Renfield

Až příliš dobrá dokumentární rekonstrukce celého případu, což We Own This City rozhodně dodává trochu té originality, aby si ale zároveň "kradlo" svou daň jinde. Jak mám v mnoha případech nelineární vyprávění rád, tady mi přijde zbytečné a nejde o jeho složitost, ta si vcelku rychle sedne. Téměř každá z epizod se soustředí na výslech jednoho ze členů jednotky, takže některé scény vidíme z více pohledů, což je samozřejmě zajímavé, problémem je tak především Wayne Jenkins. Jediná "filmověji" podaná postava, kterou navíc Jon Bernthal hraje oproti zbytku podstatně výraznějším způsobem, až mám pocit, že svoji temnější polohu občas přehrává. Je prostě vidět, veškeré scény si krade pro sebe a právě jeho "čtyřka" trumfne i vydařenou závěrečnou epizodu. Ta zase mimo finální soud patří druhé výrazné tváři, Jamie Hector jako Sean Suiter. Krimi by zkrátka sedlo více, jako hraný dokument ovšem stále nadprůměrné.

Mimo jiného je to především korporátní hra, jenže právě nekonečné scény jednání vtažení do děje neusnadní. Přesto jsou podstatné pro rozdání karet a počátečního formování postav, jenž si projdou výborným vývojem, v nejednom případě doslova otočkou. Těžko říct, dávalo by smysl, kdyby utahání diváka firemními jednáními a zákulisními hrami, bylo záměrem. To tokijské má jednu zajímavost, lehce komediální atmosféru, která není příliš vzdálená od Lost in Translation a to rok před ním. Tady se tedy vlivy nekonaly, za to Lynch a v jednom případě i Schumacher (abych tolik nespoileroval), jsou z toho právě v těch lepších momentech cítit. S atmosférou se pracuje podobně jako s postavami, zprvu chladná, odosobněná, aby se postupně přidávala mysterióznost, ale také syrovost. Scény potom dokáží být dokonalé a Connie Nielsen se v nich předvede v tom nejlepším světle.

Grace by neměla s Abigail nejmenší problém a to je ten problém. Jsou to prakticky úplně stejné filmy, liší se obsazením, které je v tomto případě podstatně slabší, čímž nenadchnou ani postavy. Samozřejmě jsou pouhou lovnou zvěří (a to ani není třeba znát trailer, film své karty jasně rozdá během několika minut, jisté je tak i finále), přesto však mohly mít alespoň trošku té hloubky. Řemeslně opět bez výhrad, kouká se na to dobře, nenáročně to zabaví, přesto finále nemuselo být až tak naivní. Říkalo si to o drsnější závěr, takhle zůstalo u reklamy na lízátka.

Dialogově tak famózní, až těch několik málo akčních scén působí rušivě. Samozřejmě i ony jsou důležité, nejsou tu pouze pro zrychlení děje, ten něco takového opravdu nepotřebuje. Prozradí však hodně například o Chrisovi pozici v cizím týmu a z Dannyho nejednou udělají hrdinu, což sebou nese trochu toho ještě snesitelného devadesátkového kýče. Ten ději nijak neubližuje, není to o akčních scénách, jak jsem zmínil, podstatně zajímavější jsou vyjednávací pasáže (včetně těch prvních, kdy si ještě každý vyjednává na svém), výborná psychologická hra dvou bezchybných herců v nich. Což se naštěstí nepokazí ani v závěru, ke kterému děj postupně graduje, aby ani na chvíli neslevil z napětí. Snad až při opuštění domu ta tíha spadne, závěrečného domu... Výborná scéna, které zase ty odlesky devadesátek vlastně sednou.

Rozporuplná série. K vězeňské části není co dodat, má bezesporu velmi povedené finále, ale zapomenout se nedá ani na pobyt, Barryho a Fuchesovo budování jména, proměny jejich rodinného vztahu, což platí i pro Sally. Jenže potom přijde Tricky Legacies, tahle epizoda se dá zase označit za tu vyčnívající. Tentokrát to však není žádný nářez, ale logické vyústění Barryho cesty. Více tak v ní překvapí Sally, která to všechno do této doby vlastně (s problémy) přijala. A dál očekávaný masakr? Ano i ne, Barry je spíše ve stínu, na světlo se dostává pouze občas, svým způsobem je to takový návrat k úvodu, s tím, že se našel, téměř. Fuches s Hankem to však táhnou a opět nechybí ani vtip, třeba když je potřeba srovnat dům se zemí. Úplný závěr rozvíjí to, co prostupovalo celým seriálem, lehké varování a nastavování zrcadla době. Tady nemám výtek.

