Thorn

Dle mého názoru je tohle asi ten nejlepší díl z celé Svérázné série. Zatímco předchozí filmy byly jen takové neškodné taškařice uprostřed ruské přírody, tady se tvůrci rozhodli nahlédnout pod pokličku něčeho mnohem závažnějšího. Když se hlavní hrdinové účastnili různých lovů, vypovídalo to především o ruské kultuře a tradicích. Tento film však naprosto realisticky zobrazuje současný stav ruské politiky a celé společnosti. Samozřejmě je potřeba brát to s notnou dávkou nadsázky, ale ten základní obrázek si z toho může každý udělat sám. Je zjevné, že v Rusku je možno úplně vše a tudíž nic nebrání tomu, aby se jeden vysloužilý generál ucházel o vysokou politickou funkci. Ba co víc, volební štáb mu dělá parta jeho kamarádů, s nimiž dříve jezdíval na lov. Jeho protikandidát je samozřejmě taky pěkně vykutálený. Můžeme tak být svědky nejrůznějších podrazů, manipulací, korupce a dalších známých praktik, které jsou tradičně spojeny s každými důležitými volbami. V Rusku má zkrátka i ten nejkontroverznější kandidát volné pole působnosti a nějaké ty nekalé praktiky nikoho příliš nevzrušují. Zatímco v jiných zemích by si asi každý soudný politik řekl, že tohle už je přece jen trochu za hranou, v Rusku je to běžná praxe. Za fasádou bláznivé komedie se tak skrývá smutná pravda o tom, jaká je skutečná situace v této zemi. Tento film je významný také proto, že vznikl v době, kdy ještě v Rusku bylo možno něco takového vůbec natočit. V dnešní době by už podobný film určitě vzniknout nemohl. Mimo jiné i proto mu dávám tak vysoké hodnocení.

Gladiátor rozhodně patří k mým nejoblíbenějším historickým filmům. Snad kromě Spartaka mě nenapadá žádný jiný snímek, v němž by byla daná tématika zpracována tak dobře. Poutavý a napínavý příběh, skvělé herecké výkony, krásné exteriéry, věrné kostýmy, úžasná hudba a v neposlední řadě také značná psychologická hloubka. To vše činí z Gladiátora zcela výjimečný filmový zážitek. Když jsem tento film viděl poprvé, byl jsem jím naprosto uchvácen a nedám na něj dopustit ani dnes po letech. Režiséru Ridleymu Scottovi se zde podařilo protnout malý osobní příběh jednoho čestného vojáka s osudem celého Říma. Film skvěle pracuje s myšlenkou, že i jeden obyčejný člověk může něco změnit a postavit se samotnému císaři. Scéna, v níž Maximus v aréně poprvé odhalí svou skutečnou totožnost a dá Commodovi jasně najevo, co si o něm myslí, patří k těm nejsilnějším z celého filmu. Samozřejmě pokud nepočítám legendární scénu s procházkou v obilném poli. Gladiátor je přesně takovým snímkem, který diváka strhne již od samého začátku a nenechá jej vydechnout až do velkolepého finále. To je v tomto případě až nečekaně dojemné. Pokud bych měl něco vytknout, tak snad jedině dost velkou historickou nepřesnost, která je v tomto případě už i trochu za hranou. Úžasné zpracování filmu to však více než dostatečně vynahrazuje. Divák má skutečně pocit, jako by se ocitl přímo v ulicích starého Říma. Tato jedinečná atmosféra dá brzy zapomenout na jakákoliv historická fakta a na rovinu říkám, že nijak jinak bych to ani nechtěl. Celkově tedy Gladiátora hodnotím jako jeden z těch filmů, které dokáží na člověka velmi silně zapůsobit a zanechat v něm hluboký dojem.

