marvan

Ve svých Nápadech čtenáře detektivek upozorňuje Škvorecký na zvláštní fenomén v literatuře, který se dá vztáhnout na jakýkoli tvůrčí obor. Díla, ve kterých autor umělecky selhal se v některých případech stávají předmětem kultu autorových čtenářů, protože v nich nejodkrytěji vystupuje autorova tvůrčí metoda a myšlení a ve své nedokonalosti jsou běžnému čtenáři mnohem bližší, než jeho obecně uznávanější díla. Myslím, že Tenkrát v Americe je případem tohoto druhu. Právě tady jako nikde jinde se ukazuje, že Leone ve svých filmech nahrazuje psychologii postav patosem a pózou, že jeho dlouhé záběry se rozpadají a nudí, pokud nejsou vydatně podepřeny výraznou Morriconeho hudbou.

Autor knižní předlohy Nicolas Sparks je zdatný pokračovatel tradice červené knihovny. Sparksova obliba spočívá v autorově schopnosti recyklovat a inovovat romantickou veteš natolik citlivě, že se výsledek často blíží serióznímu melodramatu. Nejlépe se zatím podařilo filmově zprostředkovat Sparksovy schopnosti Nicku Cassavetesovi v Notebooku. V Poslední písni výše zmíněná romantická veteš až příliš vystrkuje růžky a příliš bezohledně ždímá emoce. Je škoda, že větší prostor nedostala postava sexy opotřebovaného taťky Grega Kinneara. Naopak dětská rádoby hvězda Miley Cyrus je snad tou největší slabinou filmu. Přestože si Miley Cyrus stále užívá doznívající status dětské hvězdy, její lolitkovsky dráždivé půvaby věkem zhrubly a o to citelněji vyniká absence hereckého talentu.

Co do psychologie a věrohodnosti postav rozhodně povednější film než žánrově příbuzní Potomci lidí. Jejich okázalý humanismus mi přišel vykalkulovaný a toporný, proto si Blindness cením na rozdíl od většiny recenzentů mnohem výš.

Osobnost Hitlera je natolik fascinující, že i průměrný film (jako v tomto případě), budí větší zájem než by si dle svých kvalit zasloužil. Takto složitou postavu nelze odbýt psychologizováním na úrovni lifestylových magazínů (neradostné dětství, oidipovský komplex atd.). Předpokladem smysluplného díla je originální tvůrčí intelekt, nikoli mechanické vršení učebnicových klišé. Film zobrazuje Hitlera jako monstrum, narozdíl od Pádu třetí říše, která z něj udělala citlivého strejdu odvedle, který náhodou nechal zplynovat 4.000.000 Židů. Co se týče přínosu k tématu, jsou však oba filmy stejně zbytečné.

Vše se tu točí kolem otázky, kdo je autorem "nej" matematické práce na světě. Americké zbožnění absolutních výkonů mi přijde na úrovni pubertálního soutěžení kdo má větší přirození a předem znemožňuje jakékoli hlubší úvahy.

Konverzační záležitost, která by vynikla na divadelních prknech. Na filmovém plátně ztrácí tah.

Lesbická orientace autorce znemožňuje nezaujatý pohled na věc. Z hlavní mužské postavy udělala jakýsi hromosvod, na který se svedlo pochybení ostatních aktérů, především žen. Nebyla snad iniciátorem problémů, minimálně stejně ne-li více, postava Julianne Moorové? Je to snímek v mnoha ohledech rozporuplný a pokrytecký. Pokud by podobný film natočil heterosexuál s vyzněním v neprospěch leseb, to by strážcové korektnosti spustili kravál! Možná by se před dalším filmováním měla Cholodenková nejdřív vyrovnat s vlastním pocitem ublíženosti. Tenhle film (a její autorka) je vážně dost mimo.

Fincher se neustále snaží dokázat, že je něčím víc než schopným řemeslníkem, osobně jsem ale toho názoru, že tenhle limit nikdy nepřekročí. K tomu by totiž potřeboval něco, co se nedá osvojit, ale co tvůrce musí prostě mít: vizi. Na to, aby The Social Network mohl být "výstižným zachycením doby", by nesměl vše podřizovat ostře nasazenému tempu; primárně mu nejde o "zachycení doby", ale o svižnou atraktivní podívanou. Od začátku do konce film jen projede po předem připravených kolejích. Na začátku příběhu nazve zhrzená přítelkyně Zuckerbergera kreténem, na konci se mu dostane rozhřešení od advokátky, podle které kreténem není, ale snaží se ho ze sebe udělat. To je v kostce celý myšlenkový přínos k osobě zakladatele Facebooku.

Žánrovým klišé je třeba rozumět a umět s nimi pracovat. Jinak se může stát, že tvůrce vypráví jiný příběh, než zamýšlel. Místo melodramatu o mladíku, který se z bahna periferie povznese (nebo spíš protančí) ke svému americkému snu, jsem v tomto případě sledoval příběh sebestředného arogantního blba (hraje ho Channing Tatum vyznačující se absencí hereckého talentu a permanentně retardovaným výrazem), s nímž neznámo proč celý svět jedná v rukavičkách. Poměry na periferii působily dojmem solidního zázemí, rozhodně nic co by vzbuzovalo důvod pro jeho kriminální sklony a ukřivděné chování. Závěrečný happy end ve mě nevyvolal pocit uspokojení. Ten by se v tomto případě dostavil, pokud by hlavního hrdinu na parketě něco přejelo, pokud možno velmi bolestivým způsobem.

Corbijn svým druhým filmem potvrdil, že ví jak točit. Pouze nemá o čem.