Charlizee

Patrně můj nejoblíbenější snímek z němé éry, sedí mi námět i jeho zpracování. A narozdíl od mnoha jiných si první pasáž nejvíce užívám - vidím v něm čisté spojení knihy a filmu, mých dvou srdečních záležitostí. Právě první pasáž nutí člověka přemýšlet nad samotnou podstatou filmového média, nad tím, že i text je statický pouze zdánlivě, a že každé namalované plátno, každá kresba, jsou za pomoci filmového zázraku schopny pohybu.

Slavnostní předpremiéra OLOMOUC: Líbilo se mi to. Hodně! Tento styl humoru je u mě přesnou trefou do černého > často nemístný až za hranou, ale přitom vůbec ne hloupý. Podle mě to má hlavu a patu a naplnilo to přesně ten záměr, a také má očekávání. Místy jsem se až kousala do ruky, abych se nesmála tak nahlas. To se nikdo nedokáže odvázat? :)) ---poznámka pod čarou: Možná jsme moc blízko Šumperka :D --- Konečně zase český film, který vybočuje a není na první pohled patrné, že je (špatně) český (jako u všech Trošků a Vejdělků a...). PŮJDU ZNOVU. A jen tak na okraj: Až začnou být chlapi tak upřímní, že dokážou říct: "Nikdy mi na Tobě nezáleželo, chtěl jsem Tě jenom dostat do postele...," případně řeknou-li něco v tomhle stylu ještě předtím, než se "to" stane, budou jim všechny "neotravné" ženy ležet u nohou. [Premiere Cinemas Olomouc, 25.1.2014 - mj. s j.hanys]

Nečekané. Tak bych jedním slovem vyjádřila tento film. Sci-fi, které se tváří skoro jako normální film (rozuměj non sci-fi). Výkon Robin Wright mě pohlcoval, cítila jsem ten vzdor i nesouhlas, zlomené podvolení se, úzkost... Tolik metafor, odkazů a symbolů najednou, přesah snad do každé oblasti lidského života - pořád to vstřebávám a věřím, že vstřebávat nepřestanu. A takové filmy miluji! P.S. Snazší volba nutně neznamená tu šťastnější. [Pastiche Filmz, Filmový sál - Konvikt Olomouc, 09.10.2013 - s bradl3y a gamkacik]

Jedenácté přikázání: "Nikdy nezapřeš ženu svou." Nejslabší snímek s Hugo Haasem, jaký jsem dosud zhlédla. Námět je (jak tomu u Friče bývá snad vždy) nanejvýš ztřeštěný, přesto ale celek nudí, a narozdíl od jiných snímků ta neskutečnost děje vadí...

Když si po dvaceti minutách filmu začnete říkat, že Babovřesky byly lepší, tak je něco špatně... V kině jsem vlastně vydržela jen díky tomu, že mám ráda operu a velkou část děje (naštěstí) vyplňují party z Mozartova Dona Giovanniho. Linka příběhu je nanejvýš předvidatelná, takže vás to téměř nutí k soutěžení, kdo odhadne následující scénu či vývoj postavy dříve. S Menzelem je to jako se Schumacherem - v nejlepším měl skončit a nevracet se. Místo toho si ale hraje na Woody Allena, nicméně vztahy, ironie, ani přímé promluvy do kamery, rádoby uvolněně pronášené hlavním hrdinou, nejsou zdaleka jeho šálkem čaje. [kino Vysočina Žďár nad Sázavou, 28.9.2013 - s rainman93]

Jak trefně poznamenal můj manžel rainman93 : "Krysař: Jen děti a blázni přežijí. Ostatně to stálo už v Bibli." Prvních 5-10 minut jsem dost tápala, nemohla jsem se srovnat s prostředím. Pak mi došlo, že nemá význam hledat smysl místa a důvod uvěznění - přesně jako postavy v Kostce. Je to jako v životě - budoucí vývoj lze predikovat jen ztěží a lidé s průměrným/nadprůměrným IQ se nejsou schopni domluvit a spolupracovat. Darwin neměl úplnou pravdu - silnější nemusí nutně přežít. Nebo je "silnější" pouze zdánlivým významem?

Ke zpracování a formální stránce filmu nemám pochopitelně vůbec žádné výhrady, to je krása, o které se říká, že vyráží dech. Problém mám jen s Verneovou předlohou - příběh o geniálním vynálezci, který naivně pomáhá "těm zlým," aby později prozřel a jejich plány překazil, si mě zkrátka nezískal.