Opravdu nevím, jestli byl tento film myšlen vážně nebo se snad mělo jednat o nějakou sofistikovanou parodii či satiru. Vzhledem k tomu, že to nešlo dost dobře rozpoznat, nebudu raději Jacku Reacherovi připisovat žádnou skrytou tvůrčí hloubku, kterou s největší pravděpodobností stejně nemá. Budu ho zkrátka hodnotit jako regulérní akční thriller s příměsí mysteriózního krimi, který je přesně takový, jak se tváří. V takovém případě je to ovšem těžký průser. Opravdu netuším, jestli Tomu Cruiseovi někdo výslovně říkal, že má hrát hlavního hrdinu právě tímto způsobem nebo to byla jeho vlastní iniciativa, ale každopádně je to katastrofa. Cruise totiž svou postavu hraje přesně takovým způsobem jako ve filmu Zatím spolu, zatím živi. Problém je v tom, že onen film byla bláznivá komedie, zatímco tady je to podle všeho myšleno zcela vážně. Přinejmenším alespoň vycházím z úvodní scény, která je tak mrazivá, že by mohla konkurovat i filmům jako Schindlerův seznam. Pak ale nastoupí Jack Reacher, ten největší hrdina, jakého kdy svět spatřil. Nikdy ho nenajdete, on si najde vás. Objevuje se vždy tam, kde je pácháno bezpráví. Ovládá všechna bojová umění na světě, umí zacházet se všemi zbraněmi, umí všechno řídit a dokáže si poradit s jakkoli velkou přesilou nepřátel. Chuck Norris by se před ním roztřásl strachy. Co se týče hlavní zápletky, tak ta je totálně provařená už od dob Agathy Christie. Je to prostě jedno velké klišé. To samé lze říci také o všech hlavních postavách. Namachrovaný detektiv hrající si na Sidneyho Poitiera, přehnaně upjatá parťačka, která nerada porušuje pravidla a ďábelský zlosyn jako vystřižený z Jamese Bonda. Všechno tohle tu je. K tomu si ještě přičtěte scény, kdy hlavní hrdina jen tak bezdůvodně ukazuje, jak je namakaný, dva padouši nedokážou projít jedněmi dveřmi a závěrečný proslov, který ze všeho nejvíc připomíná znělku z Herkula s Kevinem Sorbem. Nebyla to nakonec přece jen parodie? Ale ne, tomu nevěřím. Právě proto dávám tak nízké hodnocení a tento film rozhodně nikomu nedoporučuji.

Velmi dlouho jsem se snažil najít na tomto seriálu něco pozitivního, ale bohužel se mi to ani při velké snaze nepodařilo. Je to opravdu tak špatné až je to smutné. Těch negativ je tu prostě tolik, že ani sám nevím, čím začít. Každý díl je v podstatě úplně stejný. Hrdinové řeší nějaký banální problém. V tom zaútočí padouši, kteří na Zem pošlou monstrum. Toto monstrum často souvisí s problémem, který hrdinové řeší. Hrdinové s ním chvíli bojují, monstrum se pak zvětší, poté si hrdinové povolají na pomoc své zordy a monstrum zničí. Přesně takhle vypadá každý jeden díl. Tvůrci zašli dokonce tak daleko, že značnou část každé epizody tvoří ty samé, neustále se opakující záběry, takže originálního materiálu je tady velmi málo. Tohle je prostě něco, co člověka nemůže bavit víc než pár dílů. Hlavní hrdinové se chovají tak nereálně, že se s nimi divák nedokáže nijak ztotožnit. Hlavní zloduchové jsou zase natolik komičtí, že je nelze brát ani trochu vážně. Zdůrazňuji, že seriál jsem viděl kdysi dávno ve svých deseti letech a už tehdy jsem na něj měl stejný názor jako dnes. Jediný, kdo seriál trochu zachraňuje, je charismatický Jason David Frank, který by si určitě zasloužil něco lepšího. Kromě něj je to však opravdu bída s nouzí. Na seriálu je zajímavá snad jen choreografie bojových scén a samozřejmě také nápadité kostýmy hlavních hrdinů a padouchů. Efekty asi nemá cenu řešit. Jedná se o nízkorozpočtový seriál z počátku devadesátých let, takže samozřejmě nelze očekávat zázraky. I za málo peněz se ale dá zahrát spousta muziky. Ten základní námět o boji středoškoláků proti silám zla není vůbec špatný. Pokud by se toho chopil například Joss Whedon a udělal z toho něco na způsob Buffy, mohli jsem tu mít celkem zajímavou podívanou. Takhle tu však máme jen opravdu špatný pokus o zkombinování Želv Ninja a Transformers.

