Renfield

Takové reálně poetické slavnosti života. Poetické snad především díky nádherné kameře, silnici, lesu... jednoduše místu natáčení. Reálné potom odvrácenou stranou této poetiky, například záběry na černou skládku. Nejvíce ovšem příběhy postav, mnoha postav, o nichž se dozvíme velmi málo. Vadí to? Vůbec ne... vždyť je to celé o tom kanci, anebo také ne. Podobně se dá psát i o příběhu, převážně "komediálním", ovšem se stále silnou a především nečekanou závěrečnou scénou. K ní třeba dodat, že právě pan Leli, je postavou nejzajímavější a Jaromír Hanzlík ho zahrál výborně. 80%

Velké divadelní představení Ingmara Bergmana, ve všech svých třech částech velmi silné, v té prostřední z mého pohledu nejsilnější, ale nepředbíhejme. První část se odehrává v domě a následně v jeho pokojích. V domě na oslavě, je každý představen, v pokojích se potom dozvíme vše podstatné, pro pokračování příběhu. I když, příběhy některých nepokračují, což bude pravděpodobně v pětihodinové verzi jinak. Tato část má úchvatné, ovšem přezdobené (s největší pravděpodobností úmysl) interiéry, vše v zářivé "dokonalosti". Ve většině případu je plná radosti a optimismu, taktéž úchvatných kostýmů a překvapivě vtipných dialogů. Z mého pohledu je právě to detailnější pokojové představení jednotlivých párů tím nejsilnějším. Následuje druhá, nejtemnější část. Atmosféra optimismu je pryč, interiér fary je velmi prostý, žádné zdobení, žádná radost, pouze tvrdý řád. Velký rozdíl je například i v kameře, zatímco v první části procházela domem a povětšinou zabírala široké pokojové kompozice, zde je mnohem detailnější, důraz je kladen na tváře, bílé zdi a tísnivou, často až hororovou atmosféru. Je tu také větší prostor pro Alexandra, jeho mysl... vlastně i díky ní, dochází k vrcholné scéně trestu, která tuto část prakticky uzavírá. Přichází zúčtování a čas na dětskou fantazii, tedy je možné vše a to se také děje. Svým způsobem je třetí část propojení obou předchozích, opět je tu původní rodina a s ní i komedie. V menší míře potom "nová rodina", horor a fantazie. Závěr je vlastně optimistický, což je překvapivé, vůbec když mu předchází řešení stárnutí a smrti... přesto tu radost je. Fanny a Alexandr má jednoduše vše a rozloučení mistra je to více než důstojné. 85%

Svým způsobem a z dnešního pohledu, z Maratónce mohlo být hodně slušné béčko. Samozřejmě s nadsázkou řečeno, ale to, co se ve filmu odehrává a především jaké složky a lidé jsou do příběhu zapleteni, to k tomu opravdu vybízí. Každopádně Maratónec vznikl kdy vznikl, natočil ho John Schlesinger, tehdy pravděpodobně v nejlepší formě a především s velmi zajímavým obsazením. Součástí každé silné scény je Laurence Olivier, nacistického doktora je mu snadné uvěřit a to nejen díky jeho zubařským dovednostem. Ale vážně, zubařská scéna je sice velmi slušná, ale to pravé přichází až v závěru... z odhalení na ulici skutečně běhá mráz po zádech. Vše se navíc odehrává v mé oblíbené a tehdy hojně využívané, "špinavé" atmosféře New Yorku, která k dění sedne dokonale, i když, kdo by u podobného příběhu čekal něco jiného. 80%

Svým způsobem kultovní, samozřejmě ve velkých uvozovkách a jak pro koho. Za mě a hlavně s dávkou devadesátkové nostalgie, je Tommy Boy komedie, která pobavit umí. Samozřejmě tedy humorem Chrise Farleyho, který opravdu nesedne každému. Mně hold ano, především kompletní cestovní scény a z nich snad nejlépe pokojská, jsou toho důkazem. David Spade je tu moc fajn. 50%