Pro mnohé by to byly roky, jenž pomalu uzavírají dětství, ale Jamila musí dospět rychleji, takže jí vlastně sledujeme v letech, které začínají její budoucí život zásadně formovat. Ještě taková ta dětská naivita je cítit z prvního roku, potom už na ni vzhledem k událostem není místo a příběh solidně graduje. Svým způsobem postrádá emočně vypjaté momenty, nijak mu však nechybí, líbí se mi právě ta reálnost. Té pomáhá i čtvercový formát, filtry a kamera celkově spíše dokumentárního rázu. Velmi příjemný experiment.

Série válečných událostí pohledem reportážních fotografů, takže vlastně bez emocí a těžce odosobněně. Pro postavy to neplatí pouze v jediném případě, když jde o jejich blízké, o kterých ale divák neví nic, ten tak zůstává u nezúčastněného sledování. Samozřejmě jde o scénu, ve které je přítomen Jesse Plemons a nemohu tvrdit, že každý bude mít tento nezúčastněný pocit. Z veškerého dění je bezesporu nejsilnější, čemuž velmi přidává právě i fantastický Plemons! Každopádně celá tahle cestovní část solidně funguje, výjevy jsou realistické, často podpořené výborným zvukem nebo hudbou dvojice Barrow/Salisbury, aby přejezdy občas odlehčilo americké country. Až na několik chvil (hořící les) úplně chybí Hardyho poetická kamera, tolik typická pro filmy Alexe Garlanda, což ovšem dává smysl. Ve Washingtonu se vše mění, nastupuje jiný film, který sice nemá špatnou akci, ale k náladě předešlého dění příliš nesedí. Přesto by to nebyl špatný závěr, kdyby se postavy nedostaly tam, kam se dostaly a kdyby nebyla pronesena slova...

Depka, kterou nevyřeší ani aplikace Detonátor a prodavač koblihů... tohle je prostě na garáž. Nebýt otravné Katie, má to celé ještě větší grády. Ale i ona tu sehraje zásadní roli, Barry přece řval, hlubší důvody toho, nebo jeho pohled na věc, není třeba znát, vyřešeno. On, ale také Sally nikdy nebyli více na dně. Což ostatně platí i pro Gena (jehož obsazování do seriálu také patří k vrcholům) a Hanka (fantastická scéna v cele), své znovunarození tak prožívá pouze Fuches, alespoň na chvíli, na dvě chvíle. Sally je naprosto pohlcená prací, snahou dostat se výše, což neskutečným způsobem vrcholí ve výtahu. Barry je na tom svým způsobem podobně, dvě série se hledal, chtěl realizovat jinak, jenže minulost tu prostě je, dokonce v několika nových a opět velmi dobře napsaných postavách. Druhá série měla ronny/lily, třetí je na tom ještě lépe, má totiž 710N a výbornou honičku na motorkách. Zdaleka však nejen tu!

Hotová rodinná idyla, což na jedné straně tak úplně nepotěší. Už v jedničce bylo docela komplikované vnímat slepce Stephena Langa jako záporáka, dvojka tohle logicky řeší a je to na dlouhou dobu ta jediná změna. Přepadení sice opět nepostrádá napětí, za to hutnou hororovou atmosféru ano, čemuž nepomáhá ani to, že Langův slepec vidí až příliš. Byla by však škoda jít stejnou cestou, když možnosti jsou, bohužel pozdější pointa nebyla z nejšťastnějších. Čím déle je Phoenix "v rodině", tím vtipnější věci se tam dějí, nebo dít mají. Samozřejmě je to slasher, takže se dá v rámci zábavnosti hodně přehlédnout, kdyby se nepošlapávala relativní originalita jedničky. Je to zkrátka žánrový sešup.

Samuel hledá otce, Kirke zase zaběhnuté prase, oba ovšem potkávají osud? Samuela bude nutné lehce přesvědčit, ale on tu správnou cestu (nebo přímo pouť) nakonec s pomocí prasečího průvodce jistě najde. Hudba, ale i hlas vypravěče působí jako z filmů Larse von Triera. I z tohoto důvodu jsem měl pocit, že film chce být něčím víc, sdělit nějaký odkaz. V mém případě však zůstalo u bizarního (snad) podobenství, s až nečekaně povedenou kamerou, které vlastně takhle v sobotu o půlnoci svůj účel splnilo.