Musím říct, že tento seriál je opravdu hrozný. Naprosto nezajímaví a nesympatičtí hlavní hrdinové, nudné a obehrané zápletky, žádný dějový či charakterový vývoj a ani trocha jakékoliv originality. Pokud by se něco podobného objevilo někdy na začátku devadesátých let, tak bych to snad ještě bral. V dnešní době je to však jen další tuctový pokus přiživit se na současné vlně superhrdinských filmů, nic víc. Co se týče výčtu všech negativ, začal bych nejprve hlavními postavami. Řekněme si to na rovinu, je to bída. Tak nudné a naprosto necharismatické hrdiny jsem neviděl už opravdu hodně dlouho. Nejhorší je asi to, že člověk u každé postavy jasně vidí, o jaký archetyp se mělo jednat a ani jeden z hrdinů ze své škatulky ani na chvíli nevystoupí. Dále bych chtěl upozornit na to, že pokud se jedná o žánr akční/sci-fi/drama a nikoliv o komedii, měli by se hlavní hrdinové chovat když už ne profesionálně, tak přinejmenším seriózně nebo alespoň důstojně. Bohužel už však tento seriál očividně zasáhla současná móda ztřeštěných komických tajtrlíků alá Marvel. Podivín Gary činí celému týmu mnohem více škody než užitku, věčný bručoun Bill je zase užitečný snad jen tím, že občas něco zvedne nebo odstrčí. Holka s dobrým čichem, je tak nevýrazná, že by tam vlastně vůbec nemusela být a nic by se nestalo. Hicks je jen namachrovaný frajírek a Nina zneužívá své schopnosti k vlastnímu prospěchu, což je něco, za co by jí v každém klasickém superhrdinském týmu dali okamžitého padáka. Jediným trochu sympatickým protagonistou je tak hlavní šéf týmu doktor Rosen. David Strathaim se snaží ze všech sil a všechny ostatní přehrává o několik tříd, jenže to bohužel ani tak nestačí. Každý díl je jako přes kopírák. Ani po delší době se zde nijak nevybočuje z jasně daného a velmi triviálního dějového schématu. Náznak rámcového děje se skupinou Red Flag je opravdu jen náznakem. Kromě toho už tady není vůbec nic. Jen kupa dílů, které jsou všechny na jedno kopyto. Většina mimořádně nadaných jedinců má navíc dosti podivné schopnosti, které nelze nějak jednoznačně popsat, takže si vlastně každý může dělat co chce a nikdo to moc neřeší. Prostě hrůza. Výjimeční jsou pro mě typickou ukázkou toho, jak vypadá opravdu špatný a totálně odfláknutý seriál.

Spartakus je opravdu monumentální snímek, který dokonce ani v dnešní době neztratil nic ze své velkoleposti a působivosti. Sledujeme zde osudy otroka Spartaka, který se vzepřel svým pánům a poté se postavil do čela velké armády bojující za svobodu. Celý Řím se kvůli tomu otřásal v základech. Tento film od režiséra Stanleyho Kubricka je zajímavý také tím, že se hodně zabývá samotnou podstatou problému s otroctvím. Je zde pěkně vyobrazena nemorálnost zotročování obyčejných lidí a jejich využívání ať už na práci či pro zábavu. Tématika otroctví a touhy po svobodě je tu podle mě zpracována daleko lépe než třeba v přeceňovaném filmu 12 let v řetězech. Proti Spartakovi a jeho boji za svobodu stojí Crassus, který je na jednu stranu zlý a nelítostný, ale zároveň mu jde o udržení pořádku. Oba úhlavní nepřátelé jsou výtečně ztvárněni Kirkem Douglasem a Laurencem Olivierem. Film oslní také velkolepými scénami bitev, které musely být ve své době něčím zcela nevídaným. Za zmínku stojí určitě také samotný závěr filmu, který je velice silný a emotivní. Scéna obsahující slavné zvolání "Já jsem Spartakus!" zajisté patří do zlatého fondu kinematografie. Jen málokdy se mi u filmu stane, že by na mě nějaká scéna takto zapůsobila. Spartakus je zkrátka filmovou legendou a já jej podle toho také hodnotím.

