Bachy

David Fincher mě přivedl k filmu. Každý jeho film pro mě byla událost zakroužkovaná v kalendáři a podtrhnutá červeným fixem. Po každém jeho snímku jsem odcházel z kina s plnou hlavou dojmů s tím, že se to zase povedlo. Když se podívám na celou tu filmografii zpětně, tak mě spousta jeho kusů opravdu formovala. Sedm, Klub rváčů, doznívající dojem Zodiaca, totální emoční exploze u Benjamina Buttona a jeden velký údiv s poklonou se Social Network. A najednou tu byla Zmizelá. A já se prvně už u traileru zadrhnul. Co je to za obsazení? Proč je to zase detektivní příběh? Nicméně s ohledem na to, co jsem popsal jsem obavy zahodil. Vždyť je to Fincher. Jenže to je právě ono. On to Fincher buď není a nebo je to nějaká jeho nová verze, do které se postupně přerodil. Aby nedošlo k mílce, je třeba uvést, že Zmizelá je famózním filmem. Jenže to najednou není událost. Už tam není žádná scéna, kdy mi režisér řekl: "Vím, že koukáš na perfektní film, ale teď ti chci ukázat, že jsem nejlepší na světě, tak zírej." Patří sem ty profláklé veslice, Enya nebo průlet košem...nebo třeba kompletní Zodiac a kompletní Sedmička. Tak nic takového tu není. Tady je naprosto překvapivě úchvatný Affleck, neskutečně neotřelý příběh a neskutečná dávka ironie. A tohle jsou tři věci, kvůli kterým chci vidět Zmizelou znovu, chci ještě jednou vidět ty výrazy a prožít odhalování. Ale špinavá stopa Davida Finchera je k nenalezení. Je totiž jedno, kolik máte ironie a kolik temných událostí o ošklivé straně lidské mysli nandáte na plátno, když v duši tušíte, že pět vteřin titulků k Sedmičce a jeden Reznorův úder v Social Network byli více. Když přijde osoba, kterou milujete domů a má jiný účes, tak je to úžasný, ale tohle je trošku jako když se vrátí s úplně jiným pohledem na svět. A to si alespoň na chvilku musíte sednout a zkusit to probrat znovu. A až to proberu znovu, tak zjisím, že ho vlastně miluju pořád stejně. Přeji mu těch 90% a rozhodně mu přeji spoustu nadělaných peněz. Nicméně první dojem byl - nejsilnější Ben Affleck, famózní film...Davide, kde jsi?

Tohle není moje scéna. V Grohlovi takového sympaťáka nevidím a stejně jako většina hudebních dokumentů trpí syndromem "byli jsme tak dobří, tvořili jsme historii". Obsahu tam opravdu moc není. Nepřekvapivě mi zajímavý připadal snad pouze Reznor, který prvně šel proti proudu ostatních řečí a nějakou řečenou tezi se pokusil vyvrátit. Grohlově lásce rozumím, ale Ghrolův film pro mě nebyl.

Poklona veškeré kultuře, která je Jarmuschovi blízká. Nicméně to je okolo, to je obal. Uvnitř je ohromně romantický kus. Tedy alespoň já ho tam vidím, protože pořád platí, co říkal pan Kastner: "každý si z filmu odnese, co unese." Až jsem byl u Jarmusche překvapen, jak moc se věnuje vztahu hlavních postav. Vyjma závěrečné třetiny filmu to na mě fungovalo perfektně a bez výhrad, následný přesun lokace byl sice logický, ale napoprvé jsem se v té záměrně malátné části trochu zamotal a zabrzdil se. Kdo ke mně mluví a co mi chce říct? Dokud jsem neměl čas přemýšlet, tak jsem to věděl. A pak je tu samostatná kolonka pro Tildu Swinton. Ta je v každém filmu, kde Tilda vystupuje a napíše se do ní jen "zase excelentní" s tím rozdílem, že tady se to napíše dvakrát a zasněně se vydechne. Nebylo jí naposledy 137 let v Grandhotelu Budapešť?