Jean-Marc Vallée pojal Ostré předměty po svém, je to celé mnohem více o atmosféře a už podstatně méně o samotném vyšetřování. Ono také proč ne, když jde primárně o Camille a její matku Adoru... alespoň mě tento pocit po celý příběh neopustil. Wind Gap je potom dokonale své, jeho často velmi podivné postavy, občas dávají vzpomenout na "klasiku žánru", Twin Peaks. Určité nadpřirozeno je přeci i zde, i když jen v náznacích, většinou je jednoduše vysvětleno, alkohol. Alkoholicko-drogové scény jsou výborně natočeny, podobně jako veškeré flashbacky, ty dokonce často hraničí s hororem... to ticho v nich, či zvuky přírody! Tím nejlepším budiž "přístav klidu", alespoň by jim měl být, ale často není... domov. Beznaděj a deprese v něm vrcholí v posledních dvou epizodách, jsou všudypřítomné a téměř závěrečné scény s Camille a Adorou (Amy Adams a Patricia Clarkson dokonalé), ty nejsilnější. Snad i proto ten již naprostý závěr... no nevím, hold dle knihy. Celkově mi ovšem Valléeho pojetí opravdu sedne, atmosféra, ale i jednotlivé postavy jsou výborné. A co teprve kamera a hudba, tak důležitá hudba, vůbec pro ten dům... a hraje stále! 80%

Skutečný automobilový epos, kterému těch několik "pohádkových" pasáží mile rád odpustím. Koně je nakonec stejně zadupou do země, tedy asfaltu. James Mangold sice točí na jistotu, ovšem naprosto úchvatně! Dobová atmosféra dýchá z každého záběru, především tedy těch mimo závodní dráhy, na nich není na pohodu let šedesátých čas. Fantastické jsou lokace natáčení, nádherná auta (zase, nejen ta závodní, ale i ta pro sekretářky a učitelky), použitá hudba a samozřejmě kamera... ta naopak právě na závodní dráze. Záběry na celé dění, detaily aut, ale i obličeje jezdců, prostě vtáhnou a co teprve když se k nim přidá dokonalý zvuk, který obzvlášť zde potěší nejvíce. Ovšem co se herců týče, právě záběr na tvář jezdce, konkrétně Kena Milese, opravdu řekne vše. Christian Bale a Matt Damon jsou výborní, chemie mezi nimi funguje, ale Bale přeci jen vyčnívá, snad díky zajímavější roli, nebo právě těmto záběrům a jejich velké síle. V příběhu velmi dobře funguje i vtip, samozřejmě obzvlášť v jeho první části... třeba takový klíč, pěkně v rámu. Taktéž i jeho řekněme vážnější část, konflikty uvnitř Fordu, tedy konflikt s kravaťáky. Platí všude možně a dodnes, ať se kdokoliv, kdo tomu dle svého názoru rozumí, montuje do čehokoliv. Když jsem byl u toho klíče, jeho první učinkování ve filmu trefné (skoro), to další již být nemuselo, závěrečná scéna je tu až příliš okatě navíc. 80%

