notinkansas

Jeden z nejlepších seriálový počinů roku 2022. Věčná škoda, že je seriál aktuálně k dispozici pouze na AMC+, ale co už. Kdo chce, cestu si vždy najde, že jo. Musím se přiznat, že jsem původně od Interview with the Vampire příliš neočekávala, o to větší bylo mé překvapení, jak hluboce mě toto konkrétní zpracování knižních předloh Anne Rice zasáhlo. Mimochodem, záměrně píšu "předloh" v množném čísle, protože už v první sérii můžeme vidět prvky a odkazy na další díly The Vampire Chronicles, nejenom na Interview, což značí, že tvůrce Rolin Jones má se seriálem do budoucna velké plány. Ale zpět k první sérii, která se střídavě odehrává v současné Dubaji, kde hlavní hrdina Louis de Pointe du Lac vypráví novináři Danielu Molloyovi svou upíří story, a v úžasných kulisách New Orleans začátku 20. století (scénografka Mara LePere-Schloop je bohyně). Rozehrává se tak příběh nejen velké upíří lásky, která hlavní aktéry Louise a Lestata ve své podstatě ničí, než aby je naplňovala, ale zároveň i příběh, který si klade spoustu existenciálních otázek a velmi dobře pracuje s motivem paměti (jak dobře si pamatujeme události, které se staly před spoustou let? jak velký problém je vzpomenout si na věci, které jsme kdysi úplně vytěsnili, protože byly příliš bolestivé?). Hlavní herecké duo Jacob Anderson a Sam Reid své role dává s takovým přehledem, že kdyby se nejednalo o žánrovku utopenou na AMC, vůbec bych se nedivila nějakým těm nominacím. Ještě bych určitě chtěla vyzdvihnout výborný soundtrack, který má na svědomí Daniel Hart. Bring on season 2! PS: LGBT tematika není v seriálu "na sílu", je to přesně dle knižních předloh, které napsala Anne Rice. V jejím světě není žádný upír hetero.

Gaimanovu tvorbu a především Sandmana miluju už od doby, co jsem byla teenager. Tenhle seriál je prostě splněný Sen. Absolutně nemám, co bych vytkla. Nadšeně vyhlížím druhou sérii a především moment, kdy se na scéně objeví Delirium.

Komentáře, které tvrdí, že dokument Michaela příliš glorifikuje, jsou celkem vtipné. Faktem totiž je, že Schumiho největším škraloupům, tedy incidentům z roku 1994 (Hill) a 1997 (Villeneuve), věnovali tvůrci poměrně velkou pozornost, sama jsem byla až překvapená, jak velkou. Dokonce se ho ani nesnaží omlouvat, pouze nám dávají možnost vidět tyto situace v kontextu s Michaelovou povahou. Navíc v dokumentu chyběly ty vítězné roky ve Ferrari, na kterých jsem jako dítě vyrostla, a které (nejen) v mých očích vynesly Michaela do nebeských výšin naprosté nedotknutelnosti. Takže jaká pak glorifikace? Za mě solidní čtyři hvězdy, pátou nedám právě kvůli absenci těch let totální dominance ve Ferrari, na které jsem se těšila.