Duke90

Tady už není skoro co dodávat, protože bych se akorát opakoval po ostatních skalních fanoušcích. Možná mě jen trochu mrzí, že dnes (2020) tolik populární marvelovky obklopují mladého diváka ze všech stran a přitom tohle je vlastně základní povinná škola pro všechny, co to myslí s žánrem sci-fi aspoň trochu vážně. Ta klasická masa náctiletých dnes nedokáže docenit, kolik práce si museli filmaři v roce 1977 dát, aby Hvězdné války ani po tolika letech (s menší digitální úpravou) nevypadaly zastarale, ale efekty bych s prominutím v případě "prvního IV. dílu" řadil až na druhou kolej. Máme tu především krásný dobrodružný příběh se sympatickými postavami na straně dobra a nezapomenutelným záporákem na straně zla. Není vůbec divu, že díky propracované hlavní myšlence se příběh i nadále rozvíjel, protože v té době měl ještě hodně co nabídnout. Možná půjdu u některých mírně proti proudu s tím, že si vždy raději vychutnám filosofické debatování o síle a pozemní (tím myslím i interiér vesmírných lodí) konflikty vyúsťující ve zběsilé přestřelky nebo souboje světelných mečů, než i tak nezpochybnitelně působivé souboje vesmírných stíhaček.

I když jsou Vetřelci oproti svému staršímu bratříčkovi více akční, stále nepostrádají to postupně gradující napětí a my tak nějak tušíme, že na nás nevybafne hejno vetřelců hned pár minut po výsadku mariňáků s hromadou siláckých řečí. Nejvíc mě dostalo, že film ve mě navodil atmosféru, jako by za každým rohem bylo narvané hnízdo, ale když si pak divák celý děj zrekapituluje, tak kolikrát tam ty vetřelce v hojnějším počtu vlastně viděl? Přitom celou dobu víte, že planeta je totálně "zablešená" ale díky super atmošce vám postačí "pár rychlých střihů". Závěrečné unikátní setkání s královnou bych označil za podobný zážitek jako první vstup Spielbergova Tyrannosaura Rexe na scénu. Když se vrátím ještě k hercům, tak tohle je první díl, který opravdu stojí na samotné Sigourney Weaver a nakonec je to právě ona, kdo neohroženě bojuje za životy ostatních. Nejvíc jsem si ale oblíbil loajálního androida Bishopa v podání Lance Henriksena, pro něhož to byl velký posun od štěku z prvního Terminátora. No a nesmím samozřejmě zapomenout na vtipného "připosránka" Billa Paxtona s legendární hláškou o "posledních událostech". Shrnul bych to asi takhle - kdo se vyrovná s menší změnou v pojetí od tichého hororu k pestré akci, nebude mít s vetřelci sebemenší problém.

THX 1138 je přesně ten typ filmu, kde platí známé pořekadlo, že za málo peněz nabízí opravdu hodně muziky. Na relativně malém prostoru se Lucasovi podařilo diváka vizuálně "obelstít", protože díky originálnímu nadčasovému vyobrazení nelichotivé budoucnosti vše vypadá na dobu vzniku a nízký rozpočet daleko velkolepěji. V roce 1971 to byla "pouze" vize jednoho geniálního filmaře, ale dnes (2020) si můžeme jen přát, aby si nás takhle systém nezačal s dostupnými technologiemi nenápadně zotročovat. Už nějakou dobu totiž jsme svým způsobem otroky moderní doby, i když vlastně stále žijeme vlastním svobodným životem, ale v podstatě všichni po sobě zanecháváme jednoduše dohledatelnou digitální stopu, pokud nejsme kompletně odříznuti od internetu a nežijeme poustevnickým životem. Doufám tedy, že nikdy nebudu (nebo se toho nedožiji) muset žít v obdobném bezútěšném světě připomínající obří laboratoř pro poslušné lidské krysy nebo se sklánět pod bičem neustále se zdokonalující umělé inteligence...

