ono totiž není ani moc co vyprávět, jelikož Bay opět dokazuje, že se scénářem si nikdy příliš starosti nedělal. Neměl jsem ani tak problémy s námětem, jako s jeho realizací, protože většina dějových zvratů (zejména ve druhé půli) musí opět pocházet z brainstormingu páté třídy základní školy. Všechno prostě bouchá, všichni nesmyslně pobíhají nebo padají a Michael Bay je spokojen. Ze třetích Transformerů mám ve finále dost smíšené pocity. První půle se mi poměrně líbila, u té druhé akčnější "bombastičtější" a neskonale tupější už je to horší. S jistotou ovšem můžu říct, že Transformeři jsou pro mě vyčpělá značka a Bay by se měl už pustit do něčeho jiného.

Interpretace životní cesty na korejský způsob, která pro mě byla až příliš těžký kalibr. Ne každá artovka mi sedne.

Až na závěrečnou čtrvthodinu mě Cortés s Reynoldsem nebavili. Netvrdím, že představovaný námět není zajímavý, ovšem na smysluplnou celovečerní stopáž vážně nestačí. Fyzika není vůbec moje parketa, ale jsem přesvědčen, že při všech těch skopičinách a plamenech, které Ryan v bedně provozuje, by mu došel kyslík tak v polovině filmu. Naprosté KO logice pak zasazuje scéna s hadem, která byla očividně přidělána ve snaze film trochu prodloužit a zároveň nakopnout. Koncepčně je Buried zajímavý experiment, rozvinutí do filmové stopáže mu však nesedlo.

Německá kinematografie mi až na pár nejznámějších filmů nic moc neříká, ovšem tohle je skutečně povedený kousek. Čtyři minuty slučují značně nestejnorodá témata v podobě hudby, vězení, nespoutanosti a lásky. Ústřední motiv je tvořen komplikovaným vztahem mezi citově odměřenou učitelkou hudby a její vnitřně rozervanou studentkou, odpykávající si trest za vraždu. Zdi vězení následně tvoří divácky atraktivní kulisu, jež dodává příběhu poměrně tragickou atmosféru. Na filmu se mi líbí především jeho odolnost vůči klišé, z níž pramení určitá míra nepředvídatelnosti, která dokonale koresponduje s hlavní hrdinkou. Divákova nejistota je tak při sledování přímo úměrná vzrůstajícímu napětí. Finální konfrontace mezi oběma ženami pak poskytuje uspokojující vyvrcholení. Tedy alespoň mně.

Obával jsem se, že Captain America bude daleko větší kýč, ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Chris Evans byl fajn, jen si myslím, že mu spíš sedí větší hláškaři než slušňáci typu Capa. Zbytek hereckého osazenstva mě nijak nezaujal a to včetně Hugo Weavinga v roli hlavního záporáka. Storka o záchraně světa byla tuctová (tzn. komiksově standardní), některé lacině vyhlížející digitály taky nic moc, ovšem potěšila povedená scifi retro atmosféra. Největším překvapením je tak pro mě poměrně uzavřený konec, který tuhle sérii striktně odkazuje k Avengers (nebo si alespoň dost těžko představuji nějaký dějový veletoč, který by Captaina Americu vrátil do vyjetých kolejí.)

Taková Kung Fu Panda Reloaded. Klasicky se snaží bejt velkolepější a po všech stranách coolovější, ale jako u všech dvojek se to ani nemůže zdařit. Tím vůbec nemyslím, že jsou nové eskapády Dračího bojovníka špatné, jen už prostě v porovnání s jedničkou tolik nefungují. Nevím jestli se mi to jen zdálo, ale druhá Kung Fu Panda tentokrát sází daleko víc na sentimentální klišé a humor je odkázán do vedlejších a triviálnějších kolejí, což je škoda. Akci ovšem tvůrci namíchali opět luxusní. Celkově je nová Panda v porovnání s jedničkou o řád horší, nicméně pořád se jedná o zábavnou podívanou.

Poměrně zajímavá sonda do života hodně vystředního teenagera, který se ne zcela vyrovnal se smrtí matky. Svůj smutek a frustraci následně transformuje do zvláštní záliby, při níž z povzdálí sleduje lidi a značně se tak vzdaluje společnosti kolem sebe. Postava Hallama byla určitě pro Jamieho Bella výzvou a popral se s ní obstojně. Hallam Foe není film pro každého, ale toho, komu nějakým způsobem imponují zvláštní lidé a jejich životní příběhy, by mohl určitě zaujmout.

Na první pohled nevinný začátek se zvrtnul v něco vážně podivnýho a nezáživnýho. A co ten závěrečnej mejdan? Fakt úlet.

K ocenění tohohle díla bohužel nedostačují moje znalosti v oblasti výtvarného umění. Formálně zajímavé, obsahově se to vůbec netrefuje do mého vkusu.

Řádná porce britského černého humoru servírovaná přímo při rozlučce s nebožtíkem. Původně jsem si představoval trochu něco jiného, ale i s výsledkem, jenž mi Frank Oz představil, jsem spokojen. Kde jinde totiž může člověk potkat na pohřbu zcela nahého advokáta, teplého liliputána nebo fuckujícího dědu na vozejku. Scénárista se v jednotlivých scénkách slušně vyřádil (i když si musel pomáhat veselými pilulkami) a gradace je taky zvládnutá na jedničku. Tenhle komediální kousek se prostě klukům z Británie hodně povedl.