bubun

Tento minidokument je podivně tíživý, z čehož viním hlavně JIřího Stivína, protože s tou depresivní hudbou to už vážně trochu přehnal. Tíživé jsou ale také (některé) otázky, které Vihanová pokládá. Ne tak odpovědi. "Zamilovala jsem se do chloroplastu"... Zajímavou otázku střídá banalita a naopak.... "Co jste všechno dala do toho salátu?" Tři hvězdy především za černobílou atmosféru osmdesátek kdesi na chalupě v Srbsku, mezi hrnci, poklicemi a starou paní, která píše básničky o léčivých bylinách a cestách do práce.

Hlavní hrdinka se zřejmě zhlédla ve Fran Drescher v seriálu The Nanny, jinak si její naučený úsměv ala diblík neumím vysvětlit, ale o to by ani tolik nešlo. Tento film není ani oddechovka, ani komedie, není ani ničím moc zajímavý, natož zábavný. Příliš mnoho patosu a klišé, sentimentu a schémat (transka umírá na AIDS, mladý kluk s mozkovou obrnou, neschopný manžel, čtyři dcery (o které se asi nikdo moc nestará, připadalo mi, že jsou ve filmu spíš do počtu) a "krutý a falešný svět showbusinessu" nad kterým nakonec zvítězí láska a přátelství a tak dál....), a to všechno ve stoosmi minutách... Vcelku obtížné to strávit. Ačkoliv ten transvestitní bratr měl pár světlých momentů.

Trošku lepší tři. Jednatřicetiletý Redford (vypadající na čtyřicet) hraje šestadvacetiletého právníka, a snaží se, snaží, on i Jane Fonda, jejíž hrdinka Corie je v průběhu celého filmu nesnesitelná, snaží se ostošest, jenže většina vtipů, a to hlavně v první půlce filmu, vyznívá křečovitě a našponovaně. Dá se říci, že film zachraňuje postava osobitého Victora a Coriina matka, kteří to alespoň trochu rozjedou.

Zpočátku to vypadalo slibně; pak se to ale zvrtlo v další přehlídku bizarností, která ještě k tomu postrádá nadhled (až na pár - doslova pár - okamžiků), a mě už ty neustálé sondy do života sexuálních "odchylů" a jejich zážitků nudí. Škoda, některé momenty byly silné. Méně by bylo více. O tom, že je "spaluje" touha, by se taky dalo pochybovat, a vůbec nechápu, proč tady většina uživatelů vychvaluje konec. Trochu mi to, vyzněním i strukturou (paralelně vyprávěné příběhy, které se v jednom či více okamžicích protnou), připomíná české pokusy o dramata z let cca 2001 - 2006.

Ano, je dost manipulativní, na druhou stranu ale ze snímku čiší velká touha bojovat s bezprávím a zoufalství z bezmoci.... Přestože je to kalkul, vidím v tom i nějakou snahu. A to se počítá. Škoda, že do některých scén, které mohly být silné, cpali zas tu srdcervoucí hudbu. Čtvrtou hvězdičku pro mne zablokovalo přílišné našroubování, celkové přitažení za vlasy a patetické mudrování na konci.

Oproti starší Tmavě červené a pozdější Phenomeně je zde větší koncentrace béčkových prvků (bezvadná osmdesátková hudba, občas znějící jako hudba ze staré hry Sonic the Hedgehog - snadno může někoho iritovat, prchající spoře oděné a ještě více se odhalující mladé děvy, jednající nejen nelogicky, jak je obvyklé u žánru, ale naprosto dementně - např. honička se psem, ta byla opravdu vynikající, spousta krve, seker a nožů), a protože na giallo je Tenebre málo mysteriózní, film pro mne osciloval mezi dvěmi a čtyřmi hvězdami (chvílemi je to opravdu legrace, hlavně italský akcent většiny herců, když se snaží mluvit anglicky)... Nakonec jsem nechtěla být nespravedlivá, protože jsem se při sledování bavila, tak ode mne je to za tři.

Co je ta Pavlásková zač, proboha?! Přesto musím postavit Svět mýdlových bublinek vysoko nad příšernej Bestiář, ačkoliv se tato "díla" budou objektivně špatně srovnávat, každé je jiný "žánr", a kromě tvůrkyně a špatné kvality je asi nic nespojuje. A teď ke Světu: přemýšlím, zda to retardované herectví obou hlavních hrdinek byla záměrná herecká stylizace (ale ani pak stejně nechápu, co tím autorka chtěla sdělit, snad že jsou návštěvníci diskoték mentálně zaostalí? ), nebo má Pavlásková prostě oblibu v afektu nejhrubšího zrna, či snad to měl být pokus o umění, nebo úplná náhoda? .... A kdo psal ty šílený dialogy? Autistické vzezření hereček ještě zesílily ("Já jsem na ty větrníky měl fakt chuť".... "A máš mě rád?" "No asi jó, ale já jsem na ty větrníky měl už hroznou chuť..."). Žena na mateřské si při rozhovoru hraje s nožem (nějaká symbolika?), studentka jezdící taxíkem přemlouvá řidiče, jestli by ji nevzal zadarmo, mezitím se Steindler nemůže dostat do diskoklubu, a to všechno korunuje Vašutův megatanec. Za záběr na Rosáka s jeho temným knírem a rozverného Vašuta a za občasný vtipný hudební doprovod dávám dvě, ale spíš z kurioznósti a bizarnosti, než z čehokoli jiného.

Solidní přehlídka zjevů. Nemá cenu se vyjádřovat k ději, to už zde vystihli jiní, nicméně téměř nikdo zde nezmiňuje JIřího Císlera, a to je chyba! Čenského jsem poznala až téměř po dvaceti minutách, tzn. jeho pornoknír opravdu funguje. Scéna, kde Císler křepčí do rytmu skladby Hocus Pocus od skupiny Focus, zatímco ho neúspěšný student Čenský fotí s trojicí "pohledných" modelek (včetně absurdních hlášek: "Já jsem jenom Růžena. Ale říkejte mi.... Lindo.") u nich v obýváku, přičemž všechny snímky jsou rozostřené, proč asi?, je nezapomenutelná. Do toho dve neherečky - ale naprosté, a Přeučilův krátký štěk.... Ještě Vetchý se povedl (Galatíková:"Já jsem Vendulina maminka." Vetchý:"Má bejt? Já chci Vendulu..." "Vendulka není doma." "To řeknu hned, ne?"), s knírkem, rozcuhanou kudrnatou kšticí a kostkovaným čepečkem vypadá opravdu děsně věrohodně. Film pro silné nervy (a pokud zrovna prokrastinujete).

S tim masopustem to teda fakt přehnali. Jinak nedoporučuji, v tom filmu není nic, kvůli čemu stojí za to ho vidět.

Nápad nebyl špatný (téma nástupu do prvního zaměstnání je jistě nosné), ani herci, ale občasná nechtěná schematičnost (Boudová a její "proměna", "svůdník" Kuba, šéf ...) a příšerné (ale za jistých okolností velmi komické) flashbackové pasáže s Janem Šťastným filmu zbytečně ubírají. P.S. Hrubeš je pablb.