Bachy

Což o to...on je legenda, on je bůh a on je jeden z posledních, který mi vrací do rocknrollu se vším všudy. Nicméně dokument to moc zajímavý není. V podstatě říká jen to, že Lemmy existuje a je opravdu takovej.

Studené - ač záměrně.

Dokud se kreslilo a skicovalo, byl jsem v pasti. Atmosféra nastolena a závěrečné vyústění dostatečně schované v mlze. Jakmile se začal odhalovat celý obraz, štětec přidal dějové zvrat a autor se rozhodl rozrazit mlhu...kouzlo trochu opadlo a narušilo dojem celku.

No...není to tam. Nejčastěji opakovaným výrazem je 'přirozenost'. Jenže s absolutně archetypální squadrou postav se přirozenost staví těžko. Někteří paňácové (hlavníhoho tria se to naštěstí většinou netýkalo) byli pouze automaty na předvídané věty s jasně předdefinovaným chováním. Proč? Tohle přece musel být TEN film.

Spíše předzvěst nadupanějšího Rushmore, než těch největších divů, které následovaly. Přesto už v Bottle Rocket občas nějaký úhel kamery, či dialog tvůrce prozradí. Bottle Rocket možná neví, co chce říct, ale přesto je vidět, že umí říkat. A nebo naopak Bottle Rocket už ví, jakou náladu chce nastolit, ale ještě ji neumí prodat. Ve 'Wes Anderson Collection' píše Matt Seitz, že Wese si začal všímat už po prvotině. Zajímalo by mne, jestli kdybych Bottle Rocket začínal, jestli bych se také chytil hned od začátku, protože spoustu návnad Anderson předhazuje už zde. S každou minutou stopáže lepší.

Trefa. Po delší době naskočil správný pocit od první vteřiny. Samotná postava Maude vystihuje film lépe než cokoliv vyřčeného. Bez ohledu na své stáří - čerstvé a originální, až k ukroucení hlavy.

Bez obsahu a nic neříkající blábolení nad zřejmou věcí. Nesympatické postavy v režijně nezajímavém kusu. Dovedu si představit, že to zoufání a akceptace situace někomu něco říká a pár vyřčených vět považuje za zajímavá moudra, opravdu dovedu. Ale se mnou se to totálně míjelo, ač jsem Las Vegas pouštěl s tím, že mi určitě sedne.

Na půl cesty. Nákaza dokáže vtlačit do hlavy ten hnusný pocit, že se okamžitě musím jít zhygienovat a okamžitě se musím přestat dotýkat všech lidí. Nicméně Soderberg má i několik momentů, kdy jsem nepřemýšlel nad tím, jaké to bude až nákaza opravdu přijde, ale nad tím, jaké to bude až film skončí. Popisně perfektní, nicméně na mne občas až příliš neosobní.

Scénáristický průšvih. Opice baví a opice jsou zajímavým filmem, který je ale dějově posouván ohromně neumětelsky. Dokud budujeme - fungujeme. Nicméně pro jakýkoliv zvrat a posun vyprávění je potřeba obrovská berle v podobě těch nejčastěji využívaných klišé. Akce a zvraty tak podkopávají nohy zbytku filmu, který speciálně v úvodu funguje až překvapivě dobře. Nemám problémy s opicí na koni, ale opice s dvěma samopaly skákající na koni skrz oheň mě trochu narušila. V ten moment se většina vybudovaného nenávratně sesypala.

Monstrózní kus, který Tennant táhne mezi ty nezapomenutelné zážitky a zároveň bojuje s ostatním obsazením, které ho v pár případech bohužel vráci o krůček zpět. Patrick Stewart mne přesvědčil pouze v roli starého Hamleta, Leartes nijaký a Rosencrantz s Guildenstern nepotřební a taktéž nijací. ALE tohle zpracování Hamleta má obrovské množství scén, kde mražení v zádech přestává byti pouze nadužívaným slovním spojením. A tím vážně nemyslím pět nebo šest scén. Tím myslím cca 157 minut ze 180ti minutové stopáže. Opravdu to se mnou hýbalo. Při tom i po tom. Půjčím si slovo - rezonující. Kralevic je sice srandovní slovo, ale Tennant je kralevic. Nedovedu si představit, co by to se mnou dělalo živě. Prasknul bych, jen bych ho viděl. Jdu se podívat do slovníku, jestli jsem groupie. A mimochodem - zapomněli natřít záclony.