Renfield

Originál jsem zatím neviděl, takže porovnávat s ním nemohu. Za to mohu porovnávat s tvůrcem, jehož mi pojetí Vanilkového nebe nejednou lehce připomenulo, s Davidem Lynchem. To připomenutí bylo opravdu jen lehké, Vanilkové nebe je rozhodně dějově slabší a to prakticky ve všech směrech, ať už srovnávám s kterýmkoliv filmem mistra. Právě přitlačení na pilu, by mu v mnoha scénách pomohlo, sice silné má i takto (jízda autem), ale není jich zrovna mnoho. Nepomáhá ani nevýrazný Tom Cruise, jehož postava mě nezaujala tolik, jak bylo třeba. Jenže, to nejhorší přichází ve finále... Cameron Crowe stejně jako Lynch příběh patřičně motá a docela se mu to i daří. Proč to tak nenechat? Proč nenechat diváka vymyslet a domyslet dění? Zase, jako to dělá David Lynch! To by totiž prospělo i tomuto filmu, nemuselo se několik minut jet výtahem vzhůru a poté dlouze do detailu vysvětlovat na střeše. Je to zkrátka škoda, protože celkově ten film zas tak špatný není, vůbec když si vzpomenu na soundtrack. Tak snad v té původní verzi... uvidíme. 50%

No co, krásná pohádka! To, že je v příběhu občas (ale jo, často) nějaké to klišé a samozřejmě je od úvodu jasné, jak to celé dopadne, se přece dá odpustit. Ono když se přihlédne k tomu, pro jaké publikum a za jakým účelem byl Zorro natáčen, není to až tak složité. A navíc, co bych dal dnes za takhle povedenou "popcornovku"! I z tohoto důvodu jsem byl příjemně překvapen kvalitou šermířských soubojů, na mnohé z nich je opravdu radost pohledět. A když je nálada na nějaký odlehčenější vtipnější, souboj Antonio Banderas/Catherine Zeta-Jones nelze nedoporučit, výborná scéna. Navíc tihle dva kvalitně herecky (i svým charismatem) doplňují výborného Anthony Hopkinse. Povedené akční scény, ve kterých se vyznamenali i kaskadéři, jsou potom právě vtipem dobře proloženy, například takový "oddech" ve zpovědnici. A taktéž výborně doplněny hudbou Jamese Hornera, nezapomenutelnou hudbou! 75%

Tak ani po letech a kompletní filmografii Davida Ondříčka, jsem jeho prvotině na chuť nepřišel. Celé to hezky barevně vypadá, kamera je velmi zajímavá, ale co ten "příběh"? Věřím, že takhle někdo žil, snad i žije, ale co s tím? Co postavy, do závěrečných titulků zcela nezajímavé, neznámé. Film je velmi krátký, přesto často úmorně nudný, navíc herecky velmi neherecký, snad až na pár známých jmen. Hold si nepřipadám jako z jiné planety a podobně jsem naštěstí nikdy nežil, tak možná to je ten důvod. 35%

Tak zase podobně, jako už mnohokrát předtím? Tentokrát nikoliv! Pouta jsou svá, jejich netradiční pojetí mě příjemně překvapilo, v něco takového jsem u českého filmu z tohoto období už ani nedoufal. Dobové pojetí je do detailu propracované. Úchvatné a dokonale mrazivé jsou především kanceláře "tajných", tak jednoduché, přitom tak účinné. Ale dalo by se pokračovat například i vybavením bytů, auty (protože "projížďky" byly časté) a celkově velmi trefnými lokacemi natáčení. Právě exteriérové kamerové kompozice, jsou dokonalé, čímž nechci říct, že by tomu v interiéru bylo jinak. Hold mi použitý šedý filtr více ladí k té krajině, takové své depresivní krajině. Co se příběhu týče, ten je též jiný. Hlavním rozdílem budiž, že zde prakticky nejsou kladní hrdinové, vždyť každý má své, tedy, především mužská část. Najít si k někomu z nich cestu, je velmi složité, nemožné, vůbec pokud jde o hlavního hrdinu. Antonín je... a postupně se rozkládá, prakticky každou minutou dění níž a níž. Ondřej Malý je v jeho roli naprosto fantastický, svým výkonem zastíní všechny, i když taktéž velmi dobré. Přesto mám pocit, že by se příběhově dalo přitlačit, alespoň v některých vypjatějších pasážích. Ovšem z výkonu Ondřeje Malého je opravdu vše jasné. "Tak jo". 80%