Momentálně asi není nálada. Všechny tři poslední kousky, ač absolutně odlišného ražení, trpí stejnou chorobou. Joe, Dom Hemingway i Take Shelter mají poměrně zajímavou kostru, několik extrémně zdařilých scén, al žádný z nich neudrží tempo naplno. Take Shelter měl k úplnému úspěchu jasně nejblíž, nesl zajímavé téma a vzmohl se na neskutečně povedené finále, ale přesto občas jen povzdychoval. 7/10? Třebas. Nicméně ten závěr rozhodně není radno minout.

Richard Shepard moc chce a ohromně tlačí na pilu. Právě tu první divokou půlku jsem v podstatě prozíval a zapůsobila až ta přerodová, druhá, a to přesto, že je od začátku jasné, kudy scénárista Lawa povede.

Hodně zajímavá cesta zvláštní upadající komunitou, která od začátku naznačuje, kdo patří na kterou stranu. Nahnilá je drtivá většina charakterů a ty ostatní tuší bezvýchodnost situace a oddalují ji. Za tak krátkou stopáž stihne God's Pocket až překvapivě hodně. Velmi spokojen, ačkoliv samozřejmě, že většinu dojmu udělal ten Dublin kolem nás.

Zásadní lákadlo nikdo nezmínil. Joe je film od režiséra Prince Avalanche. A zase má ty krásný pohledy do krajiny, kde jsou jen stromy a pár lidí, kteří dělají hodně hodně zvláštní práci. Nicméně, teď to zase uklidním - Joe zdaleka na předchozí Greenův počin nemá. Ale asi to neznamená, že bych Greena přestal sledovat, protože chyba je tu ve scénáři. Tlačí na pilu tam, kde není třeba a pak to celé rozetne v utopeném finále, které je jen, aby bylo. Přesně tam, kde Prince Avalanche zatlačil na emoce tím, žbyl stále "ničím", tak přesně v tom bodě udělá Joe obrovskou chybu a přinese zvraty. A ty bohužel působí trochu uměle. Joe je na tři hvězdy, protože občas si říká o facku, ale Joe je taky na čtyři hvězdy, protože v těch záběrech něco je. Bavilo mě to celou dobu, ale stejně tak jsem nemohl dostat z mozku pocit, že to mohlo být ještě o tooooolik vousů lepší. Ale ten cool face, ten sedl. 7/10

Takže Reitman natočil po třech hodně zajímavých filmech něco, co vypadá jako mrtvá hollywoodská zombie, která se z posledních sil snaží sežrat sama sebe a navenek se tváří, že jí vlastní hnis chutná. Ok, holt kariérní posun.

Tenhle měsíc jsem poznal Gaspara. V Enter the Void pro mě všechno úžasně funguje...prvních 25 minut. Pak přijde úvodní zásadní zvrat a najednou už je tam jen všeho víc a pořád stejných kousků. Repetitivnost je to slovo. Vymyslel jsem perfektní kamerové posuny - dám jich tam sto. Tak ještě chvilku jíme, jíme...jenže pak už jsme přejezení, pořád je to stejný, oni říkají, že po osmé už nic nejedí a přitom se to tam furt láduje. Pak utečou tři hodiny, mě už to leze i ušima a přitom...přitom je to opravdu po chvilce prázdné. Najednou mi opravdu přijde, že si se mnou jen někdo hraje na efekt. No, vrátím se k začátku - nemusím znát všechny.

Takhle si můžu sednout, podepsat komentář pana "Slasher" a jít si po svém. Tenhle dokument rve uvnitř a šlape po tom. Má jednu obří nevýhodu - pořád je to vlastně sumarizace něčeho většího. Avzhledem k tomu, že obsahu je tolik, tak sumarizace musí krájet a nakonec ani ty dvě a půl hodiny nestačí. A navíc ten závěr je, zřejmě jako samotný případ, nedokousnutý. Ale West of Memphis má taky jednu obří výhodu - donutí zkouknout Paradise Lost trilogii. A za to mu jsem moc vděčný. Opravdu se přiznám, že dávám 4* jen proto, že očekávám, že tu poslední díru zaplní trilogie. Zaplní? Otázky vyžadují odpovědi. I ty dokumentární!