bubun

Napodruhé se mi film líbil o dost víc, a možná je to i tím, že jsem ho viděla prvně s dabingem, který mi, až na větu "řekl sis o to, pitomče", nepřišel moc povedený. Hudba úžasná, Roth to zahrál perfektně, a ačkoli mi k němu víc sedí drsnější role, coby podivín odvedl dobrou práci, možná až moc, protože mi přišlo, že mu Vince někdy prostě nestačil. Nejvíc mě bavila scéna s odbržděným klavírem, a pak taky samozřejmě soutěžení (včetně věty: "You smoke it. I don't know how."). Konec je podle mě zbytečně natažený a patetický, ovšem chvilka s imaginárním klavírem a následnou explozí to hodně zachránila. Ten monolog o "klávesách a městě", a pak to rádoby odlehčení "jak se budu křižovat s oběma rukama pravýma" mohli trochu zkrouhnout. Jinak ale příjemný film.

Po prvních čtyřech dílech jsem věděla, že dám tři hvězdičky, pak jsem začala být víc a víc nejistá, během dalších hodnocení kolísalo (co mě překvapilo, tak to nebyly dialogy, kterých jsem se zpočátku právě bála, ale spíš rádoby "cool" a "trendy" vsuvky, zakončování epizod, náladová hudba apod., co moje hodnocení sráželo)a po dvanáctém jsem se rozhodla, že to budou čtyři. Seriál je průměrný, nejsem ani moc fanoušek kriminálek, ale oceňuju nápad, herce (ten Roth tam fakt dělá hodně) a ani to není nudné. A můj názor je i to, že každý další díl byl lepší(ačkoli je princip opakovatelný - a bohužel opakovaný), tak nedoporučuju ukončit to po prvních dvou třech. // Druhá série: je ještě o něco překombinovanější, akčnější, trochu matoucí a občas vyloženě trapná a stupidní, ale stejně. Coby oddechovka poslouží, dá se na to dívat.

Už od začátku mě překvapila depresivní atmosféra, jelikož z vyprávění přátel jsem pochopila, že to bude komedie, ačkoli vtipná scéna by se taky našla (Maggie odhaluje kamarádkám, co je její nová práce u tea and biscuits), bylo to ale spíš příjemné překvapení. Mělo to spád, a i když, jako ve spoustě filmů a nikdy to nepochopím, se i zde objevila postava, která odmítá reagovat racionálně (Maggiin syn, kterej místo, aby byl vděčný za těžce vydělaný peníze, který mu zachrání syna, dostane hysterák), a i když je tady podle mě trochu zbytečná linie lásky (ale celkem vkusně podaná), líbilo se mi to.

Dobrý příklad toho, že méně je někdy více.

Po druhém zhlédnutí lepší, poprvé jsem od toho asi čekala víc. Dabing dost děs(mimo hlavní trojici byli snad všichni nadabovaní tak čtyřma lidma), dost nevěrohodná scéna alternativního jazzového vystoupení, ale je tam pár dobrých, vtipných okamžiků... a samozřejmě Rothova rozšklebená držtička.

Naprosto nechápu většinu hodnocení a komentářů. Ten film je skvělý (a hezky ponurý), akorát ho člověk musí brát trochu s nadsázkou a je fakt, že je to zřejmě pro spoustu lidí při tak vážném tématu obtížné. Ale proč vlastně? Podle mne jde o hlavně to, že se nedokážou přenést přes to, že se prostě některé filmy nedají zařadit, tohle není drama, ani komedie, ani tragikomedie, je to prostě film Věry Chytilové(a i to vlastně je už trochu škatule, že) a je mu jedno, že místy nedrží pohromadě. Já jsem se bavila (Donutil na konci: „Vás jsem asi taky znásilnil!“).

Dominique zahrála skvěle to, co měla (je téměř nesnesitelná), Irons výborný jako obvykle, ne-li ještě víc, stejně ale pro mne zůstává největším umělcem filmu Morricone, ačkoli při prvním zhlédnutí jsem zde hudbu spíš cítila, než vnímala. Ani mi zde nevadí delší stopáž, nenudilo mě to. Nejvíce si cením asi posledních dvaceti minut, když se Irons zeptá "what about me" a nedostane se mu odpovědi, když dá Dolores peníze a přitom se složí, a taky lehce morbidně-humorné scény se zakrváceným klavírem, který hraje sám Edvarda Griega.

Soudružka Hajská vede! A ta skvělá hudba, která při jejím hroucení a bláznění vždycky napoví, že něco není v pořádku.... a výborná píseň prezentovaná Hanzlíkem s textem "náš los nevyhrál, žádnou, žádnou, náš los nevyhrál žádnou z cen".

Film se skvělou kamerou, herci i nehercem, vtipem, atmosférou a hlavně hudbou. Dřív jsem z něj byla možná trochu odvařenější, ale když se dívám ve správný čas, na konci mě to vždycky dostane. Je tam toho přesně tolik, kolik tam toho být má, nic navíc.

Ani náhodou. Tenhle film ani náhodou nevydírá, naopak - jen konstatuje a ukazuje. Po několikátém zhlédnutí jsem si všímala důležitých detailů, např.vdova Šejbalová po odchodu Vančurové z bytu nasype sušenky zpět do krabice, a ta Hapkova cirkusová hudba mi do filmu zapadá líp, než bych čekala. Tenhle film je sice smutný až depresivní, ale nepřijde mi, že by vydíral. Zkusíme-li si představit film s podobnou tématikou v americké produkci - to by teprve bylo vydírání, a jednoznačné.