Duke90

Komentář nyní píši jakožto shrnutí všech tří sérií a proto jej musím rozdělit následovně: 1.série - Pizzolatto nasadil opravdu vysokou laťku a předložil trpělivějšímu divákovi skvělý "jehňatkovský" motiv v kombinaci s psychologickou zápletkou mezi dvěma hlavními hrdiny. Harrelson je výborný, ale s každou další epizodou se ve mě umocňoval pocit, že si pro sebe seriál krade depresivní a temnou minulostí poznamenaná postava McConaugheyho. Matthew se vypracoval mezi hereckou elitu a stále ještě nepřestal zrát. První sérii jsem měl potřebu shlédnout dvakrát s jistým časovým odstupem a na po druhé jsem si tento skvost užil ještě mnohem víc. Mě osobně pomalé ale o to víc nenápadně gradující tempo až v mistrovské finále moc potěšilo. 2. série - zde se nebudu ani moc rozepisovat, protože druhou sérii jsem viděl jen jednou před pěti lety a rozhodně nemám v úmyslu se k ní znovu vracet, protože neměla absolutně nic společného s nějakou temnotou, ale jednalo se dle mého názoru o obyčejnou průměrnou kriminálku hrající si na něco víc a to jsem se tolik těšil na Colina Farrella, který mě vůbec neuchvátil. Za to postava Vince Vaughna mě mile překvapila a převážně scény s ním mě na chvilku donutily k zamyšlení, že i nepovedená druhá série má něco do sebe. 3. série - tímto se tvůrci opět přiblížili k sérii první, která ale zůstala a asi už navždy zůstane nepřekonána. Dorff s Alim ale opět utvořili zajímavou dvojku detektivů, kde vás jejich osudy zajímaly, což se téměř nedá říct o postavách ze série druhé. Tak jak přehrál v první sérii Matthew Woodyho, tak zde vládl na plné čáře zmiňovaný Mahershala, kterého jsem shodou okolností nedávno viděl zařít v Zelené knize. Tímto si Pizzolatto reputaci opět napravil, ale pořád se nemohu ubránit dojmu, že by se nic nestalo, kdyby vzniklo pouze prvních osm epizod...

...aneb jeden racionálně uvažující muž a 11 zabedněných palic... No dobře, dobře, to jsem možná trochu přehnal, ale u málokterého filmu se mnou tolik cloumaly emoce, jako při této černobílé "talk show", kde se rozhodovalo "jen" o životě mladého chlapce. Někteří horkohlavci neměli od začátku žádné slitování (Lee J. Cobb) a některým to zase bylo téměř u řiti, protože spěchali na "důležitý" zápas (Jack Warden). Jenže byl mezi nimi i člověk s lidskostí v srdci a dovedl argumentovat stylem, že ostatní byli doslova donuceni začít přemýšlet trochu jinak. I kdyby už Fonda nebo Lumet nenatočili nic jiného na úrovni, uznával bych je pouze za tento počin jakožto geniální umělce. Lepší konverzační film snad ani nevznikl a pořekadlo, že i "s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo" se rozhodně nevztahuje jen k otázce kvalitního sexu. Dvanáct rozhněvaných můžu je vzorovým příkladem maximálně využitého potenciálu ve všech směrech a prostor je v tomto případě velmi relativním pojmem...

Jedna velká bizarní podívaná, kde hereckému obsazení kraluje dobrosrdečný a málomluvný silák Ron Perlman. Tentokrát nepotřeboval žádnou masku, aby předvedl v této nenápadné roli příjemný civilní výkon a klidně mohl dostat ještě více prostoru. Oproti tomu na "straně zla" mi už od začátku docela lezl na nervy uřvaný Daniel Emilfork, ale vizáž šílence měl jinak dokonalou. Všechny ostatní postavy, kromě malých dětí, do doslova hnusného městečka zapadly a musím uznat, že pan režisér Jeunet si ten odpudivý svět poctivě vypiplal. Nicméně pro větší uznání bych asi potřeboval ještě jednu projekci a to v dobrém psychickém rozpoložení, kdy budu schopen hlubšího obdivu tohoto ulítlého dílka. Předpokládám, že k tomu určitě v budoucnu dojde, protože film samotný se mi v hlavě musel rozležet až do druhého dne.

Protože mě zajímá herecký klan Skarsgardů, chtěl jsem si doplnit mezeru z prvopočátků mladého Stellana, ale ten je tu spíše okrajově, i když celkem zásadním způsobem vstupoval do života nešťastné / narušené Anity, která měla téměř nezkrotnou potřebu vyplňovat "svou vlastní mezeru" v pravidelných dávkách. Nedá se říct, že by byli herci doslova toporní, jenže kvůli nepříliš poutavému scénáři nemám moc co vychvalovat. Nenašel jsem tu žádný hlubší význam a ani důvod, proč se na film ještě někdy dívat. Svůj cíl jsem si ale splnil a viděl prvotinu mého oblíbeného švédského herce. Víc mi to opravdu nedalo.