Statečné srdce považuji za jeden z nejlepších historických filmů, jaké jsem kdy viděl. Velkolepá výprava, pěkné interiéry i exteriéry, skvělé historické kostýmy a samozřejmě také úžasné bitevní scény, které ve své době představovaly naprostou špičku. Na filmu oceňuji také to, že je z historického hlediska velice přesný, což u podobných snímků obvykle nebývá samozřejmostí. Mel Gibson se zde projevil nejen jako vynikající herec, ale také jako nadmíru zkušený a schopný režisér. Tento film dokáže diváka zcela pohltit a neuvěřitelným způsobem vtáhnout do děje. Člověk má pocit jako by se skutečně ocitl ve Skotsku ve 13. století. Celkový dojem ještě umocňuje úžasná hudba Jamese Hornera. Jen málokdy se nějakému herci podaří, aby se divák s jeho hlavním hrdinou tak dokonale sžil a oblíbil si ho. Melu Gibsonovi se to zde rozhodně podařilo a za to mu patří velké uznání, protože celý film doslova stojí a padá s ním. Za zmínku ovšem stojí i Patrick McGoohan, který si zde zahrál skvělého padoucha Eduarda I. zvaného Longshanks. Myslím, že mezi filmy s tématikou vrcholného středověku snad ani nelze nalézt nic zajímavějšího než právě Statečné srdce. Tento snímek jednoznačně doporučuji všem, kteří mají rádi historická dramata, ale i velkolepé a poutavé filmy obecně.

Život je krásný je úžasný snímek, který určitě patří k nesmrtelné filmové klasice. Sledujeme zde životní příběh jednoho obyčejného muže s neobyčejným osudem. Hlavní hrdina si musel své štěstí tvrdě vybojovat a když teď hrozí, že by měl o všechno přijít, tak se raději rozhodne skoncovat se životem. V té chvíli však zasáhne nečekaná pomoc a muž tak pochopí svůj omyl. Já mám tyto velké životní příběhy velmi rád. Když pak navíc ještě obsahují i nějakou tu hlubokou myšlenku a moudré ponaučení, jsem nadmíru spokojený. Stejně tak je tomu i u tohoto snímku z roku 1946. Člověk by možná čekal, že v té době ve společnosti převládaly trochu jiné hodnoty než dnes, ale ne. Život je krásný je i v dnešní době skvělým příkladem toho, jak by měl člověk přistupovat ke svým radostem i strastem, úspěchům i zklamáním. Je zde spousta různých úvah a podnětů k zamyšlení. Troufám si říct, že tento film předkládá své poselství o smyslu života mnohem zdařileji než mnoho jiných podobných snímků jako například Forrest Gump. Je s podivem, že se přitom v podstatě jedná o "vánoční film". Všechno by zde ale perfektně fungovalo i za předpokladu, že by tu žádná spojitost s Vánocemi nebyla. Jedná se zkrátka o jedinečné mistrovské dílo, které je i po mnoha desítkách let stále aktuální, dojemné a pravdivé.