Hned úvodní, atmosférou ještě lehce gangsterská scéna o "seznámení" Montyho a Doyla, dialogově zaujme. A silné dialogy zůstávají, vždyť na nich většina děje stojí, tedy i na monolozích. Ovšem atmosféra se mění stejně rychle, jako Montyho nálada, nálada chlapa, který to v životě prostě nezvládl a tak žije svůj poslední svobodný den, žije a mluví. Děj je z větší části opravdu tvořen vzájemnými rozhovory postav. Dalo by se říct, pouhý rozhovor, pouhé dialogy, jenže napětí při nich by se dalo krájet! 25. hodina má výborný scénář, ale především má výborné herce, z nichž vyčnívají Barry Pepper a Edward Norton. Právě jejich vzájemné scény jsou ty nejsilnější a předfinální "úprava před nástupem", je dokonale a mrazivě uzavírá. Z následujícího monologu otce, jsem trochu na vážkách, sice je taktéž dobrý, ale mám pocit, že pouhá cesta a finální záběr, by byly výmluvnější, že tohle vlastně ani být nemuselo. Za to Nortonův monolog o nesnášení, je nejlepší scénou filmu a dává smysl. V něm se předvedl i Rodrigo Prieto, samozřejmě nejen v něm, jeho kamerové jízdy a využití barev, dávají filmu ještě větší hloubku. Vůbec noční ulice, i když jich zde mnoho není, ale pro navození atmosféry a výmluvnost města bohatě stačí. Nenápadný, malý a přitom tak velký film, z mého pohledu to nejlepší od Spikea Leeho. 85%

Mě to jako prostě dělá Happy! Hotovo. Dějově trošku na kapitoly, které ovšem dohromady ladí a především dávají smysl. Jenže ono je to stejně všechno založeno na slušně napsaných postavách, trefně podivných postavách, kdy právě jejich podivnost dává Grandhotelu ty pravé grády. Většina vtipných scén a především hlášek (že jich je) je vlastně založena na koníčcích postav... meterologie, HappyLife, ženské atd. Což dává hercům příležitost své role v mezích přepálit... Jaromír Dulava, Jaroslav Plesl, Ladislav Mrkvička i Marek Taclík nezapomenutelní. K tomu třeba přidat Ještěd a velmi pěknou kameru, obzvlášť právě ty exteriérové kompozice, jsou ve spojení s hudbou Jana P. Muchowa úchvatné. Ale hudba je silná i sama o sobě, například v té romantičtější části filmu. Je to přeci jen o vztazích, ale o vztazích jinak, jak by se od Davida Ondříčka dalo očekávat a je to také tak trochu portrét doby, jenom se to musí vidět. 75%

Opravdu zdaleka ten nejosobnější Quentin Tarantino, zároveň však i velká radost, pro nejednoho filmového fanouška, což se vlastně vůbec nevylučuje. Příběh je vyprávěn už klasicky, zase jsou do něj "vložené scény", tentokrát vzpomínkové, velmi zásadní, velmi vtipné (manželka, Bruce Lee), filmové a pro vysvětlení a urychlení děje, je opět použit vypravěč. Tedy, z tohoto pohledu, co se "vážnějších" filmů Quentina Tarantina týče, vše při starém. Jedna zásadní věc je ale jinak, Tenkrát v Hollywoodu zdaleka tolik nestojí na dialozích postav, v některých scénách dokonce vůbec. Zcela zásadní je pro něj atmosféra šedesátých let a ta je až neskutečně do detailu promyšlená. Nejde jen o žití hlavních hrdinů, tedy například večírky, oblékání a samozřejmě všudypřítomný film. Jde o celé ulice, zářivé neóny, úchvatná auta a tak by se dalo pokračovat, například k postavám. Vždyť po ulicích se nejčastěji prohání Cliff Booth, zase často bez dialogů, ani u hlavních postav totiž nejsou potřeba. Dokonalým příkladem toho je Sharon Tate, mnoho dialogů nemá, vztah k ní je budován pohledem, kamerou, atmosférou a charismatem Margot Robbie. Jde to výborně, vždyť na první pohled "jednoduchá" scéna v kině, je jednou z nejlepších. Rozvádět scény nemá smysl, slabá tu není, ale ještě dvě zmínit musím, Spahnův ranč a závěr. Ranč je zase dokonale zrekonstruován, stejně tak cosi jako život na něm, hippies život, co dodat. Scéna prakticky začíná už výbornou konverzačkou v autě, tady ještě vlastně odlehčená, za to na ranči je cítiti horko, hutná, blíže k domu skutečně až psycho atmosféra, výborné. Celkově ovšem film dodává radost a pohodu, tento pocit jsem chtěl mít i nadále a tak jsem se závěru vlastně trochu obával. Jak bude očekávané pojato? No, vlastně snad nejlépe jak mohlo, v duchu filmu a let šedesátých odlehčeně, s klasicky dokonalou hudbou a hlavně po tarantinovsku! Dokonalá, (škoda že) alternativní historie, která musí potěšit a patřičně rozesmát. Má smysl ještě u filmu Quentina Tarantina rozvádět... ale jo. Takže výborná hudba, stejně tak kamera a především herecké výkony! Jediné co mi vrtá hlavou je, proč měla Sharon v kině tak špinavé nohy? 95%

