marvan

Pelíšky historii nereflektují, ale přepisují do podoby vycházející vstříc lidovému „vkusu“ a falešným představám o české identitě, se kterými se zřejmě většina Čechů identifikuje. Tvůrci zde vytvořili historii, která nikdy neexistovala, opravdové konflikty z ní odsunuly pryč a zůstalo jen hladivé a kýčovité sebedojímání. Pelíšky jsou i po řemeslné stránce nepříliš povedeným filmem: děj trpí roztříštěností scénáře a neschopností režiséra vtisknout mu ucelený tvar. Herci své role přehrávají a vtipům je obětována věrohodnost děje i postav. Film působí jako sled televizních bakalářských skečů.

Nevěřil bych, že je možné, aby se mi kdy líbil Hřebejkův film, ale stalo se. Pokud by film skončil scénou u jezera (záběr kamery podkreslený hudbou, do které prolíná hrdinčin srdceryvný monolog), byl by to mistrovský kousek. Scénář je účelně vystavěný, s věcnými dialogy beze snahy zalíbit se divákovi. Kamera je nejlepší jakou jsem v českém filmu posledních let viděl, syrová i lyrická. A v neposlední řadě herecké výkony všech zůčastněných, na český film nezvykle oproštěné od teatrálnosti. Aňa Geislerová podala vynikající výkon, její obvyklá nervní hysterie je prostoupena nečekanými tóny křehkosti, které dodávají její postavě plastičnost a činí jí pro diváka čitelnou. Škoda jen, že po vyznání u jezera pokračuje děj dál, aniž by předchozí vrchol překonal a dodal k příběhu něco podstatného. Právě naopak, ubírá mu tím na věrohodnosti.

Vyjímečnost talentu Roberta Sedláčka spočívá v tom, že jeho filmy reflektují skutečnost bez toho, aniž by ji deformovaly do klišé a frází, jimiž čeští tvůrci maskují absentující vlastní názor. Hřebejkovy Pelíšky a Pupendo působí srozumitelně proto, že jde o jakousi lidovou mytologii na úrovni hospodského tlachu, kterou nelze konfrontovat se skutečností. Opravdové problémy jsou odsunuty pryč a zůstává jen to hladivé sebedojímání. Jakmile dospělo duo Jarchovský - Hřebejk po časové ose do současnosti (Horem pádem, Medvídek), ocitlo se v době, kdy se nemůže opřít o žádný obecný konsensus a výsledkem je tvůrčí bezradnost. U Sedláčkových filmů jsem po dlouhé době zažil pocit přímé interakce s filmovým světem, světem s reálnými problémy, nikoli uměle vykonstruovanými.

Zastydlá puberta jako velkofilm. Na druhou stranu bych tím mohl urazit spoustu teenagrů, tohle by mi přišlo stupidní i ve 14ti. Downey jr. tentokrát nehraje, ale jen pozérsky deklamuje.

Formální mišmaš, kde soudržnost celku režisér obětuje pointě jednotlivých záběrů: surrealistické kompozice střídají civilně věcné, bez ladu a skladu, jakoby se Lee nebyl schopný rozhodnout, jestli bude točit melodrama, válečný film nebo bůhví co vlastně.

Soudobé západní kultuře vyčítají kritici rezignaci na duchovní obsah. Tento film ilustruje přesně opačný protipól: východní kulturu plnou velkých slov a gest, které přes vznešenou dikci a oddanost mrtvým duchovním tradicím působí stejně prázdně, jako opovrhovaná populární kultura západu.

Chápu proč někteří diváci označují poslední díl trilogie za nejslabší, přesto s nimi nemohu souhlasit. Na rozdíl od předchozích dílů nemohl ten poslední přijít s ničím novým, protože jeho úkolem bylo svázat všechny doposud rozvíjené dějové nitky. Přijít s takovým časovým odstupem s třetím pokračováním, které nejenže neubírá nic těm předchozím, ale naopak jim zpětně dodává nový rozměr, to mi přijde jako obdivuhodný tvůrčí počin. Směrem k výtkám k údajnému citovému chladu, které se tu neustále opakují, mě napadá jediné: dnešní divák krmený popkulturním sentimentem, již zřejmě nedokáže akceptovat dospělejší formu emocí.

TOTO je návrat do 80. let, nikoli The Expendables, které sice natočili herci jejichž zenit slávy spadá do 80. let, ale jinak jsou ukotvení ve filmové současnosti. Zato A-team je návratem do 80. let natolik důsledným, že z nich přinaší nejen to, co je dnes předmětem retrokultu, ale také nedostatky, pro něž jsme rádi, že jsou ty doby pryč. Díkybohu, že příběh se alespoň odehrává v současnosti, čímž je divák ušetřen dobových natrvalených hlav a módních výstřelků jako z travestishow. Film je prodchnutý atmosférou nezávazné konzumní lehkosti, která paradoxně ve výsledku lehce nudí.

Kouzlo Allenových nejúspěšnějších filmů spočívalo v charismatu a espritu jejich tvůrce. Nevěrohodnost zápletek a jednostrunná charakteristika postav byly podružné, podstatou kanonických "Allenovek" byly vtipné dialogy a dobře zapamatovatelné bonmoty. S přibývajícím věkem ubylo humoru, přibylo hořkosti a důraz se začal přesouvat na příběh. Bohužel se ukazuje, že komplexnější "vážné" uchopení tématu je nad autorovy síly. V Match Pointu se Woody tomuto faktu vyhnul šikovně tím, že se v myšlenkové rovině opřel o Dostojevského a i když jeho variace na téma zločin a trest byla se zdrojem inspirace nesrovnatelná, stačilo to i tak na jeho nejlepší vážný film. Allen rád ve své tvorbě díla vysoké kultury tematizuje (díky čemuž je neopodstatněně považován za intelektuála), ale pouze na populární úrovni. Woody Allen je výborný komik, kterému na konci života došel humor.

Lasse Hallström na stará kolena odhodil zbytky studu a začal točit sentimentální vyprávěnky, za které ho kritika stíhá nepřejícnými recenzemi. Svým způsobem je v tom Lasse nevinně: neznamená to, že by točil horší filmy, pouze se zaměřil na obecně opovrhované žánry pro nenáročné, upustil od obvyklých intelektuálních kudrlinek, zato si podržel vysokou řemeslnou zručnost a v žánrových vodách nezvykle vysokou míru soudnosti a vkusu. Je nesmyslné tento tvůrčí obrat charakterizovat jako úbytek tvůrčích sil nebo zaprodání se běžné komerci. Recenzentům s takovýmito argumenty zřejmě uniklo, že Lasse vždy tíhnul ve svých filmech k zjednodušujícím zkratkám a jeho filmy byly přes deklarovanou artovost spíše intelektuálním popem. Osobně se tedy přikláním k interpretaci (byť nepodložené), že stárnoucí mistr ztrácí chuť předstírat myšlenkovou náročnost a otevřeně dává průchod svému zalíbení v sentimentu. A jde mu to v daném žánrovém rámci zatraceně dobře.