[publicistická recenze] Život akčního hrdiny začíná teprve po šedesátce - V prvním zářijovém týdnu uvedla distribuční společnost Bontonfilm CZ do českých kin pokračování snímku Expendables: Postradatelní. Ačkoliv režisérskou taktovku od duchovního otce Postradatelných Sylvestera Stalloneho převzal Angličan Simon West, známý především nepříliš vydařeným snímkem Tomb Raider, nezůstává druhý díl v ničem pozadu, a hrdě pokračuje vstříc tradici a odkazu akčních filmů 80. let. Se známou partou žoldáků se setkáváme nedlouho po úspěšně dokončené misi proti diktátorskému režimu na ostrově Vilena. Hned úvodní třináctiminutová akční scéna nenechá diváka na pochybách, že by tito hoši znali pojmy jako klid a odpočinek. A k tomu, aby druzí Postradatelní dokázali, že chlapíci po šedesátce nepatří do starého železa, se tvůrcům podařilo sehnat ještě více slavných akčních hrdinů dob minulých, více prostoru dostaly i epizodní postavy z předešlého dobrodružství. Kupodivu množství postav nevyvolává v ději zmatek, je poměrně jasné, kdo na čí straně stojí, v konečném výsledku vlastně i dávní rivalové bojují po svém boku proti úhlavnímu padouchovi - legendárnímu Univerzálnímu vojákovi Jean-Claude Van Dammovi. Otázkou zůstává, jak moc se je schopen divák identifikovat s filmovými postavami, které známí herci v Postradatelných ztvárňují. Je ještě vůbec možné Arnolda Schwarzeneggera vnímat jinak než jako Arnolda Schwarzeneggera nebo Terminátora? Nebo Chucka Norrise jinak než jako Chucka Norrise, případně Walker Texas Rangera? Vtip je v tom, že sami tvůrci si tuto „provařenost“ hrdinů evidentně velmi dobře uvědomují, a dávají ji světu na odiv. Jedním příkladem za všechny může být nástup již zmíněného Chucka Norrise na scénu. Objeví se jako „vlk – samotář“ proto, aby vytáhl celou partu z úzkých, a sám zlikvidoval značnou přesilu hochů z Východu včetně sovětského tanku, u čehož mu významně sekunduje hudba právě ze známého seriálu Walker Texas Ranger. Dalším odkazem k realitě jsou dialogy mezi hrdiny, z nichž čiší uvědomění si vlastní pozice akčních legend. Nejtypičtějším dokladem ze všech je Stalloneho: „Slyšel jsem, žes umřel!,“ na což Norris přitaká, že něco takového slyšel taky. „A jak je to s tím, že Tě kousla kobra? Je to pravda? Jaké to bylo?,“ doptává se dál Stallone. Norris se usměje a s ledovým klidem odvětí: „Jojo, to je pravda. Bylo to 8 dní ukrutných bolestí…..a potom kobra umřela!“ Je chvályhodné, že se nezapomnělo na to, čím současná společnost na celém světě žije – vyprávěním neuvěřitelných historek o nesmrtelném a neporazitelném Chuckovi. A co by to bylo za akční film, ve kterém by chybělo strádající a bezbranné individuum? V případě druhých Postradatelných jde rovnou o celou skupinu arménských vesničanů, která je pod krutou nadvládou bezohledného Van Damma. V blízkosti vesnice totiž byly objeveneny plutoniové doly, které mají naši žoldnéři zajistit a zachránit tak celý svět. Ale protože je celý svět nesnadno uchopitelné „monstrum,“ přijdou hrdinům do cesty ženy a děti, jimž byli kvůli práci v dolech odvlečeni manželé a otcové. Netvrdím, že jsou Postradatelní 2 bezchybným filmem. Víc než o plnohodnotný akční snímek jde o nadsázku a uctění dnes již legendárních akčních filmových hitů prostřednictvím modernějších filmových postupů (např. zrychlený filmový střih). Pokud se dokážete oprostit od reality a přistoupit tvůrcům na jejich hru, budete se nesmírně bavit. Mně Postradatelní 2 zvedli náladu mnohem víc, než jakákoliv komedie z poslední doby. [CineStar Olomouc, 17.10.2012 - s rainman93]