Nejsem zrovna dvakrát historicky znalý člověk, ale něco málo také vím a možná to nebude úplně nejlepší přirovnání, ovšem když si předtím pustíte takový Schindlerův seznem, nejspíš nebudete daleko od toho dát pomalu odpad, což by samozřejmě způsobil nával obří deprese a smutku. Já vážnější film z období druhé světové války už nějakou dobu neviděl a proto mi hlava dovolila se v přítomnosti Waititiho Hitlera několikrát zasmát. Parodování někdejšího vůdce je asi nejvydařenějším prvkem filmu. Nemůžu si pomoct, protože vážnější nota by takovému tématu sedla dle mého názoru mnohem víc než balancování mezi komedií a dramatem. Chápu ten pokus o kritiku zesměšněním a do jisté míry se to i daří, jenže když se v druhé polovině opět zvážní, tak se tím také upozorní, že takhle to prostě zlehčovat nelze a to jistě nebyl záměr tvůrců. Od první chvíle, kdy začne králíček postupně procitat, jsem si přál, aby se ve stejném duchu nesl film hned od začátku. Něco do sebe to určitě má, ale je tu zkrátka ta nevyrovnanost... Z herců mohla klidně dostat víc prostoru sympatická Scarlett Johanson a Rockwella si dnes člověk užije snad v každém filmu.

Za sedm let ušel Cameron pořádný kus cesty! I když je jednička v mnoha ohledech prakticky nenapodobitelná hlavně kvůli až hororové atmosféře s nelítostným Arnoldem, tak v druhém díle vše poskočilo o 10 levelů nahoru. Kromě bombastických nadčasových efektů budících skvělý dojem i dnes (2020), se dočkáme obrovského progresu hlavně u ústředních postav. Arnold je samozřejmě jasný. Jako "polidšťující" se stroj podal opět přirozený výkon a vlastně tím získal jakýsi pomyslný certifikát "From Badass to Good Guy". Skvělá volba padla i na tekutého protivníka T-1000 v podání Roberta Patricka. I když se svými poměrně jemnými rysy nepůsobil tak démonicky jako Arnie v jedničce, dokázal svým pohledem dát dostatečně najevo, že umí pěkně zatopit - a taky že ano. Mnohokrát jsem pociťoval tu úzkost, která díky našemu "panu modeláři" dopadala na hlavní hrdiny při všech těch stylově nasnímaných potyčkách. Největším překvapením pro mě ale byla famózní Linda Hamilton, jejíž vývoj z ustrašené servírky v nekompromisní vojandu doslova vyrazil dech. Nepřehrávala ani v náročnějších hysterických scénách z ústavu a dokázala do Sarah obtisknout přesně ty pocity, které bych od ní po prvním setkání s Terminátorem očekával. Zocelená Sarah Connor u mě asi navždy zůstane nejoblíbenější postavou vůbec. Horší už je to s mladým Connorem. Edward Furlong není špatný herec, ale jako John Connor byl minimálně v první třetině filmu dost otravný a ukňouraný. Zrovna jeho beru spíš jako slabší článek, ale hodnocení mi to vyloženě nepokazilo. Pro T2 stále platí status - největší akční film všech dob - a vzhledem k dnešní produkci akčních filmů už ani nevěřím, že ta komplexnost a styl zde se vyskytující, bude někdy překonána....

De Nirova největší životní proměna se odehrála v Zuřícím býkovi. Sice už měl v té době za sebou několik rolí, kde se úspěšně dokázal převtělit do dané postavy (Vito, Travis, Michael...), ale tím nejoslnivějším výkonem je pravě Jake LaMotta - až příliš horkokrevný boxer, který se po počátečním úspěchu začne díky své nestálé povaze propadat do čím dál tím většího bahna. LaMottu jsem v určitých pasážích filmu opravdu neměl moc rád a díky suverénnímu De Nirovu výkonu se mi o to víc protivil. Stejně tak mi ho bylo posléze i líto, když jsem viděl tu obtloustlou trosku, jak všechno kolem sebe ztrácí a zmůže se jen na zoufalé pokřikování. Při sledování Zuřícího býka totiž velice rychle zapomenete, že se díváte na film, protože děj vás doslova vcucne a najednou se stáváte náhodným kolemjdoucím, co celý ten smutný příběh vnímá na vlastní kůži, abyste později cítili utrpení Jakeova bratra, ponížení jeho manželky a následně totální úpadek samotného může z ringu... Velice silný a dojemný příběh!