A běží, a běží... a pak zase běží a za chvíli už i zvrací... Pokud zrovna trénujete na maraton a je vám vlastní únava stále málo, pusťte si po úspěšném dosažení cíle tento film, protože se konečně zvládnete pořádně zadýchat a možná se vám udělá i nevolno. Že je Robert Shaw kabrňák už vím dávno a zde si opět dával svou roli drsňáckého cynika na výbornou a McDowell mu tady spíš jen přihrával, ale to vyčerpání jsem věřil oběma stejně. Filmu se nedá upřít tísnivá atmosféra s pocitem, že prostě není vůbec kam utíkat, ale v zoufalosti se hlavní hrdinové nepřestávají pokoušet o přežití a později se neštítí pro svou záchranu páchat zločiny na druhých, protože hlad a žízeň jsou silnější. Celkový dojem je u mě spíš slabší nadprůměr, kdy mě nejvíc dostalo zmiňované běhání a některé Robertovy typické hlášky. Někdy se zase rád podívám...

Dokonalá hra s divákovou myslí od začátku až do konce. Nevím, co chválit víc, jestli luxusně prošpikovaný scénář nebo Spaceyho oslňující výkon. Ti další pánové z "bandy" spíš už celý majstrštyk "jen" příjemně dokreslovali. Pamětihodné výkony podali ale i v menší roli Pete Postlethwaite jako tajuplný Kobayashi a v nezvyklé roli na straně zákona jako vždy přesvědčivý Chazz Palminteri, kterého jsem zvyklý vídat pravě v roli kriminálních živlů. Jak už zde ostatni zmiňují - nejvíc mě na zadek posadila závěrečná pointa, kdy jsem si připadal jako chudák Palminteri zmatený, zrazený a nečekaně překvapený jako pilot nepočítající s nenadálou změnou počasí. To se prostě musí vidět! Film jsem si pouštěl po druhé v životě za deset let od první projekce a musím uznat, že samotný závěr je na tolik silný, že by asi nemělo smysl projekci opakovat dříve, protože takovou brutální konečnou podpásovku si budu pamatovat ještě hodně dlouho!

Rocky by mohl mít klidně alternativní název "The Greatest Motivation". Díváte se na chlapa žijícího v nuzných podmínkách, který musí poslouchat urážky svého nejlepšího kamaráda, urážky svého trenéra a není schopen normálním způsobem oslovit dívku svých snů a do toho dostává pravidelně do zubů za pár šušňů. Jenže právě v oné skromnosti dobráckého boxera se skrývá největší síla úderu, kterým si postupně proboxuje trnitou cestu k prvním úspěchům. Kdo by Stallenovi tu pokoru a houževnatost zároveň nevěřil, když je očividné, že ani nemusel moc hrát a prostě přenesl na plátno svůj reálný život. Stejně tak jako v dalších dílech, i zde je nejslabším prvkem samotný box, kdy si člověk řekne, jestli už opravdu "nemá dost", ale díky silnému příběhu a právě přirozenému Slyovi nad tím klidně mávnu rukou, protože Ivan Drago byl v té době ještě v nedohlednu a souboj s Apollem je tedy vcelku "normální". Ať chcete začít běhat, najít si nového partnera, nebo něco v životě dokázat, s Rockym to může jít o poznání lépe...

Favreau je těžký sympaťák a tímhle filmem si mě naprosto omotal kolem prstu. Mohl bych se rovnou metaforicky vyjádřit, že z malé jednohubky vyvařil obrovské množství těch nejlepších chutí! Někdo by mohl napsat něco o mírně naivitě, ale já takovou naivitu chci konzumovat se stejným zápalem, jako natěšené davy u Šéfova pojízdného vozu. Proč by se měl člověk pořád zaobírat tím, že je realita hnusná a nesmlouvavá, když může nabírat pozitivní energii zde, kde se skutečný chlap ze dna zvedá s grácií a s ještě větší grácií poté servíruje hladovým divákům přesně to co chtějí - krásný až dojemný příběh s mnoha důvody mít zrovna plnou lednici jídla.

Všudypřítomné zlověstné ticho s pomalu plynoucími záběry v útrobách kosmické lodi Nostromo vytváří mrazivé napětí s atmosférou hustou jako krupičná kaše. Vše je ještě krásně podkresleno nepříjemným hučením a opakujícími se (dnes už tak známými) zvukovými impulsy. U prvního Vetřelce se těšíte převážně na scény, kde se zrovna nemluví a jen čekáte na to, až se objeví... Jenže on se často vůbec neobjeví, ani když už to čekáte nejvíc a to je právě to překrásné kouzlo, kdy můžete spolehlivě slyšet tlukot vlastního srdce. Žádný další díl už nebyl jako tento, i když minimálně Cameronovo pokračování řadím na stejnou úroveň kvality. Mnoho z vás už zde napsalo parádní komentáře přesně vystihující tu vetřelčí tíseň, takže už jen dodám, že si nikdy domů nepořídím kočku, aby na mě třeba uprostřed noční návštěvy toalety nezačala syčet!

Když se tak dívám na zdejší počet hodnotících, mohl bych tento bravurní snímek pomalu označit za neprávem zapomenutý v koutě. Pokud stejně jako já obdivujete prvotřídní herectví Malcolma McDowella, zde si ho užijte minimálně ve stejné míře jako ve světoznámém Mechanickém pomeranči, i když se jedná o dva úplně jiné filmy. Nejdřív je tu klasický Malcolm s nosánkem mírně nahoru a o chvíli později je tu další Malcolm trpící jako zvíře se snahou se vyrovnat s nečekaným handicapem. Stačí mu ale jediná spřízněná duše, aby opět nabral sílu a ukázal zkostnatělému prostředí, jak si naplno užívat života. Když je člověk na všechno sám, přeje si, aby v tom byl někdo s ním. Když nakonec někoho ztratí, je to o hodně silné vůli, aby mohl pokračovat dál...