Adiemus

Tohle není můj šálek kávy (Lauren Bacallová promine). Navíc nechápu, proč Psané ve větru, nikoliv Psáno ve větru. Inu což, aspoň jsem se pokusila zjistit, "wo co go".

Od vyššího hodnocení mě odradilo kňourání (zpěv?) Dády Patrasové.

Není co dodat.

Tak já nevím. Přes všechny opěvné ódy (nejenom od marťana, ale na netu vůbec) v mých očích Sonja Henie postrádá nejen půvab (nepočítám-li krasobruslení), ale i herecké schopnosti. Hloupý příběh otravné ženské, která se celou dobu maniakálně usmívá (zlatá Věra Ferbasová!) na další vypečenou postavu v podání jiného hereckého neumětela Johna Payna, by zasloužil hodnocení "odpad", ale Glenn Miller ani jeho orchestr si to nezaslouží.

Jeden z prvních filmů Stelly Májové. Poněkud nezvyklá role pro Stanislava Neumanna, standardní role pro Růženu Naskovou, Antonína Novotného i Natašu Gollovou. R. A. Strejka mi jako partner Stelly Májové nepřišel úplně adekvátní, ale co už. Několik skvělých hlášek - Slečna Jarmila je už slečna. - Co tak najednou? - a nebýt počátku filmu, ze kterého až příliš čouhá divadelní předloha, bylo by to na plný počet. A nakonec nostalgický povzdech, že ztracený čas zkrátka bohužel nelze úplně dohnat.

Zajímavý námět, kterého ubíjí nezajímavé zpracování a nezachrání to ani jindy výborný Gregory Peck, ani scenérie a už vůbec ne Joan Collinsová. Dvě poznámky na okraj: a) dceři Jima Douglasse je určitě víc než tři roky b) vážně by Indiánka nebo Mexičanka na americko-mexické hranici v 19. století odpověděla na otázku -  Jak je to daleko? - Asi 20 kilometrů? Neuvedla by spíš vzdálenost v mílích nebo časový údaj?

Téměř věrná - a povedená - adaptace knihy. Pravda, osud hostinského páru Tatrmužových se od knihy liší, ale filmová verze nepůsobí nijak násilně. A výhradně filmová scéna usmíření bratrů natolik zapadá do logiky děje, že jsem ji v knize postrádala.

České filmy posledního desetiletí, které mě nadchly, aby jeden spočítal na prstech. Revival k nim bezesporu patří, i jako vzpomínka na excelentního interpreta knih Dominika Dána (a dobrého zpěváka) Mariana Geišberga.

Skvostný seriál. V jeho průběhu oba protagonisté řeší ztráty a nálezy (popravdě spíš ztráty) svých iluzí, představ o těch, o kterých se domnívají, že je znají, a nakonec i sobě samých navzájem. Lituju, že seriál nepokračoval a že Dalziel nevelí pořádkovému sboru v mém bydlišti...

Počkala jsem si na kompletní zakončení a nestačím se divit negativním ohlasům. Přes všechny protesty fanoušků proti závěrečným dílům ("proměna" Daenerys" a nelogické chování hlavních postav) s nimi nesouhlasím. Uznávám, že pokud čtete (opakovaně) detektivku a víte, kdo je vrah, vidíte logické náznaky. S informací proměny Daenerys ve "vražící bestii" jsem si těchto náznaků všímala už od počátků série a proti vývoji děje po této stránce nemám. Zrovna tak mi přišel logický vývoj dalších postav - prostě když mužskému začne místo rozumu velet rozkrok, může to vést k jeho smrti (Jorah), k vyhnanství (Jon) nebo k nechtěné funkci (Tyrion). A koneckonců všichni s tím nakonec byli smířeni. Zrovna tak mi nepřišla od věci volba Brena jako krále (byl jedním z mých favoritů) a vyhlášení nezávislosti Severu chápu jako úlitbu za poněkud drsné Jonovo vyhnanství. I když... nebude Jon nakonec konečně ve svém živlu? S Divokými má přece své zkušenosti. A Sansa koneckonců deklarovala svou autoritu, když utnula bez dalších následků mocenské ambice svého strýce. A Arya, má (kromě Tyriona) neoblíbenější postava? Upřímně, já s ní souzněla. Odhalit bílá místa na mapách a kdoví, možná získat další území. A Jamie Lannister? Jakmile byla vyřešena otázka Bílých chodců, vrátil se ke svým prioritě, t. je ke vztahu k Cersei. Brenova volba mi připomněla volbu Jiřího z Poděbrad, tedy nic nového pod sluncem. Otázkou je dodržení ustanovení dohodnutých zásad v příštích generacích. Jenže to už není tématem tohoto seriálu, že. Suma sumárum: s nelogičností na mě nechoďte. Spíš mi v poslední sérií vadila nevyváženost mezi časovými skoky a na druhou stranu (z mého úhlu pohledu) čas neúměrně věnovaný jen několika postavám. A přiznávám, doufala jsem, že Brienne zaznamená do kroniky, že rod Jamieho Lannistra bude pokračovat. Nu což, nestalo se. Za nejnudnější považuji kupodivu (?) Noční bitvu. Jenže logika - nelogika? Výsledek velkých bitev často určuje náhoda (namátkou bitva u Little Big Hornu v Malém velkém muži nebo bitva na Bílé hoře v Součkově Zájmu Galaxie). A známé mávnutí motýlích křídel, že.