Samoúčelné vulgární vyjadřování moc rád nemám, ale Eddie zahájil ultra-super vtipnou smršť, kdy hláška střídá hlášku a pravě vulgarita tomu dodává šmrnc navíc. S přehledem se mu podaří rozesmát i toho největšího suchara a konkrétně ve mě probudil touhu po dalších vtipech o zmrzlině, matce ala Clint Eastwood nebo sourozeneckém prdění ve vaně. K tomu všemu Eddie předvedl senzační imitaci několika známých osobností. To se prostě musí vidět! Možná bych dopředu upozornil, že Eddieho vystoupení není možné brát vážně, protože pak se občas najdou tací, kteří se mohou cítit morálně pohoršení, a úplně zbytečně hned fláknou s chudákem Eddiem rovnou do odpadu....

Kdyby hlavní postavou nebyl TEN Joker, pravděpodobně by se na konečném výsledku nezměnilo vůbec nic. Já se na film "Joker" díval s velice úzkostnými pocity, kde dochází k postupnému přetěžování černobylského reaktoru v lidské podobě. No jak to asi může dopadnout... Pan Phoenix se nechával buď pravidelně posednout ďáblem, nebo se jím někdy v průběhu života musel stát. Těžko hledat jedinou věc, kterou bych mu tady nevěřil. S každým dalším úsměvem, kdy zrovna došlo k ponížení nebo osočení jeho osoby, jsem vnímal to narůstající přetížení onoho reaktoru, který v něm několikrát bouchl ještě dřív, než se ten pravý výbuch dostal na povrch, aby ho pocítili všichni, kteří si v očích psychicky rozcupovaného Arthura Flecka zaslouží krutý trest. Todd Phillips tímto zmačkal všechny Marvelovky do papírového klubíčka a hodil je přes plot na hnoják. Do kina jsem totiž nešel raději s žádným očekáváním a o to víc mě tohle šílené dramátko přikovalo k sedačce a rozsekalo na pidi-malé kousíčky a teprve druhý den jsem pocítil, že se konečně pomalu dávám dohromady. Srovnávat Phoenixe s Ledgerem asi nemá moc velký smysl, protože Ledger úžasně zahrál postavu Jokera, kdežto Phoenix se jedna ku jedné převtělil do zlého snu, který jako bonus dostal nálepku "Joker". Magnificent!

A tím to všechno začalo... Cameron měl prý velice živý sen o zabijákovi z budoucnosti. Já měl v životě taky spoustu snů, ale žádný jsem ještě neproměnil ve skutečnost oslňující miliony diváků po celém světě. Bývaly doby, kde jsem prvnímu Terminátorovi vyčítal mírně zastaralé triky a u zrcadlové scény s očíčkem se vždy mírně pousměji, jenže jak člověk stárne, tak začíná doceňovat víc kvalitu oné myšlenky z Cameronovy noční můry a dokonale mrazivou, špinavou atmosféru, kterou už žádný další díl neměl. Nebudu tu psát, že první díl zůstal nepřekonán, protože dvojka je i dnes (2020) stále nejlepším, nejzábavnějším a nejvíce kulervoucím akčním filmem všech dob, ale tohle je prostě jediný film, kde šel z Arnolda vyloženě až strach a do teď se nedokážu rozhodnout, jestli ho raději vidím v roli záporné či kladné. I když jej spousta lidí nazývá "hereckým polenem", tak právě v roli kyborga s kamennou tváři si neumím představit nikoho jiného. Z herců mě nikdo vyloženě nezklamal a takového Biehna bych s klidným svědomím postavil hned vedle zocelené Lindy ve druhém díle. Cameron měl už tehdy obrovský cit pro danou látku a každý správný fanoušek akčních filmů to musí cítit.

Nebýt strhujícího Bohemian Rhapsody, Viggo Mortensen už by pravděpodobně měl z čeho doma utírat prach, protože takový fenomenálně přirozený výkon jsem tedy nečekal. Film balancuje mezi dramatem a komedií, kdy jsem se spíš víc nasmál a to hlavně díky zásluhám obtloustlého Vigga a jeho neodolatelnému buranskému projevu italského bouchače. Chemie mezi ním a Mahershalou fungovala výborně. Po všech stránkách se jedná o nádhernou dobovou srdcovku, kde by se za některé scény nemusel stydět ani sám velký mafiánský tvůrce pan Scorsese, protože konverzační scény s mlaskajícími gangstery u jídla mi nemálo připomněly jeho tvorbu. A mimochodem - Don Shirley má opravdu krásnou hudbu...