[kritika]Natáčet životopisný snímek o žijící osobnosti je neobvyklé. Zdá se nevkusné rekapitulovat něco, co ještě úplně neskončilo. Britská režisérka Phyllida Lloydová se rozhodla odpoutat od společenských klišé a v celovečerním snímku zachytila životní dráhu doposud jediné britské premiérky Margaret Thatcherové. Ruku na srdce, trefnější by bylo označení pokus o zachycení životní dráhy. Snímek se totiž snaží pojmout tolik témat a tak nasytit fabuli, že výsledkem je plytká vyprávěnka o stařičké, demencí postižené paní, jež kdysi bývala politickým esem. Na diváka neznalého moderních dějin může snímek působit anonymně, protože mimo Thatcherové, coby politické legendy, nepozná žádné další postavy - místy se objevují jen nevýznamní přihrávači, jejichž charakter ani role v politickém kontextu 80. let nejsou jakkoliv přiblíženy. Podobně z povzdálí jsou zachyceny i klíčové události doby. Nepoučený divák se dozví, že ve válce o Falklandy vlastně zase tak o moc nešlo, divák znalý žasne, jak se takové téma může smrsknout do pár vět, záběrů a jednoho bojovného rozhodnutí. Působivější a informativně nasycenější by snímek byl v případě, pokud by se tvůrci zaměřili na jedno téma z premiérčina života. I jedno téma totiž dokáže pojmout a zachytit osobnost včetně jejích postojů, vzpomeňme na Frearsovu Královnu nebo Hooperovu Královu řeč. Přitom by se v případě Železné lady dal použít tentýž syžet: Margaret Thatcherová, žijící v ústranní se svými démony, vzpomíná na svůj veřejný život, respektive na jednu jeho část. Závažných a zajímavých témat, které ovlivňovaly její vzestupy a pády, se najde několik. Proč tedy neuchopit jedno detailně, namísto povrchnní snahy zachytit jich co nejvíc? Lloydová si udržela od postavy Thatcherové odstup, nedochází k honorování ani ke zbytečné dehonestaci, nezachycuje svůj vlastní politický postoj, ale… jaké tedy režisérka, potažmo scénáristka Morganová, zaujímají k Thatcherové stanovisko? Je dobré být ve všech případech vyvážený? Z tohoto úhlu, zdá se, byl původním záměrem snímek dokumentární, který by sledováním událostí vybízel diváka k utváření vlastního názoru, bohužel snímku schází potřebná hloubka… K vytvoření divácké identity nestačí poukázat na podporu podnikatelů, zavedení rovné daně a privatizace, a na stranu druhou postavit bouřící se dělníky a jinou sociálně slabou komunitu. Vzniká tak pouze jakýsi virtuální mediální portrét Margaret Thatcherové, ženy, jež se dokázala vyrovnat mužům. Ženská emancipace je možná jediným správným klíčem k filmu. Sledujeme zaujetí a odvahu mladé Margaret Robertsové, která se nevzdá a přes nedůvěru ostatních v političku - ženu dojde až do parlamentu, aby se stala Margaret Thatcherovou, kterou Sověti pro její neústupnost a houževnatost nazvou Železnou lady. Leč ani z feministického pohledu film nezaujímá jasná stanoviska, jakých se nám dostává například ve snímcích Chantal Akerman. V případě Železné lady nejde o prosazování ženských hodnot, nýbrž o vyrovnání se mužům za každou cenu a přizpůsobení se jejich světu. V konečném výsledku vychází vítězně pouze Meryl Streepová, coby představitelka hlavní role, a Marc Coulier, který dokázal herečku proměnit v britskou premiérku nejen v plné síle, ale i v jejím úpadku. Vynikající práce těchto dvou lidí ale ve skutečnosti celkovému vyznění filmu také spíš ublížila, protože veškerá pozornost je soustředěna právě na ně a podporuje tak dojem nevyváženého snímku. Jako v mnoha jiných případech se i u Železné lady potvrdilo, že méně někdy znamená více… [CineStar Olomouc, 23.3.2012 - s rainman93]

Snímek, který mnou v několika momentech opravdu otřásl. Postava mladíka, jenž se bouří proti zavedenému systému, je zahrána tak expresivně a sugestivně, až jsem si chvílemi zapomněla uvědomovat, že nesleduji skutečnost. Scéna, kdy si Sandro ležérně natáhne nohy přes rakev s mrtvou matkou, perfektně vystihuje jeho psychózu. Vražda je zde jakousi formou vzpoury, stejně jako otevřený konec. Ten, ve spojení s rychlým střihem, který umocňuje Sandrovo běsnění, působí patřičně naléhavě.