Silné, šokující, kéž by raději smyšlené... ale obávám se, že tomu tak úplně není, že se něco podobného děje, čí dít mohlo. Pravdou je, že toho chce film v krátkém čase říct až příliš, přesto se to občas daří, důkazem toho budiž dlouhá a skutečně děsivá scéna v autě. Malina Manovici je nejen v ní výborná, s její Marou jsem prakticky hned soucítil. A její protiklad Steve Bacic za ní rozhodně nezaostává. Následující dění, i když opravdu silné, již zmíněnou scénu nepřekoná a to ani ve finále. Všechno se opravdu děje až příliš rychle, tedy snad více času? Jako malé komorní drama jsou Líbánky každopádně zajímavým filmem. 70%

Bez znalosti obsahu, bylo zorientování se v ději lehce složitější, což Hlynur Pálmason pozvolným rozjezdem se spoustou náznaků, rozhodně neulehčil. Že budou pro děj právě ty náznaky velmi důležité, bylo zřejmé. Ostatně, je to znát hned v úvodní scéně, ve které se odráží mnohé z následujícího dění, či celého filmu. Má totiž výbornou kameru a atmosféru, k nim samozřejmě dokonale využívá okolní krajinu. Její vyústění je potom velmi silné, pro hlavního hrdinu zdrcující. Hned další scéna je složena z obrazů, či pohledů na rozestavěný dům, pro Ingimundura zase zcela zásadní dům. A tak by se dalo pokračovat, například takovou "cestou kamene". Úchvatná, dokonale natočená scéna a hlavně zase pro hlavního hrdinu zásadní, věčné překážky, věčné odstraňování. Což se projevuje i v jeho vztahu s vnučkou, člověkem v této době vůbec nejbližším a přesto. Ale dost bylo "náznaků", každý si jistě najde své, jiné. Forma vyprávění příběhu, mě brzy nadchla, scény jsou dlouhé, mrazivé, občas proložené "obrazem", či záběrem jinam. Film má i svou komediální část, která skutečně funguje. Samozřejmě mluvím o návštěvě psychologa, který by sám potřeboval psychologa... a následné policejní stanici. Má i velmi zajímavou detektivní linii, jejíž finální část je zase velmi silná, překvapivá, vůbec ona dohra. A má mnoho "ze života", pro některé možná nepochopitelného života... ryba, příběh na dobrou noc, televize. Ale především má Ingvara Sigurðssona a naprosto fantastickou Ída Mekkín Hlynsdóttir, o které doufám ještě v budoucnu uslyšíme. 85%

Výhrady by byly, ale nejsou. Je sice fakt, že se postavy objevují a zase mizí (horníci, lovci, někteří z první epizody...), jenomže příběhy mnohým z nich, jsou až pietním způsobem ukončeny v titulcích závěrečné epizody. A především, dostat vše do pěti neskutečně realistických epizod, pokrývajících to nejdůležitější z katastrofy, je nemožné. Děj by byl jen zbytečně natahován, což by mu jistě uškodilo. Vidět je to částečně hned na první epizodě, která toho chce a musí říct opravdu mnoho. Ne že by byl děj natahován, to v žádném případě, ale naopak se toho děje tolik, až je to občas zmatečné, dvě zhlédnutí pomohou. Vypisování silných scén zde nemá smysl, přesto ty z první epizody zmíním, v hlavě navždy zůstane pozorování požáru z mostu a pohled do reaktoru. V první epizodě jsou to scény "oddechu", mají pomalé, atmosferické tempo, spojení zpomalených záběrů kamery a dokonalé hudby působí až hororově... i když, to zdaleka ne jen u těchto scén. Prakticky všechny "podobně natočené", jsou naprosto úchvatné. Jakob Ihre je jednoduše fantastický a Hildur Guðnadóttir? Mám pocit, že snad nikdo nebyl vhodnější. Ale ještě krátce k ději, nezmínit závěrečnou politickou epizodu nelze. Očekávaný zase dokonale natočený soud, je především při výpovědi a následném odjezdu Valerije Legasova zdrcující. Právě to politické pozadí celé této události, je něco neskutečného, až taková lhostejnost nad vším živým, až takový důraz na to, aby nikdo nic nevěděl, hnus. Člověk si zavzpomíná, co zrovna dělal, nebo co mu bylo řečeno, že dělal - můj případ. Opakem politického hnusu budiž důraz na skutečné hrdinství, i těch "posledních", to je ze seriálu znát. Realita (nemyslím jen tu politickou) a do detailu promyšlená dobovost, je jeho ozdobou... města, kostýmy, vybavení bytů a další, vše dotaženo k dokonalosti. 95%