u_vox

Shlédnuto den po Tropické bouři. Tak co chcete slyšet? Že mě prostě dostal? Ano. Asi ano. A navíc ta reminiscence na Bowieho... Myslím, že tohle stačí, protože tak dobře, trefně až symbolicky jako Matty, bych asi své vlastní hodnocení teď v té rychlosti nenapsal.

Cimrmanovo Dobytí severního pólu našlo svoje důstojné následovníky, jakkoliv cíl téhle skvadry ležel na úplně jiné rovnoběžce. Problém je ale ten, že všichni, kdo s tím mají něco společného, se berou smrtelně vážně. A smutně vypovídají o tom, jak evropská kinematografie tone stále více v křeči, a pod tlakem politické korektnosti už dočista zapomněla napsat, zahrát, vyprávět či jakkoliv skrze filmovou kameru zpracovat opravdu silný chlapský příběh. Naštěstí na tu hrůzu zase tak moc nevidíte, protože osmdesát procent snímku, zasazeném na okraj sněhobílé Arktidy, se odehrává – jak přece jinak - buď v mlze, podpalubí, ve srubu či ještě pro sichr za polární noci. A pravdu zde mají ti, že se skutečně krutě a za naprosto vyprázdněné formy, táhne až k tragikomickému finále, s nímž se tvůrci očividně báli v soudobých poměrech dát jasně najevo, že pokrytecké mravní většině se odvahou rozhodně nezavděčíte. A to přitom byla spása už takřka na dosah. Neboť pokud by navíc velmi necharismatičtí účastnící tohoto polárního zájezdu přestali v nouzi vést dialogy o „nesmrtelnosti chrousta“ a návštěvě „amsterdamské cukrárny“, ale zvedli prdele a zamířili na jih, pak se nejenom zahřejou, ale navíc nakonec do té Indie dorazí. Je opravdu strašné, že někdo dokáže výrazně ohvězdičkovat takový snímek jen proto, že propadne objemu ňader jakési zde zcela zbytečné ženy…

Jako když se zástupce kulturní levicové fronty snaží točit noirový cyberpunk. Že se právě s tímto typem umělecké výpovědí současná intelektuální generace ztotožňuje? Ano, a to je na tom právě to nejhorší. Pomineme-li tedy fakt, že takhle povrchní a odcizenou formu bez obsahu, v níž nefungují ani (a beztak ponejvíce směšné) náznaky manýrismu, jde za tím, kým není nikdo jiný, než před časem ještě toliko nadějný Bowieho potomek. Ale, možná je na rozdíl od otce více přemýšlivý, než opravdu talentovaný. S Lennonovými syny to po těch prvních pár záblescích, už také nikdy nebyla žádná sláva...

Za běžných okolností bych se mírnil, ale když tady vidím ty znuděné ksichty čtenářů Cinepuru a milovníků zeleného plátna, pak musím zasáhnout. Ano, je to romanticky zpracovaný příběh, ale právě ten cit pro vyprávění většině těch „velkých umělců“, kteří se na plátně snaží s povýšeným akademickým úsměškem nebo monstrózní pompou naložit žraloka do formaldehydu, krutě chybí. Affleck je hypnotizující, ale stejně tak i McTavish či hrubě konzervativní Bana. Nicméně Pine překonává veškerá očekávání. Na rozdíl od Star Treku jen nebaví, ale i v pouhém výrazu brilantně ztvárňuje vpravdě dojemně pochybujícího a tím i prostě uvěřitelného hrdinu. Je to opravdu v téhle době, pro níž jsou signifikantní velkohubí kritici bez srdce, tak málo?

Alternativní neznamená automaticky dobré, ale v tomto případě je těžké pochopit, proč tak recyklované téma nemá alespoň nějaké tempo, dialogy, které by třeba jen jednu jedinou postavu učinily sympatickou nebo jí umožnily vyjádřit myšlenku, s níž by se bylo možné ztotožnit, a především hudbu (nikoliv pouhý muzak), který by snímek zachránil alespoň co do atmosféry, která mu krutě schází. Ta potřeba jevit se existenciálně roztěkaným před publikem, které poznatky o záhadách všehomíra sbírá jen skrze tablet v designové kavárně, se dnes nezávislou scénou šíří jako mor. Studí, nudí, a jak říkají Francouzi, trochu sére...

Staré škole by na ústřední téma snímku stačil jediný opravdu dobře napsaný dialog. Nově nastupující generace k tomu zřejmě potřebuje obludnou půl druha hodinovou manýru s komentářem, který se nám snaží její velké umění polopatisticky vnutit podobně vyprázdněnou formou, jak nám to kdysi podsouvali dokumenty o budování socialismu. Scenáristický nonsens v režijní křeči, jehož tvůrci vyjadřují z necitlivosti současného světa postupně jen svou frustraci, v důsledku čehož se divák v závěru už jen snaží vymanit zpod až nihilistické deky, která tu na něj padá. Logiku to ale nemá. A duše, o které to dost možná mělo či mohlo být, tu jen trvale strádá. Nehezký, přehnaně exaltovaný a negativistický příběh, který ve skutečnosti nikdo nemusí prožít a proto byl vykonstruován.

Ploché, mrzce popisné, a dramaturgicky povrchní a vykonstruované jako samotný proces. Herecké výkony na úrovni ochotnického divadla, bez výrazu, bez mimiky, nahodile exaltované nebo pro změnu přehnaně afektované (viz otřesný Budař). Místo vypointované dramatizace únavně se vlekoucí dialogová vata, kde absenci atmosféry dobového temna alternují naprosto odpudivým způsobem prvky laciného naturalismu. Otřesně napsaný scénář a snad nejhorší režie, kterou takhle ambiciózní dílo mohlo potkat.

Mohlo to mít alespoň hezkou duši, ale nakonec to nemá žádnou...

S tučňákem už asi nikdo nic neudělá. Ale i jeho "postava" nese v sobě jistý ráz poetičnosti, třebaže asijskému publiku nepochybně bližší, než tomu našemu. Jak moc survival a jak moc romance však není nutné řešit. Obě roviny se totiž až s nebývalým citem prolínají. A nadto spějí k myšlence i k rozuzlení, s nimiž se vás snímek může dotknout i tam, kde byste to vážně nečekali.

Ono to minimalistické pojetí a slow down tempo není vůbec špatné, a kamera, díky tomu opuštěnému koutu světa, to dobře umocňuje. Jenže jako obvykle, jde tu o pointu, smysl, význam, či důvod. A pokud si máte položit otázku, kam ten mladý, slušný muž vlastně v tomto případě, a to jak obrazně tak i doslova, došel, pak chtě nechtě musíte konstatovat jediné: Jééžiši....!