Možná i kvůli pocitu z tohoto filmu je lepší, že jsem Narcos ještě neviděl. To samozřejmě brzy napravím, ale teď "nezaujatě" k tomuto provedení příběhu Escobara. V první polovině se o nějakém "jednoduchém" vyprávění příběhu nedá mluvit, je vidět, že je toho prostě moc a tak sledujeme spíše jakési reportážní provedení, k tomu s častým komentářem vypravěče (reportérky). Pro plynulost děje to špatné není, jen je to prostě hodně rychlé, tak se těžko hledá cesta k postavám, vůbec k jednotlivým scénám. Druhá polovina v tomto trendu pokračuje, ale přeci jen už filmověji, jednotlivé scény jsou delší, je prostor pro nějaké to (nejen) rodinné drama a tím i zajímavější vyprávění. Překvapivě, právě ty "rodinné scény" a Escobarův pád, mi přijdou nejzajímavější, třeba takové vězení, král v něm a jeho cesta na zmrzlinu s dcerou. Ale celý film je vlastně originálně pojatý, má slušnou krátkou akci a velmi silný závěr... výborná scéna. K tomu opravdu dokonalý zvuk a samozřejmě i použitou hudbu. Překvapivě se to celé obešlo bez většího násilí. Vím, vlčák, ale to je asi tak všechno, dál jsou spíš náznaky, nebo cosi mimo kameru. Pro autentičnost příběhu je to možná trochu škoda, ale je fakt, že i tohle vyvažují herci... dokonale autentický Javier Bardem a Penélope Cruz, po dlouhé době ve velmi zajímavé roli. 75%

Svým způsobem nádherné, ale beznadějné prostředí. Pracovat tady očividně není vůbec jednoduché, to stejné potom platí o žití zde. Vždyť vycházet s ostatními je prakticky nemožné, to prostředí se prostě projevit musí. Hlynur Pálmason ho nejen dokonale využívá, ale ještě mu použitím fantastické hudby na vážnosti a depresivnosti přidává. Hudba je opravdu úchvatná, i když samostatně těžko poslouchatelná. Podobně je na tom i kamera, která lokace využívá, fantastická je především úvodní pracovní scéna. Dějově mám pocit, jako bych sledoval několik scén ze životů bratrů, které dohromady nelze spojit, velmi těžký film. Pozdější a z mého pohledu již dokonalý Bílý bílý den, byl podstatně "filmovější", či jak to říct. Každopádně již v Zimních bratrech předvádí Pálmason své dokonalé filmové postupy, obzvlášť co se kamery týče... již zde vložené "fotografie". Technicky je to bez debat dokonalé. 65%

Po nějaké době už jsem měl husí kůži z každé další "písničky". Ono je to pochopitelné, kde není příběh, je spousta času a ten se musí nějak vyplnit. Tady k tomu slouží právě stále dokola pouštěné skladby a snad i hloupé štěky, například Karel Gott. Vtipný je Nestyda opravdu jen v několika málo chvílích, povětšinou jsou tu "vtipy" podobné, jako vlaječka. Takže co zbývá? Několik ucházejících hereckých výkonů (tedy, když je náhodou co hrát), slušná kamera a zmínka určitých sexuálních praktik... ano, myslím že mi zůstane v hlavě právě jen ta zmínka. 20%

Abych navázal na komentář k jedničce, ano, dvojka potvrdí. Podstatně více příběhové a usedlejší pokračovaní, v němž když už nějaká akce je, tak relativně krátká, za to obzvlášť v případě souboje s Elle nezapomenutelná. Tento souboj navíc spadá do Buddova karavanu, nejlepší to kapitole, jejíž westernová atmosféra pohltí. To platí i pro jeho okolí a například scénu pohřbu s komediálním odskokem na rýži a trénink u Pai Meie. Tarantino zase předvádí dokonalou souhru hudby a obrazu, výborné dlouhé dialogy a svoji tak nějak klasickou postavu Budda. Byla by škoda, kdyby jeho šéf při tom škrtání v kalendáři vyškrtl Budda tím, co měl opřené o zeď, Michael Madsen je v jeho roli výborný. Závěr je už jiným filmem, nenabízí žádné velké krvácení, vše je opět pojato stručně, vlastně až rodinně. Z obou částí filmu právě tady poprvé fungují emoce, Bill zkrátka umí manipulovat, zahrát na city, částečně se i ukázat v lepším světle. Je to nečekaně příjemná konverzačka, s nejlepším možným závěrem, do niž David Carradine až nečekaně sedl. Zkrátka i na jeho výkonu je Quentin Tarantino znát. 90%