Pravidla moštárny jsou bezpochyby krásný příběh, který vypovídá velmi mnoho o obyčejném lidském životě. Sledujeme zde osudy mladíka Homera, jenž vyrůstal v sirotčinci a naučil se zde lékařským dovednostem. Homerovým mentorem a učitelem byl doktor Larch, který tajně prováděl potraty. Když mladík dospěl rozhodl se vydat svou vlastní cestou. Tento film je zajímavý tím, jak poutavě dokáže popsat životy obyčejných lidí, jejichž cesty se spojují a zase rozcházejí. Spousta věcí zde není řečena doslovně a divák tak musí o ději přemýšlet a hledat věci, které jsou skryty pod povrchem. Právě tohle dokážu u filmu ocenit. Například celá ta věc s pravidly. Tady se musí člověk opravdu zamyslet, aby pochopil, jak to vlastně bylo myšleno. Film navíc pracuje s poměrně zapeklitým tématem potratů, což je něco, o čem se vedou diskuze i dnes. Homer se musí dostat opravdu daleko od domova, aby pochopil, kam vlastně patří a co je jeho životním posláním. Něčím podobným prochází asi každý mladý člověk, který se v životě teprve hledá a neví, jakým směrem se vydat. K tomu pak hlavní hrdina prožívá i první romanci, která je tak trochu zakázaná, protože dívka jeho snů je zadaná. O dramatické okamžiky pak není nouze ani ve společnosti černošských dělníků, kteří mezi sebou nemají zrovna ideální vztahy. Všechny tyto dějové linie dohromady tvoří jeden velmi silný a dojemný příběh obsahující hluboké myšlenky a životní moudra. Pravidla moštárny jsou filmem, který na diváka silně zapůsobí a na dlouhou dobu mu utkví v paměti. Lze tu nalézt velké životní ponaučení a to je přesně to, čeho si u filmů velice cením.

Jen málokterý film na mě dokázal zapůsobit tak moc jako právě Planeta opic. Dokonce bych si troufl říct, že se jedná o to nejlepší sci-fi, jaké jsem kdy viděl. Příběh spočívá v tom, že trojice astronautů přistane na tajemné vzdálené planetě, kterou na jednu stranu obývají divocí primitivní lidé a na stranu druhou inteligentní opice. Hlavní hrdina Taylor pak musí bojovat o svá nejzákladnější práva a dokázat, že je víc než jen zvíře. Tento film obsahuje velkou spoustu hlubokých a podnětných myšlenek. Má úžasně pochmurnou a tísnivou atmosféru, kterou ještě podtrhuje surová a znepokojivá hudba. Divák je zde vlastně svědkem toho, čemu se říkalo opičí proces, ovšem zcela naruby. Taylor navíc nebojuje o nic menšího než o svůj holý život. Film varuje především před totalitní společností, náboženským tmářstvím, potlačováním svobody, principem síly, diskriminací, válkou, zbrojením a odmítáním jakýchkoliv odlišných názorů. Nepřipomíná vám to hlavní problémy dnešní lidské společnosti? Těch témat k zamyšlení je zde opravdu hodně a musím uznat, že na rozdíl od mnoha jiných rádoby hloubavých snímků, jde Planeta opic skutečně až k podstatě věci a nebojí se poskytnout i dosti nepříjemné odpovědi. Jak říká doktor Zaius Taylorovi: "Nehledejte pravdu. To, co najdete, by se vám nemuselo líbit." A přesně tak tomu taky je. Tím se dostávám až k samotnému závěru filmu, který má pravděpodobně tu nejpřekvapivější pointu v celých dějinách kinematografie. Opravdu mě nenapadá žádný jiný film, který by obsahoval překvapivější závěrečný zvrat. Kromě toho všeho bych ještě rád vyzdvihnul také úžasné masky a skvělé herecké výkony všech hlavních představitelů. Ačkoliv film vznikl v šedesátých letech, neztratil nic ze svého napětí a působivosti. Není zde jediné hluché místo a divák je hned na začátku vtažen do strhujícího děje, který ani na moment nepoleví. Myslím, že přesně takhle vypadá naprosto dokonalé filmové dílo bez jediné vady na kráse. Planeta opic je pro mě dokonalý filmový vzor, podle jehož měřítek posuzuji kvalitu všech ostatních filmů. Musím říct, že jen výjimečně se nějaký snímek dostane až na tuto úroveň.